Článek
Když se řekne Šimon Pánek, starší generace vidí kluka v bundě na Albertově, mladší spíš pána v saku, co mluví o lidských právech a žádá lidi, ať vstoupí do Klubu přátel Člověka v tísni. Dvě role, jeden člověk. A mezi nimi třicet pět let, během kterých se nám listopad 89 proměnil z revoluce v program na státní svátek.
V roce 1989 byl Pánek typickým „studentským vůdcem“: nedokončená biologie na přírodovědě, sbírka pro Arménii, spoluzakladatel studentského hnutí STUHA, člen Koordinačního stávkového výboru a zástupce studentů v Občanském fóru. Když ho po revoluci kooptovali do Federálního shromáždění, odmítl tam sedět. Na rozdíl od jiných se tehdy z parlamentu spíš zvedal, než aby se do něj dral.
Pak přišel Člověk v tísni. Z nejdřív dost punkovýho projektu humanitární pomoci je dnes jedna z největších středoevropských neziskovek, která posílá lidi do válek, diktatur a chudinských čtvrtí po celém světě. Pánek ji vede jako výkonný ředitel, sbírá vyznamenání od Havla přes Masarykův řád až po francouzskou Čestnou legii. Kdo chce vidět příběh o tom, že listopadoví studenti něco vybudovali, tady ho má i s mašličkou.
Jenže každá legenda má svoji druhou půlku. Zatímco jedni v Pánkovi vidí důkaz, že „to šlo dělat jinak než vstupem do strany“, pro druhé je přesně tím, co dnes nesnášejí: celebritou neziskového světa, která bere veřejné peníze, mluví do politiky a tváří se, že je nad tím vším. Termín „politické neziskovky“ nevznikl ve vakuu. Vznikl přesně ve chvíli, kdy organizace jako Člověk v tísni začaly být vidět u témat, na která stát kašle – od Romů po Ukrajinu.
Je fér ptát se, kde končí pomoc a začíná politika. Člověk v tísni je dávno víc než jen „konvoje s dekama“. Dělá vzdělávací programy, ovlivňuje debatu o médiích, produkuje festival Jeden svět, zve hosty, vybírá témata. To všechno jsou mocenské nástroje, i když se jim neříká ministerstvo. A když někdo drží takhle dlouho v ruce mikrofon, je logické, že část společnosti má pocit, že mluví pořád za nás všechny, i když jsme ho nikdy nevolili.
Pánek sám o sobě říká, že ideály listopadu jsou pořád platné a že jsme „pořád na cestě“. Možná má pravdu. Otázka je, jestli se po té cestě ještě někdo chce nechat vést právě lidmi jako on. Pro jedny je Šimon Pánek pořád kluk z plakátů z Albertova, který odmítl být kariérním politikem. Pro druhé je to tvář neziskovky, která se jim plete do všeho – od školních osnov po zahraniční politiku.
A teď to hlavní: Co z toho vidíš ty?
Považuješ ho za důkaz, že se dá listopad 89 žít i po třiceti letech, nebo za symbol toho, jak si část bývalých studentských vůdců udělala z revoluce trvalé povolání? Vadí ti víc jeho názory, nebo fakt, že jeho organizace supluje stát tam, kde bys radši viděl vládu než NGO? A jestli tě při jeho jménu spíš nadzvedne ze židle, je problém v něm – nebo v tom, jak hodně se tahle země od toho listopadu změnila?
Zdroje: Šimon Pánek – Wikipedie
