Jan z Joinville a svatý Ludvík: Králova výprava očima svědka

Ve jménu Všemohoucího Boha já, Jan, pán z Joinville, seneschal Champagne, dávám sepsat to, co jsem viděl a slyšel během šesti let, kdy jsem byl ve společnosti krále Ludvíka na pouti zámořské, a po našem návratu.

Roku 1241 držel král velký dvůr v Saumuru na svatého Ondřeje. Byl jsem tam a mohu vám dosvědčit, že to byl ten nejskvostnější dvůr, jaký jsem kdy viděl. U králova stolu vedle něj seděl hrabě z Poitiers, kterého král toho roku na svátek sv. Jana pasoval na rytíře. Před královým stolem seděl můj pán, král navarrský, v plášti a kabátci ze samitu, bohatě zdobeném zlatým páskem a sponou. Já seděl před ním.

Král měl na sobě kabát z blankytně modrého saténu a na hlavě bavlněnou čepici, která mu velmi neslušela. V ostatních křídlech a uprostřed nádvoří hodovalo nesmírné množství rytířů, víc, než dokážu spočítat. Mnozí říkali, že nikdy dřív na žádné hostině neviděli tolik surcotů a dalších oděvů ze zlatotkaných látek jako tam, a že na tom místě mohlo být tři tisíce rytířů.

Stalo se však Boží vůlí, že krále postihla veliká nemoc, která ho srazila tak nízko, že, jak sám vyprávěl, jedna z dam, jež o něj pečovaly, ho prohlásila za mrtvého a chtěla mu přetáhnout prostěradlo přes tvář. Jiná dáma na druhé straně postele jí to nedovolila. A když král slyšel jejich spor, Pán v něm působil a brzy mu navrátil zdraví. Byl totiž beze slova a nemohl mluvit.

Tehdy si přál, aby mu dali kříž, a oni mu jej dali. Když se královna matka dozvěděla, že se mu vrátila řeč, nic se nevyrovnalo její radosti. Ale když uslyšela, že přijal kříž, propukla v takový žal, jako by ležel mrtvý před jejíma očima.

Poté co král přijal kříž, přijali jej všichni tři jeho bratři a mnoho dalších. A tak o Velikonocích v roce milosti, který právě nastával, roku 1248, jsem svolal svou družinu a své vazaly do Joinville. Celý týden jsme hodovali a tančili, v pondělí, úterý i ve středu. A v pátek jsem jim řekl:

„Odcházím za moře a nevím, zda se vrátím. Proto nyní předstupte: jestli jsem některému z vás ublížil, nechť to sepíšu a napravím. A vy mi na oplátku řekněte, jaké křivdy máte vy vůči mně či mým lidem.“

Uvedl jsem vše do pořádku v záležitostech veřejné správy svých statků. Pak jsem vyrazil s devíti dalšími rytíři, sám jako desátý. A brzy vítr napnul plachty a odnesl nás za dohled pevniny. Neviděli jsme už nic než vodu a nebe. Každý den nás vítr nesl dál od země, kde jsme se narodili. A tak vidíte, že kdyby Bůh nebyl stále při mně, jistě bych těch šest dlouhých let, jež jsem strávil ve Svaté zemi, nevydržel.

Když jsme dorazili na Kypr, král už tam byl. Já, který neměl ani tisíc liber ročního příjmu, jsem se při cestě za moře s devíti rytíři zadlužil tak, že když jsem po zaplacení lodi dorazil na Kypr, zbylo mi jen dvanáct desítek liber tournois. Někteří z mých rytířů mi vzkázali, že pokud nezajistím peníze, opustí mě.

Ale Bůh, který mě nikdy neopustil, mi pomohl takto: král si mě zavolal, přijal mě do služby a vložil mi do pokladny osm set liber. Potom jsem měl víc peněz, než jsem potřeboval.

