Pád rozestavěného domu na Poříčí: desítky mrtvých a zasypaných dělníků

Praha na konci dvacátých let je jedno velké staveniště. Ulice duní míchačkami, domy rostou rychleji a levněji, protože každý chce stihnout termín kvůli bonusům a daňovým úlevám. Na Poříčí je hlavní tepna – tramvaje, obchody a parcely, kde se vyplatí mířit na vícepatrové budovy. A přesně tady vzniká sedmipodlažní novostavba pro firmu Jakesch, moderní „palác“ s výlohami do rušné třídy.

Nadšená doba má ale i temnější stránku: tlak investorů a zhotovitelů na tempo a cenu. Stát zároveň motivuje výstavbu – některé nové domy dokončené do konce roku mohou získat dlouhodobé úlevy od domovní daně, takže se spěchá, aby se to prostě stihlo. To je důležitý rámec toho, co přijde.

Je úterý 9. října 1928, odpoledne. V domě se finišuje, řemesla jdou jedna přes druhé. V 15:10 se však Na Poříčí zastaví dech. Z křižovatky Na Poříčí × Biskupská se zvedne prach a městský hluk na chvíli ztichne. Tím okamžikem končí stavební sen – a začíná příběh, který promění pražské stavitelství i kontrolní praxi.

Nároží Na Poříčí × Biskupská patřilo mezi nejcennější pražské parcely: rušná obchodní třída, tramvaje, proud chodců a jistota, že velké výlohy uvidí celé město. Velkoobchodník Josef Jakesch (koloniální zboží, káva) tady chtěl vybudovat reprezentativní dům, který spojí skladové zázemí, kanceláře a velkoprodejnu v přízemí s výkladci do ulice – tehdejší znak moderního retailu. Stavbu podle dochovaných zpráv realizovala firma ing. Tomáše Pražáka a ing. Pavla Moravce, projekt se povoloval na přelomu 1927/1928 a postupoval nebývale rychle.

V dobových popisech se liší terminologie patrovosti: část médií mluví o sedmipodlažní novostavbě, technické rekapitulace uvádějí pět nadzemních pater + dva suterény (celkem sedm úrovní) a rozsáhlé podzemí pro zásobování. Jisté je, že šlo o vysokou železobetonovou stavbu na exponovaném rohu, koncipovanou jako „obchodní palác“ s maximálním využitím nárožní parcely a průčelí do Poříčí.

Volba místa nebyla náhoda: Na Poříčí tehdy procházely hlavní proudy lidí i zboží a nárožní dům „na viděnou“ měl Jakeschovi přinést efekt prestižní adresy i nepřetržitou reklamu skrze velké prosklené přízemí. V projektech podobného typu se v té době běžně počítalo s výtahy, rozměrnými skladovými prostory v podzemí a rychlým obratem zboží – přesně to, co na frekventované třídě dávalo ekonomický smysl.

Uvnitř se ten den finišovalo. Řemeslníci střídali patra, v přízemí se vyměřovaly výlohy, nahoře se dočišťovaly stěny a podlahy. Krátce po 15:10 se ozvalo tupé zadunění, jako když někde povolí nějaký těžký kus. Vibrace projela domem a během okamžiku se z nároží zvedl kužel dýmu. Stropy začaly padat kaskádově, nejdřív u nároží, pak se hroutily další části. Na ulici se zvedl mrak prachu a tramvaje i chodci zůstali stát – nebylo vidět na krok. Všechno se odehrálo během jednotek minut a bez varování, které by dalo šanci vyklidit dům a zachránit nějaké životy.

Vnitřek se proměnil v labyrint trámů, výztuže a suti. Ti, kteří byli níž, zaslechli tříštění a nestihli utéct z chodeb a dílen. Nahoře se lidé snažili dopadnout na zdi a podesty, které by ještě držely – i když často jen na pár posledních vteřin. Z ulice se ozývaly výkřiky, někdo běžel pro telefon do nejbližší provozovny, jiní se snažili holýma rukama odtahovat trámy. Chaos, prach, křik. Zvenčí to vypadalo jako zhroucený blok; uvnitř zůstaly kapsy, odkud se ozývalo volání o pomoc.

Bilance byla drtivá. Zemřelo 46 lidí, ačkoliv přesná čísla zraněných se v dobových zprávách liší – těžce zraněných bylo 23 až 30 a mnoho dalších utrpělo řadu lehčích poranění. Rozpory v údajích vycházejí z toho, že seznamy se tvořily postupně podle toho, koho se dařilo identifikovat a převážet do nemocnic. Byla to největší česká stavební katastrofa meziválečné éry, která nezasáhla jen Prahu, protože mezi oběťmi byli i pracovníci dojíždějící z okolních regionů.

