Článek
Josef Mengele, přezdívaný „Anděl smrti“, patří k nejznámějším a zároveň nejzákeřnějším nacistickým lékařům druhé světové války. Proslul zejména svým působením v koncentračním táboře Osvětim, kde prováděl sadistické a pseudovědecké experimenty na vězních – především na dětech a dvojčatech. Jako člen selekčního týmu rozhodoval o tom, kdo půjde do práce a kdo rovnou na smrt. Jeho jméno se stalo symbolem zneužití medicíny ve službách ideologie.
Mengeleho pokusy zahrnovaly například sešívání dvojčat, operace bez anestezie nebo vystavování obětí extrémnímu chladu a horku. Vše údajně „ve jménu vědy“. Ve skutečnosti šlo o kruté mučení maskované za výzkum – činy, které patří mezi nejbrutálnější zločiny proti lidskosti v moderních dějinách.
Po válce Mengele unikl spravedlnosti. Díky falešné identitě, absenci tetování SS a chaosu poválečné Evropy přežil několik měsíců v zajateckém táboře, než byl omylem propuštěn. Poté uprchl do Jižní Ameriky, kde desítky let žil pod falešnými jmény v Argentině, Paraguayi a nakonec v Brazílii. Přes rozsáhlé pátrání tajných služeb a lovců nacistů zůstával nedopaden.
O jeho osudu kolovala řada teorií. Až do 21. června 1985, kdy byly v brazilském městě Embu exhumovány ostatky muže pohřbeného jako Wolfgang Gerhard. Následné forenzní testy – a později i DNA analýzy v roce 1992 – potvrdily, že šlo skutečně o Mengeleho.
Tím byl uzavřen jeden z největších poválečných honů na nacistické zločince. Pro přeživší holocaustu i pro historiky to znamenalo víc než jen jméno na hrobě – šlo o symbolické zakončení dekád bezpráví a mlčení.
Mengeleho zločiny a útěk po válce
Činnost v Osvětimi
V roce 1943 nastoupil Josef Mengele jako lékař SS do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Jeho hlavním „úkolem“ byla selekce vězňů na nádražní rampě – chladné rozhodování o tom, kdo půjde na práci, a kdo rovnou do plynu. Nosil přitom bílý lékařský plášť a choval se s tak děsivým klidem, že si vysloužil přezdívku „Anděl smrti“.
Za branami tábora ale teprve začínalo to nejhorší. Mengele vedl pseudovědecké pokusy na lidech, převážně na dvojčatech – v Osvětimi jich bylo evidováno přes 1 500 párů. Zkoumal genetiku, pokoušel se měnit barvu očí injekcemi chemikálií, sešíval sourozence, testoval odolnost vůči extrémnímu chladu či infekcím, nebo prováděl amputace a chirurgické zákroky bez anestezie.
Za tím vším stála zvrácená vize – Mengele chtěl pomoci vytvořit metodu, jak „vyrábět“ árijské dvojčata, aby pomohl zvýšit porodnost „čisté rasy“. Vězni často umírali během pokusů nebo krátce po nich. Ti, kteří přežili, zůstali doživotně zmrzačeni. Některé experimenty byly tak brutální, že je odmítali provádět i jeho vlastní asistenti.
Zároveň je pravda, že jeho pokusné subjekty měly v rámci tábora výjimečné podmínky – lepší jídlo, čisté oblečení a přístup k hygieně. Ne proto, že by Mengele projevil soucit. Ale protože potřeboval, aby jeho „materiál“ vydržel co nejdéle.
Útěk z Evropy
Po pádu nacistického Německa se Mengele vyhnul spravedlnosti. Nepoznávali ho – neměl typické SS tetování a vystupoval pod falešnými jmény. Krátce byl dokonce v americkém zajetí, ale úřady netušily, koho mají před sebou, a tak ho propustily. Následně se skrýval na různých místech Německa, než se mu v roce 1949 podařilo uprchnout z Evropy.
Skrytý život v Jižní Americe
Mengele emigroval nejprve do Argentiny, kde našel útočiště u sítě nacistických sympatizantů. Později se přesunul do Paraguaye a nakonec do Brazílie, kde žil pod různými falešnými identitami – například jako Wolfgang Gerhard. I přes opakované zpravodajské tipy, svědectví a operace izraelského Mossadu se ho nikdy nepodařilo chytit. Na útěku prožil více než třicet let.
Zemřel v roce 1979 po infarktu během koupání na pláži v brazilském městě Bertioga. Jeho smrt zůstala skryta ještě dalších šest let, než byly v roce 1985 nalezeny a exhumovány jeho ostatky.
Nález a exhumace ostatků
V polovině 80. let dostalo pátrání po Josefu Mengelovi nečekaný obrat. V brazilském městečku Embu das Artes, nedaleko São Paula, byl v roce 1985 objeven hrob muže pohřbeného pod jménem Wolfgang Gerhard. Jméno bylo známo vyšetřovatelům už dříve – patřilo totiž skutečnému rakouskému státnímu příslušníkovi, jehož identitu Mengele zneužíval už od začátku 70. let. Když se brazilské úřady dostaly k informacím o tomto hrobě, bylo jasné, že je potřeba jednat.
Začalo se vyšetřovat, a 21. června 1985 došlo k exhumaci ostatků. Na místě byli brazilští vyšetřovatelé, zástupci západoněmeckých úřadů, a také mezinárodní tým forenzních odborníků, včetně specialistů z USA. Celý proces probíhal pod dohledem médií a veřejnosti – po desetiletích tápání se konečně rýsovala šance uzavřít jednu z největších honiček na válečného zločince.
Vedoucím týmu byl profesor Daniel Muñóz, uznávaný expert na soudní lékařství. Právě on sepsal klíčovou zprávu, která určila, že tělo v hrobě pravděpodobně patří Josefu Mengelovi. Pomohla tomu řada konkrétních indicií:
- Lebka vykazovala mezeru mezi předními zuby, což odpovídalo známým fotografiím a záznamům.
- Na pánvi byly nalezeny stopy po zlomenině způsobené havárií na motorce, ke které u Mengeleho došlo v Osvětimi v roce 1943.
- Tělesná výška i další fyzické znaky odpovídaly.
Další důkazní materiál dodaly vojenské zdravotní záznamy z nacistických archivů, kde byly vedeny podrobné informace o Mengelově zdravotním stavu, kosterní morfologii i úrazech. Ty se shodovaly s tím, co tým našel na exhumovaných ostatcích.
Nález měl i silný mezinárodní dopad. Média po celém světě informovala o průlomu v pátrání, přeživší holocaustu a jejich rodiny čekali na potvrzení identity s napětím i nedůvěrou – mnozí stále doufali, že Mengele bude dopaden živý a postaven před soud.
Přesto šlo o zásadní moment. Tělo s nejvyšší pravděpodobností patřilo muži, který po desítky let unikal spravedlnosti a byl synonymem nacistické brutality. O tom, že jde skutečně o Mengeleho, měla rozhodnout ještě detailnější identifikace – a ta měla přijít v dalších letech.
Identifikace ostatků
Po exhumaci neznámého těla z hrobu v brazilském Embu das Artes bylo jasné, že jde o zásadní obrat v pátrání po Josefu Mengelovi. Následovalo rozsáhlé forenzní šetření, do kterého se zapojili experti z několika zemí. Zkoumali lebku, zuby, kosterní anomálie i známky dřívějších úrazů – a porovnávali je s historickými záznamy.
Jedním z hlavních důkazů byla specifická zubní konfigurace a stará zlomenina pánve, která odpovídala dříve zaznamenaným zraněním. Vedle toho se uplatnily i nepřímé metody ověřování – například výpovědi známých a příbuzných, výňatky z osobních dopisů a dokumenty, které zanechal Mengeleho syn Rolf. Vše ukazovalo jedním směrem.
Přesto nebylo možné vystačit s odhady. V roce 1992 přišel definitivní důkaz: analýza DNA odebraná z kostí a porovnaná se vzorky jeho příbuzných. Výsledek byl jasný – ostatky skutečně patřily Josefu Mengelovi.
Tím byla oficiálně potvrzena smrt jednoho z nejhledanějších válečných zločinců 20. století. Po více než 40 letech od konce války se uzavřela kapitola, která dlouho zůstávala otevřená. Zmizela nejistota, zůstaly ale otázky – proč nebyl dopaden zaživa nebo kdo mu pomáhal.
Reakce veřejnosti byly rozpolcené. Pro přeživší to byl okamžik pravdy – ale ne úlevy. Nedošlo na soudní síň, výslechy ani rozsudek. Mengele zemřel v anonymitě, beze svědectví, beze studu. Jeho jméno tak zůstalo navždy spojeno s unikající spravedlností.
Média i historici označili identifikaci za symbolické vítězství spravedlnosti – alespoň dodatečné. Byla to ukázka, že i po desetiletích lze temná tajemství rozplést – a že dějiny mají dlouhou paměť. Pravda nakonec vyšla najevo – i když to trvalo téměř půl století.
Důsledky a ohlas
Potvrzení Mengeleho smrti v roce 1985 mělo hluboký historický i symbolický dopad. Po čtyřiceti letech spekulací, falešných stop a mezinárodního pátrání přišlo konečně jasné slovo: „Anděl smrti“ je mrtvý. Pro mnohé přeživší šlo o hořké zadostiučinění. Spravedlnost sice nepřišla včas, ale aspoň částečně přišla.
Tento případ zároveň ukázal, že ani čas nemusí být překážkou spravedlnosti. Moderní forenzní metody, mezinárodní spolupráce a tlak veřejnosti mohou posunout i ty nejzavátější příběhy. Identifikace Mengeleho podnítila další snahy o dopadení žijících nacistických zločinců, přispěla k otevření archivů a k posílení paměti holocaustu jako nezpochybnitelného faktu – nikoliv jen kapitoly v dějepise.
Ve veřejném prostoru případ rezonoval široce. Mengele se stal ikonou zla – nikoliv jako fanatický křikloun, ale jako chladný lékař v bílém plášti. Jeho postava se objevila ve filmech, dokumentech i románech. Slouží jako varování před tím, kam až může zajít „věda“ ve službách ideologie. A co se stane, když se morálka vzdá faktů, a místo lidí vidí jen materiál.
Paměť a odkaz
Josef Mengele zůstává symbolem bezcitnosti a zneužití vědy k páchání zločinů proti lidskosti.
Identifikace jeho těla nebyla jen byrokratickým aktem – byla to lekce. Důkaz, že zločiny nemizí s časem. A že pravda má právo být vyslovena, i když dorazí pozdě.
V době, kdy se po světě znovu šíří ideologie založené na nenávisti, rasismu a zjednodušených odpovědích, má tenhle příběh stále co říct. Paměť není minulost – je to nástroj budoucnosti. A Mengele je připomínkou, co se stane, když se přestane používat.
