Článek
„Veselé hry“ a slepá místa bezpečnosti
Mnichov 1972 měl být „Die heiteren Spiele“ – demonstrace nové, ne-militarizované Spolkové republiky. Z toho vyrostl bezpečnostní koncept, který měl být neviditelný: civilní strážní OLY bez zbraní, minimální ploty a vstupy, atmosféra otevřeného areálu. Prakticky to znamenalo poddimenzovanou ochranu vesnice sportovců, volný pohyb akreditovaných i novinářů a možnost přelézt dvoumetrový pletivový plot místo oficiálních bran. Právě tato „lehkost“ měla napravit stín roku 1936 – a zároveň vytvořila předvídatelné slabiny.
Izraelská výprava bydlela v přízemí domu na Connollystraße 31, pár desítek metrů od brány. Už před zahájením her na to vedoucí delegace Shmuel Lalkin upozorňoval: přízemní byty u perimetru jsou snadněji zranitelné. Německé úřady slíbily „extra“ dohled, ale reálné posílení se neprojevilo. Vstupy do objektu navíc nebyly tvrdě kontrolované – a část sportovců i personálu si zvykla zkracovat cestu přes plot, což útočníkům nabídlo návod, jak se před svítáním nepozorovaně dostat dovnitř.
K riziku varoval i policejní psycholog Georg Sieber. Pro organizátory připravil 26 modelových scénářů; jeden z nich („Situation 21“) popsal přelezení plotu ozbrojenou skupinou a útok na izraelskou delegaci. Scénář nebyl implementován, protože odporoval politickému cíli „bezstarostných“ her; po útoku byl Sieber z poradní role promptně odstaven, zatímco aparát se snažil zamést chyby. Tím se z varování stal ztracený návod, který přesně odpovídal realitě rána 5. září.
Budova Connollystraße 31 ve vesnici sportovců v Mnichově
Ráno 5. září: vniknutí, první mrtví, požadavky
Krátce po 4:30 proniká do Connollystraße 31 osm členů Black September. Dostanou se do domu (kde bydlí i výpravy Hongkongu a Uruguaye) odemčenými dveřmi; rozhodující chvíle přijde u Bytu 1: rozhodčí Jósef Gutfreund se probudí na šramot, zatarasí dveře svým tělem a stačí vykřiknout varování – jeho zákrok dá jednomu z kolegů čas vyskočit oknem. Trenér zápasu Moše Weinberg bojuje, je postřelen do tváře, donucen vést ozbrojence chodbou a záměrně je odvede od Bytu 2 ke Bytu 3 (silnější sportovci). Při návratu se Weinberg znovu pokusí útočníky zastavit, ale je zastřelen; vzpěrač Josi Romano při zápasu s útočníkem utrží smrtelné zranění. V té chvíli mají únosci devět rukojmí: Gutfreunda, Kehata Shorra, Amitzura Šapiru, Andrého Spitzera, Jákova Springera, Eliezera Halfina, Marka Slavina, Davida Bergera a Ze’eva Friedmana; z Bytu 3 uprchne běžec Gad Cobali (Tsobari). Těla Weinberga a Romana zůstávají v domě; jedno z nich teroristé vyhodí před vchod jako „důkaz odhodlání“.
Před pátou ráno je policie a organizátoři na místě; sanitky se marně dožadují vstupu k zraněným. V 7:40 vyletí z okna psané ultimátum: do 9:00 požadují propuštění vězňů a bezpečný odlet s rukojmími do arabské metropole, kde se má výměna uskutečnit. Počet a jmenné složení požadovaných se v pramenech liší: už dobové zprávy mluvily o 234 vězních z Izraele plus němečtí radikálové (často se uvádí Baader a Meinhof), později zveřejněné originální komuniké v mnichovském archivu ale uvádí seznam 328 osob – zahrnuje Ulrike Meinhof a Kōzóa Okamota z Japonské rudé armády; Andreas Baader na původním seznamu nefiguroval. Izrael sděluje bez jednání, že na výměny nepřistoupí.