Když nastal březen, král přikázal, aby on i baroni a ostatní poutníci znovu naložili lodě vínem a zásobami. A když bylo vše připraveno, král nařídil baronům, aby jej následovali přímo do Egypta. V sobotu se král vydal na moře a všechny ostatní lodě také. Byl to nádherný pohled: celé moře, kam oko dohlédlo, se zdálo být pokryto plachtovím. Lodí prý bylo na 1 800, velkých i malých.

Ve čtvrtek po Letnicích dorazil král do Damietty a našel na pobřeží celé vojsko sultána — velmi urostlé muže na pohled. Sultánské zbraně byly ze zlata a třpytily se v slunci. Zvuk jejich kotlů a arabských rohů byl strašlivý.

Když jsem vyloďoval své muže, jeden rytíř pána Erarda z Brienne, jménem Plon, se pokoušel slézt z velké lodi do člunu, ale člun se odrazil; spadl do moře a utopil se.

Když jsem se vrátil na svou loď, posadil jsem do malé bárky panoše jménem Hugo z Vanur a dva velmi statečné mládence: jeden se jmenoval V. z Verie, druhý Vilém z Dan Maran. Ti dva však měli prudkou nenávist a nikdo je nedokázal usmířit. V Morii se prý jeden druhému chytal do vlasů. Já jsem je přiměl, aby se vzdali nevraživosti a políbili se. Přísahal jsem jim při všem svatém, že nevstoupíme na pevninu, dokud budou v nepřátelství.

Potom jsme zamířili ke králově velké lodi. Jeho muži na mě křičeli, protože jsem je předbíhal, ale nedbal jsem. Nechal jsem nás vysadit naproti velkému oddílu Turků, asi šesti tisícům jezdců. Jakmile nás uviděli dotknout se břehu, vyrazili proti nám. My jsme zapíchli špičky štítů a dřevce kopí do písku hroty k nim. Když viděli, že nemohou přijet dál, aniž by si probodli břicha, obrátili se a utekli.

Saracéni třikrát poslali sultánovi zprávu holubem, že král přistál. Nedostali odpověď, neboť sultán byl nemocen. Usoudili tedy, že je mrtvý, a Damiettu opustili. Král vyslal průzkumníka; ten se vrátil a potvrdil, že sultán opravdu zemřel. Král tedy svolal legáta a preláty a slavnostně zpívali Te Deum za velkou milost, že nám Pán vydal Damiettu do rukou.

Turci udělali chybu, když odešli a nepřerušili most z lodí, který by nám způsobil velké potíže. Král i my jsme nasedli na koně a utábořili se u Damietty.

Stalo se, že pan Walter z Autre se v plné zbroji vyřítil z tentů sám proti Turkům. Dřív než k nim dojel, spadl; jeho hřebec přeběhl přes jeho tělo a vběhl, obtížen zbrojí, do řad nepřátel. Většina saracénů seděla na klisnách, které koně přitahovaly. Svědkové říkali, že čtyři saracéni při průjezdu Waltera těžce bili palicemi, když ležel na zemi.

Francouzský konetábl jej odnesl do pavilonu. Lékaři soudili, že nehrozí smrt, a pozdě večer jej pustili žilou v obou pažích. Ale večer jsem s Albertem z Nari šel Waltera navštívit. Komorník nás nabádal, abychom našlapovali tiše. Našli jsme jej ležet na kobercích z Mena — mrtvého. Když to oznámili králi, odpověděl, že by ho mrzelo mít tisíc takových mužů, protože by neposlouchali rozkazy jako on.

Každou noc se saracéni plížili do tábora a zabíjeli spící. Tak zabili setníka pána z Courtenay, nechali jej ležet na stole, uťali mu hlavu a odnesli ji. Sultán totiž dával zlatý bézant za každou křesťanskou hlavu.

Zatímco král pobýval v té zemi, poslal k němu velký král Tatarů posly s pozdravem a se vzkazem, že je připraven mu pomoci dobýt Svatou zemi a osvobodit Jeruzalém. Král je přijal velmi milostivě a vyslal vlastní posly; ti se vrátili až po dvou letech. Jak byli vyslanci přijati, povím jindy, protože by to příliš narušilo nynější vyprávění.

Když dorazil hrabě z Poitiers, král svolal barony, aby rozhodli, zda táhnout na Alexandrii, nebo na Velkou Káhiru. Dobrý hrabě Petr z Bretaně a většina baronů doporučovali obléhat Alexandrii kvůli přístavu a zásobování. Králův bratr však oponoval: prý je třeba táhnout jen na Velkou Káhiru, hlavní město Egypta, protože „chceš-li zabít hada, musíš mu rozdrtit hlavu“. Král tedy uposlechl bratra.

Jedné noci, kdy jsme drželi stráž u želvích věží, přitáhli Turci obléhací stroj zvaný „mangonel“ a do jeho závěsu vložili řecký oheň. Walter z Kuel, který byl se mnou, řekl:

„Jsme v největším nebezpečí, jaké jsme kdy poznali. Zapálí-li naše věže a přístřešky, shoříme, a opustíme-li obranu, budeme zahanbeni. Nikdo nás z tohoto nebezpečí nevysvobodí kromě samotného Boha. Proto radím: pokaždé, když na nás hodí oheň, klekněme na lokty a kolena a prosme Pána, aby nás zachránil.“

A když vystřelili první střelu, udělali jsme to. Střela proletěla mezi dvěma věžemi a dopadla před nás. Naši hasiči byli připraveni. Saracéni nemohli mířit přímo na ně, a tak stříleli vysoko do nebe.

Řecký oheň se rozléval vpředu široce jako octový džbán, ocas plamene byl velký jako kopí. Hluk připomínal nebeský hrom. Vypadalo to jako drak letící vzduchem a světlo bylo tak jasné, že bylo v táboře skoro jako ve dne. Třikrát té noci házeli řecký oheň a čtyřikrát jej vystřelili z velkých kuší. Ve dne přitáhli stroj znovu a dvě naše věže shořely.

Král sicilský zuřil tak, že chtěl vběhnout do plamenů, ale my jsme chválili Boha, protože kdybychom tu noc nedrželi stráž, všichni bychom uhořeli.

S mými rytíři jsme se rozhodli napadnout Turky nakládající zavazadla vlevo od tábora. Projeli jsme jejich ležením, ale pak jsme narazili na asi šest tisíc Turků v poli. Přepadli nás. Můj kůň se pod tlakem kopí zhroutil na kolena a já přepadl přes jeho uši. Zvedl jsem se se štítem na krku a mečem v ruce.

Erard z Civy mi navrhl stáhnout se k rozbořenému domu a vyčkat králova příchodu. Cestou nás však přejela velká horda Turků, srazili mě k zemi a strhli mi štít. U domu nás obklíčili. Někteří byli v troskách a bodali na nás shora kopími. Moji rytíři bojovali tak urputně, že je chválili všichni šampioni vojska.

Hugo ze Scotz měl tři rány kopím do tváře. Frederik z Lupe byl zasažen mezi lopatkami tak hluboko, že mu krev tryskala jako z kohoutu sudu. Erard z Civer dostal sečný zásah přes obličej tak, že mu nos visel až na ret.

Prosil jsem sv. Jakuba o pomoc. Erard pak vyrazil pro posily k hraběti z Anjou, ale na tu ránu zemřel. Hrabě přesto přišel a saracéni, když viděli seržanty uhánějící vpřed, ustoupili.

Král přitáhl s celým oddílem za zvuku trub a bubnů. Nikdy jsem ho neviděl tak nádherně vyzbrojeného: převyšoval své muže o hlavu a ramena, měl pozlacenou přilbu a německý meč. Strhla se prudká bitva zblízka, bez střelby — jen palice a meče. Lidé říkali, že kdyby král nebyl osobně přítomen, byl by to náš konec.

Mnozí se předvedli okázale, ale zbaběle utekli přes malý most. Mohl bych jmenovat některé z nich, ale neudělám to, protože jsou mrtví.

Po našem vítězství beduíni vpadli do opuštěného saracénského tábora a vybrali jej do poslední věci. Takový je jejich zvyk: napadat poražené.

V noci jsme se vrátili do tábora. Dostal jsem od templářů stan. Lehl jsem si, ale ještě za šera se rozezněl křik „Do zbraně!“. Saracéni na koni i pěšky prorazili stráže u strojů a vrazili mezi naše linie. S železnou čapkou na hlavě jsem vyrazil s raněnými rytíři a vytlačili jsme je pryč.

Osm jejich kapitánů si sesedlo a z kamenů si udělalo barikádu. Odtud stříleli šípy do tábora. Dohodli jsme se, že jejich kameny v noci odneseme. Ale jeden můj kněz jednal sám: připlížil se, zvedl kopí a zaútočil. Všech osm saracénů se bez obrany rozuteklo. Od té chvíle ho v armádě ukazovali se slovy: „To je kněz pána z Joinville, který na masopustní úterý rozehnal osm saracénů.“

Toho dne jsem byl svědkem zvláštního znamení. Při pohřbu Huga z Lri Cor se šest mých rytířů hlučně smálo v kapli. Napomenul jsem je, že je hanba mluvit během mše. Oni mi do tváře řekli, že „budou mít znovu vdovy“. Pokáral jsem je, že taková slova nejsou správná ani slušná. A Bůh je potrestal: na druhý den v bitvě masopustního úterý byli všichni buď zabiti, nebo smrtelně raněni, a jejich ženy se skutečně znovu vdaly.

Po těchto bitvách začaly opravdové útrapy. Po devíti dnech začala těla našich mrtvých vyplavovat řeka k mostu mezi tábory, kde se hromadila tak, že proud byl ucpán od břehu k břehu. Sultán najal sto nádeníků, kteří těla týden odklízeli.

Křesťany pohřbívali do velkých společných jam. Saracény, kteří byli obřezaní, házeli na druhou stranu mostu. V táboře jsme nejedli žádné ryby kromě bahenních úhořů, a ti se živili mrtvolami. Z toho, z nezdravé země a z nedostatku deště, přišla táborová nemoc. Maso na končetinách se scvrkávalo, kůže na nohách černala a plesnivěla jako stará bota. Na dásních se objevovala bující tkáň. Znamením blízké smrti bylo krvácení z nosu.

Turci pak přitáhli své galéry přes souš k řece a odřízli nám zásobování. V táboře nastal takový hlad, že o Velikonocích stál vůl 80 liber, ovce 30, prase 30, vejce 12 pencí a sud vína jednu libru.

Lidem kvůli nemoci narůstala na dásních mrtvá tkáň tak, že jim ji lazebníci museli vyřezávat, aby mohli jíst. Křik z tábora byl hrozný — křičeli jako ženy při porodu.

I mě postihla nemoc v ústech a na nohách, přidal se dvojitý tertián a prudká bolest hlavy; hnis mi vytékal nosem. V půli postu jsem ulehl. Můj kněz seděl u mého lůžka, měl stejnou nemoc a během svátosti omdlel. Vyskočil jsem bosý z postele, držel jsem ho v náručí a naléhal, aby dokončil svátost. Dokončil ji a odsloužil mši, ale už nikdy poté nesloužil.

Králova rada a sultánova rada se dohodly: Damietta se vrátí sultánovi a sultán vrátí králi jeruzalémské království. Král však viděl, že pokud zůstaneme, zemřeme. Rozkázal ustoupit.

V úterý po oktávu Velikonoc jsme se navečer nalodili, abychom se nechali unášet po proudu. Ale král byl zajat ve stejný čas jako muži na souši. I my jsme byli zajati na vodě. Jezdecké oddíly na břehu na nás střílely šípy. Když moji muži viděli, že nás chtějí zahnat ke břehu, vytasil jsem meč a pohrozil námořníkům smrtí, pokud mě vyloží.

Brzy jsme uviděli čtyři sultánovy galéry se zhruba tisícem mužů. Dohodli jsme se, že se raději vzdáme galérám než lidem na souši, kteří by nás rozprášili a prodali beduínům. Jeden můj panoš, rodák z Doru, navrhoval, že se máme nechat zabít, abychom šli do nebe. Neposlouchali jsme ho.

Když jsem viděl, že jsme ztraceni, hodil jsem do řeky svou pokladnu, šperky i relikvie. Jeden námořník mi řekl, že pokud prohlásí, že jsem králův bratranec, zachrání nám život. Přikývl jsem, že může říct, co chce. Saracéni pak skutečně volali „Králův bratranec!“ a jeden mě držel v náručí, aby mi nepodřízli hrdlo.

Ze strachu a nemoci jsem se třásl. Chtěl jsem se napít vody — ale ta mi vytékala nosem. Poznal jsem, že mám nádor v krku a že je se mnou konec. Jeden saracénský rytíř však slíbil lék, který mě do dvou dnů uzdraví, a tak se stalo.

V neděli nás amír vyvedl na břeh. Když vytahovali mého kněze Jana z podpalubí, omdlel; zabili ho a hodili do řeky. Řekl jsem jim skrze tlumočníka, že je to špatné, protože Saladin učil, že člověk, který okusil náš chléb a sůl, nemá být zabit. Odpověděli, že nemocní jsou „k ničemu“.

Na sobotu před Nanebevstoupením měl být král předán výměnou za Damiettu. Mezitím se však amírové proti sultánovi spikli. Jeden starý moudrý saracén nám vysvětlil, že sultán je ponížil a nahradil cizinci. Amírové na něj vrhli řecký oheň, zapálili jeho věž, a když prchal k řece, probodli ho kopím mezi žebra. Zabíjeli ho v proudu nedaleko naší galéry. Jeden mu vyrval srdce a s krvavou rukou šel ke králi žádat odměnu. Král mu neodpověděl.

Poté přišlo asi třicet mužů k naší galéře s tasenými meči a dánskými sekerami. Baldwin, který znal arabštinu, mi řekl, že přišli useknout naše hlavy. Poklekl jsem a pokřižoval se. Stlačili nás do podpalubí, těsně namačkané. Noc byla hrozná.

Nakonec patriarchovi Jeruzaléma, osmdesátiletému muži, se podařilo získat bezpečný průvod. Dohodli, že na Nanebevstoupení budeme propuštěni. Ale drželi nás až do západu slunce bez jídla. Amírové se celý den hádali. Jeden tvrdil, že mají krále a bohaté muže zabít, aby měli na čtyřicet let klid. Jiný, původem z Maroka, oponoval, že by se pak říkalo, že Egypťané jsou nejzrádnější lidé na zemi.

Nakonec nás propustili, ale nejprve nám dali jídlo: sýrové placky, vejce uvařená natvrdo několik dní dopředu, pro ozdobu pomalovaná.

Setkali jsme se s králem. Následně král svolal bratry, hraběte z Flander a bohaté muže. Řekl, že jeho matka chce, aby se vrátil do Francie, protože království je v nebezpečí a není v míru s anglickým králem. Muži té země mu ale tvrdili, že když odjede, země je ztracena. Dal jim týden na rozmyšlenou.

Když se znovu sešli, legát mě prosil, abych s ním sdílel loď. Odpověděl jsem, že nic nemám, protože jsem všechno ztratil ve vodě. Já jsem radil králi zůstat. Legát se rozhněval, že král nemůže držet pole s tak málo muži. Já mu v hněvu odsekl, že se říká — nevím, zda je to pravda — že král ještě neutratil vlastní peníze, jen peníze duchovenstva. Ať tedy použije své prostředky a najme nové rytíře.

Tím jsem si proti sobě popudil mnoho lidí. U stolu král mlčel. Myslel jsem, že se urazil, ale po jídle ke mně přišel, položil mi ruce na hlavu a zeptal se, jak jsem se mohl jako mladík opovážit odporovat radě nejmoudřejších mužů Francie. Odpověděl jsem, že ano, že by odchodem udělal chybu. A když se zeptal, zda s ním zůstanu, řekl jsem, že ano.