Na místě byli první pražští hasiči; krátce po nich dorazily na pomoc vojenské oddíly se ženisty. Prostor se uzavřel a ulice sloužila jako improvizované shromaždiště materiálu i nosítek. Z trosek se ozývalo volání, takže se postupovalo velice opatrně: ruční vyprošťování, rozebírání po vrstvách, zajišťování zdí a průběžné ticho, aby bylo možné slyšet zasypané. Pátrání pokračovalo do noci při reflektorech a lampách; část zasypaných se podařilo najít a vyprostit až následující den. Okolní domy dostaly dočasné opory a policie držela davy stranou, aby záchranné práce nerušily. Lékaři a sanitky rozváželi zraněné do nejbližších nemocnic, město mezitím zorganizovalo nouzové zázemí pro rodiny a tvořily seznamy pohřešovaných.

Když si prach sedl, přišla otázka: Proč?. Jednoznačná příčina nikdy nebyla nalezena. Dobové i pozdější texty zmiňují několik pravděpodobných faktorů: rychlé tempo výstavby pod tlakem termínů, konstrukční slabiny (poddimenzované prvky, nevhodné pořadí zatěžování) a možné šetření na materiálu či pracovní síle. Často se hovoří také o předčasném odbednění a chybném vyhodnocení nosnosti během dokončovacích prací. Šetření nenašlo jedinou „kouzelnou kulku“; mnohem spíš šlo o souhru chyb v projektu, dozoru a organizaci stavby, kterou zlomilo právě tempo a způsob provádění.

Pád rohového domu byl šok, který otřásl pražským stavitelstvím. V technických periodikách a na magistrátu se krátce poté řešilo hlavně provádění železobetonu: přísnější dohled nad odbedňováním stropů, jasné postupy pro zatěžování nových konstrukcí a povinné zápisy o zkouškách únosnosti do stavěcího deníku. Zpřísnila se kolaudační praxe u velkých obchodních domů: kontrolovala se skutečná tloušťka desek, kvalita směsi a pořadí prací, nikoli jen „papíry“. Pojišťovny začaly u rizikových staveb žádat doložení statických výpočtů a technologických postupů předem, jinak hrozilo dražší pojistné. Zvykem se stalo oddělovat dokončovací práce od plného zatížení (sklady, těžké zboží) a nechat nové stropy vyzrát déle, než určoval optimistický harmonogram.

Nároží Na Poříčí × Biskupská dnes nic nepřipomíná tuto havárii. Po poválečné asanaci tu vyrostla novostavba a stojí zde hotel Harmony. Dobových snímků samotné havárie se dochovalo málo, zato v regionech žije příběh dál: jihočeské kroniky a tisk připomínají nejméně sedmnáct dělníků z okolí Kaplice, kteří v Praze pracovali sezónně. Pamětní deska na místě chybí; tragédie se vrací spíš ve výročních článcích, databázích obětí a místních vzpomínkách. Pro kolemjdoucí je křižovatka obyčejná – a i to je součást té paměti.

Když se na stavbě šetří dny, často se ve skutečnosti „utrácí“ bezpečí. Pád z roku 1928 ukazuje, jak neviditelný je rozdíl mezi „stíháme“ a „přetěžujeme“. Kvalitní dozor není papír navíc – je to způsob, jak předejít řetězení drobných chyb (špatná výztuž, unáhlené odbednění, nesprávné pořadí prací) do jediné katastrofy. Přidejme ještě rozměr, který se v tehdejší debatě tolik neřešil: komunikační plán na stavbě. Jasně dané pozice odpovědnosti, předání informací mezi směnami a jednoduché „stop-pravidlo“ pro nejasné situace dnes patří ke stavební hygieně stejně jako statický výpočet. A pro město? Paměť rizika. Na exponovaných místech s hustým provozem se vyplatí vynucovat nepopulární věci – delší zábor, pomalejší harmonogram, víc kontrol – protože nejdražší je pád, který se „neměl stát“.

Zdroje:

Pod troskami pražského obchodního domu zahynulo 46 lidí. A stavělo se dál - Seznam Zprávy

OBRAZEM: Před osmdesáti lety se v Praze zřítil obchodní dům - iDNES.cz

Pokud vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý komentář a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.