Mezitím sílí mediální tlak: televize přepíná z olympijského programu na živé zpravodajství z vesnice, kamery zabírají balkony i pohyb policie. Některé plánované zásahy musí být odvolány – únosci sledují totéž vysílání na vlastních přijímačích. Ultimáta se prodlužují a mění, vyjednávání se vleče; večer padne rozhodnutí přesunout rukojmí mimo vesnici, čímž se krize přesouvá do další fáze.
Vyjednávání pod objektivy kamer
Televize během hodin přepnuly z olympiády na krizové vysílání (v USA převzala otěže ABC s J. McKayem) a z vesnice se stal celosvětový přenos. Záběry policistů na střechách a u oken odkryly připravovaný zásah, který velení muselo zrušit, aby neohrozilo rukojmí. Dlouholetý „učebnicový“ příběh říká, že únosci sledovali televizi; novější výzkum v Německu (2025) ale upozorňuje, že v bytě nebylo prokázáno rádio ani TV – i tak však veřejně viditelné manévry reálně znemožnily přepadení.
Vyjednávání vedla krizová skupina (mj. policejní prezident Manfred Schreiber, přítomen ministr vnitra H.-D. Genscher). Ultimáta se postupně prodlužovala: odpoledne byla lhůta posunuta na 17:00, poté – s pomocí zmocněnce Arabské ligy a egyptské delegace – o dalších pět hodin. Večer padlo rozhodnutí vyvést skupinu z vesnice pod záminkou letu do Káhiry; Egypt však přijetí odmítl, takže se hledal „náhradní“ letecký scénář na území SRN.
Krizový štáb proto vybral leteckou základnu Fürstenfeldbruck: vojenský areál šlo vyklidit, předsunout snipery a připravit past u přestupu z autobusů/helikoptér k letadlu. Záměr byl rukojmí a únosce dopravit dvěma vrtulníky a zasáhnout při přesunu k připravenému stroji; pro únosce to měl být pouhý krok k „odletu“, pro policii moment překvapení mimo obytný areál.
Televizní dilema tím neskončilo: nepřetržité zpravodajství dál formovalo veřejné vnímání i tlak na rozhodování – novináři poprvé živě pokrývali teroristickou krizi v takovém rozsahu a sporné hranice mezi právem vědět a operační bezpečností se staly součástí dědictví Mnichova.
Fürstenfeldbruck: zpackaná záchrana
Na základně Fürstenfeldbruck čekal Boeing 727 s běžícími motory a uvnitř měli zasáhnout policisté v převlecích za posádku; kolem dráhy bylo rozmístěno pět ostřelovačů (tři na střeše věže řízení, dva na zemi). V 22:30 dosedly oba vrtulníky s únosci a rukojmími; areál byl částečně nasvícen světelnými stožáry, které měly střelcům pomoci a únosce oslnit. Krátce před přistáním však policejní „posádka“ opustila letadlo s tím, že akce je nerealistická a nebezpečná – plán se zhroutil a zůstalo jen pět střelců proti přesile.
Situaci zhoršila chybná čísla a špatná komunikace: velení až těsně před odletem zjistilo, že únosců je osm, ne pět, ale tato informace se k mužům na základně nedostala – ostřelovači neměli radiové spojení. Navíc šlo o běžné policisty bez speciálního výcviku pro protiteroristické přepady.
Po dosednutí vrtulníků vyrazili dva ozbrojenci k pilotům a vůdci skupiny „Issa“ s „Tony“ šli kontrolovat 727. Když odhalili, že je prázdný, běželi zpět – v tom okamžiku padly první výstřely z věže. Strhla se dlouhá přestřelka okolo stání vrtulníků. Policista Anton Fliegerbauer byl zasažen střelou únosců u paty věže a na místě zemřel. Počítalo se s nasazením obrněných vozidel, ale ta byla objednána až deset minut po prvních výstřelech a dojezdu bránily davy přihlížejících; další útok byl proto odkládán.