Král oznámil své rozhodnutí zůstat na svátek sv. Jana.

Později mu lidé říkali, že jsem tvrdý vyjednavač. Král si mě zavolal a já vysvětlil, že jsem při zajetí přišel o všechno. Žádal jsem 2 000 liber do Velikonoc. Ukázal mu, že tři noví rytíři budou stát 1 200 liber, a že potřebuji kolem 800 liber pro sebe a výživu družiny. Král řekl, že to nepovažuje za přehnané, a ponechal si mě ve službě.

Zatímco král opevňoval Caesareu, vrátili se poslové od Tatarů. Vyprávěli o zemi podřízené Tatarům a o městech, která zničili. Jejich velký král poslal list, v němž v podstatě sdělil, že mír lze mít jen skrze ně, a žádal každoroční poplatek ve zlatě a stříbře, jinak krále i jeho lid zničí.

Král osobně dohlížel na pohřby křesťanů, dokonce vlastníma rukama nosil rozpadlá a páchnoucí těla do hrobů, aniž by si zacpával nos, a pak nechal znovu budovat hradby a věže.

Vyprávím také o žertech hraběte z Eu: stavěl si stroj, kterým nám házel věci do jídelny a rozbíjel džbány a číše, nebo pustil mladou medvědici mezi moje slepice.

Poté líčím, jak jsem po odjezdu králových bratrů čtyři roky spravoval své záležitosti v zámoří: ranní mše, služba u krále, zásoby na zimu, víno pro služebnictvo mísené s vodou a další řád domácnosti.

Zmiňuji i rytíře přistiženého v nevěstinci, který si musel vybrat: buď projít táborem na laně jen v košili, nebo odevzdat koně a zbroj. Vybral si druhé; král odmítl dát jeho koně chudému gentlemanovi, protože měl cenu 80 až 100 liber.

Obchodníci nám také vyprávěli, jak tatarský král dobyl Bagdád a nechal chalífu zavřít do železné klece a trápit hladem. Předložil mu mísu zlata a drahokamů a řekl mu, že kdyby byl své bohatství používal k obraně města, mohlo ho to zachránit.

Když král Ludvík zpevnil Sidon, Caesareu, Jaffu a významně posílil Akko, patriarchové a baroni mu doporučili vrátit se po příštích Velikonocích do Francie. Král tedy podle jejich rady připravil lodě a na svátek sv. Marka po Velikonocích nalodil sebe i královnu. Měli jsme příznivý vítr.

Na svátek sv. Marka mi král řekl, že se toho dne narodil. Odpověděl jsem, že může říct i to, že se narodil znovu, protože uniká z tak nebezpečné země.

A pak, na svátek sv. Bartoloměje, odešel z tohoto světa Ludvík, dobrý král, roku Páně 1270. Jeho kosti byly uloženy do schrány a pohřbeny ve Saint-Denis ve Francii, kde si vybral své pohřební místo.

Ještě chci říct něco k poctě našeho svatého krále: ve snu jsem ho viděl před svou kaplí v Joinville. Byl radostný a lehkomyslný. Já jsem se radoval, že ho mám na svém hradě, a slíbil mu, že až odejde, ubytuji ho ve svém domě v městečku Chevilly. On se smíchem odpověděl: „Věř mi, pane z Joinville, nejsem v žádném spěchu odtud odejít.“

Tím dávám všem vědět, že jsem zde zapsal velkou část skutků tohoto svatého krále, které jsem sám viděl a slyšel, aby ti, kdo tuto knihu uslyší, pevně věřili tomu, co říká.

Bylo to sepsáno roku milosti 1309 v měsíci říjnu.

Zdroj: Joinville, Jean de: The Memoirs of the Lord of Joinville. Translated by Ethel Wedgwood. London: John Murray, 1906.

Poznámka: Tento článek je upravený přepis a přeskupení vybraných pasáží z uvedeného vydání. Překlad z roku 1906 je ve veřejné doméně v EU/UK.