Rukojmí nepřežili. Ve východním vrtulníku (D-HAQO) zabila čtyři z nich ruční granát a požár; ve západním (D-HAQU) pět dalších zastřelila palba únosců z bezprostřední blízkosti. Na místě bylo pět únosců zastřeleno, tři (Jamal Al-Gaši, Adnan Al-Gaši, Mohammed Safady) byli zadrženi. Boj se protáhl zhruba do půlnoci – žádný z devíti rukojmích nebyl zachráněn.
Zmatek podtrhla ještě falešná zpráva o „osvobození všech rukojmích“, kterou kolem 23:31 rozšířila agentura Reuters a převzala ji DPA; šlo o mylný signál z místa zásahu. Fürstenfeldbruck se tak stal učebnicovým příkladem, jak podcenění, nekoordinace a pozdní posily dokážou zhatit i promyšlený plán.
Bezprostřední důsledky
Po noční střelbě následovala pietní bohoslužba na stadionu 6. září. Prezident MOV Avery Brundage pronesl větu „the Games must go on“ a pořadatelé po uctění památky program obnovili – rozhodnutí, které vyvolalo dlouhý spor o to, zda a kdy je vhodné sportovní soutěže po takové tragédii pokračovat.
O necelé dva měsíce později (29. října 1972) únos letadla Lufthansa 615 donutil SRN propustit tři zadržené útočníky a dopravit je do Libye; krok vyvolal hněv Izraele a kritiku za ústup teroristickému nátlaku.
Izrael zareagoval tajnými odvetnými operacemi: pod souhrnným názvem Wrath of God cílil na osoby spojované s atentátem; součástí byla i operace Spring of Youth (Bejrút, 1973), při níž zvláštní jednotky eliminovaly vedení PLO v Libanonu. (K rámci a historickým interpretacím viz i novější výzkum evropské zpravodajské podpory.)
V SRN se tragédie proměnila v institucionální změnu: federální vláda se rozhodla vytvořit GSG 9 – specializovanou jednotku pro proti-teroristické zásahy. Rozhodnutí padlo koncem září 1972, první útvary byly operačně připravené v roce 1973; GSG 9 se později proslavila zásahy typu Lufthansa 181 (Mogadišo, 1977).
Tyto kroky – pietní pokračování her, výměna po únosu, cílené izraelské operace a vznik GSG 9 – nastavily nový standard pro řešení teroristických krizí, v němž se střetávají etika veřejných událostí, nevyjednávání s únosci a profesionální schopnost státu takové situace zvládat.
Pomník obětem na základně Fürstenfeldbruck se jmény a letopočtem
Paměť a odkaz do současnosti
Cesta k důstojné připomínce byla dlouhá. Až při zahájení Tokio 2020 (2021) zazněla vůbec první minuta ticha na olympijském ceremoniálu se jmenovitým odkazem na oběti Mnichova 1972 – krok, o který rodiny usilovaly desítky let.
V Mnichově vznikla trvalá památná instalace v Olympiaparku (otevřena 2017), která kombinuje dokumenty, video a jména všech dvanácti obětí (11 Izraelců a policista Anton Fliegerbauer). K 50. výročí v roce 2022 připravil MOV i město rozsáhlý program vzpomínek.
Na pietní akci 5. září 2022 se německý prezident Frank-Walter Steinmeier formálně omluvil za selhání před, během i po útoku a vláda potvrdila odškodnění ve výši 28 mil. € pro pozůstalé; součástí dohody je také nezávislá komise historiků pro úplné zhodnocení událostí (zahájila činnost 2023).
Odkaz Mnichova se promítá i do standardů bezpečnosti megakcí: od trvalých pietních prvků a protokolů „moments of remembrance“ na hrách po viditelně zvýšenou ochranu ohrožených výprav (např. Paříž 2024 posílila ochranu izraelského týmu a oficiálně připomněla oběti Mnichova). Smysl je dvojí: nezapomenout a zároveň nepoddimenzovat bezpečnost v otevřeném prostředí světových akcí.
Dnešní připomínky tak stojí na třech pilířích: uznání a omluva, vědecké vyšetření minulosti a praktická změna pravidel – aby se ideál „veselých her“ už nikdy nestal záminkou k přehlížení rizik.
Zdroje:
