Září 1666 v Londýně: Požár, který donutil postavit nové město z cihel

Londýn po roce 1660 stále žil ve středověké struktuře: domy byly převážně dřevěné, často potřené smolou (pitch), se střechami z došků či šindele. Horní patra přečnívala do ulic (tzv. jetties) a v některých místech se téměř dotýkala. Ulice byly úzké, prašné a přeplněné a ve městě nebyla žádná profesionální hasičská služba – svítilo se svíčkami, vařilo na otevřeném ohni, skladovalo seno a další hořlaviny. To vše vytvořilo ideální „zapalovač“ ještě před prvním plamenem.

Léto 1666 bylo mimořádně horké a suché, až srážkově chudé – nedostatek vody a vyschlé dřevěné konstrukce znamenaly, že i malý žár se snadno proměnil v běsnící oheň. Moderní komentáře k Pepysovým zápiskům připomínají, že 7. června zaznamenal „největší vedro, jaké kdy cítil“; město navíc po dlouhé suché periodě trpělo vyschlými zásobami a „dřevem na troud“. Vítr z východu pak v noci na 2. září urychlil šíření plamenů.

Bezprostředně před požárem žilo v Londýně přibližně 350 000 lidí, což z něj dělalo jedno z největších měst Evropy. Taková koncentrace obyvatel, řemesel, skladů a tržišť v kombinaci s těsnou zástavbou a špatným plánováním ulic dramaticky zvýšila požární riziko i budoucí škody. Dobové vzdělávací materiály a muzejní souhrny zdůrazňují přeplněnost města a jeho dřevěnou, těsně semknutou zástavbu.

V noci z 1. na 2. září 1666 se kolem 1. hodiny ráno rozhořel oheň v pekárně Thomase Farrinera na Pudding Lane. Rodina se zachránila útěkem přes střechy; služebná nepřežila a bývá považována za první oběť. Přesnou příčinu neznáme – pravděpodobná je jiskra z pece, i když Farriner tvrdil, že ji večer uhasil; pekárna zásobovala námořnictvo lodními suchary, takže uvnitř bylo dost hořlavin. Místo i čas vzplanutí potvrzují sbírky London Museum a London Fire Brigade; okolnosti (pozdější Farrinerovo popření, únik rodiny a smrt služebné) shrnuje také Historic Royal Palaces.

Oheň se už v prvních hodinách rychle šířil úzkými uličkami dřevěné zástavby, poháněn silným východním větrem. Na dolním konci Pudding Lane narazil na sklady u Temže (oleje, loj, smoly, provazy), které plameny ještě zrychlily; dlouhé suché léto zanechalo trámy „na troud“ a organizovaná hasičská služba neexistovala, takže první pokusy s kbelíky a háky nestačily. Zdroje z National Archives, London Fire Brigade a London Museum tyto časné faktory šíření popisují shodně.

V pondělí a hlavně v úterý ráno se plameny rozšířily do samotného srdce City: hořela Cheapside – hlavní obchodní třída, padla Royal Exchange a od London Bridge až k Temple Baru mizely celé bloky. Oheň dokonce přeskočil přes koryto řeky Fleet a ohrozil západní část města; na jih se však nerozšířil přes London Bridge, protože mezera po starším požáru v roce 1633 fungovala jako účinný ohnivý mostní „zásek“. Tato linie zkázy je dobře doložená v The National Archives a na Museum of London / Fire of London; přeskok přes Fleet a situaci v úterý popisuje i souhrn na Wikipedii a dobové deníky. Cheapside je výslovně zmiňována v timeline projektu Fire of London.

V úterý večer vzplála katedrála sv. Pavla – dřevěné lešení a zásoby knih v Paternoster Row proměnily chrám v pec; olověná střecha se roztavila a tekla dolů po Ludgate Hill. Následující hodiny přinesly zlom: posádka Toweru začala na východě systematicky odstřelovat domy střelným prachem a zároveň slábl východní vítr. Do středy 5. září byla většina požáru pod kontrolou, i když menší ohniska doutnala ještě několik dní. Tyto klíčové momenty – pád sv. Pavla, použití střelného prachu u Toweru/Cripplegate, ústup větru a datum zkrocení požáru – potvrzují St Paul’s Cathedral, Historic Royal Palaces, projekt Fire of London a London Fire Brigade.

V Londýně neexistovala organizovaná hasičská služba; zásah stál na farnostech a sousedských řetězech s koženými kbelíky, dlouhými háky na strhávání a jednoduchými „squirty“ – ručními stříkačkami. Vybavení se skladovalo převážně v kostelech a při požáru se vytahovalo do ulic; kbelíky se podávaly v řetězech a háky strhávaly střechy a štíty, aby vznikly požární průseky. Dochované předměty v London Museum (kbelíky, háky, squirty) i přehled London Fire Brigade ukazují, že šlo o základní, málo účinné prostředky, které proti „městskému“ ohni rychle ztrácely sílu. Vodu navíc komplikoval požár na London Bridge, při němž shořela část vodárenských kol a potrubí, takže tlak i dostupnost vody kolísaly. Až v pondělí vláda zřídila osm „fire posts“ – koordinačních stanovišť a začala systematicky řídit zásah.

Zásadní technikou bylo cílené bourání domů před čelem požáru. Lord mayor Sir Thomas Bloodworth však váhal s plošným strháváním, a jeho liknavost se stala terčem kritiky už u současníků; dobové líčení mu přisuzuje i sarkastickou poznámku, že „to by vyčůrala i ženská“. Samuel Pepys v neděli 2. září doplul do Whitehallu, kde králi Karlu II. a vévodovi z Yorku vyložil, že bez nařízení bourat domy oheň nezastaví; král proto Pepyse poslal s rozkazem ke starostovi, a když práce nepostupovaly, převzala velení koruna: vévoda nasadil jízdní gardu, zřídil kontrolní stanoviště a nařídil demolice. Zlom přineslo použití střelného prachu – zejména u Toweru a u Cripplegate – kde řízené výbuchy vytvořily průseky a zastavily postup ohně na východě; teprve poté začal živlu docházet dech. Pepysovy zápisy, přehledy National Archives, Royal Museums Greenwich, London Fire Brigade a Historic Royal Palaces se na těchto bodech shodují.

Během čtyř dnů zničil oheň asi 13 200 domů, 87 farních kostelů a velkou část městské infrastruktury včetně Royal Exchange, Guildhallu, celních domů a věznic. Celkem shořelo zhruba 436 akrů středověkého City; mezi nejznámějšími oběťmi byla katedrála sv. Pavla. Tyto počty uvádějí oficiální přehledy britského parlamentu a londýnských hasičů; rozsah zasažené plochy potvrzuje i správa památníku The Monument. Ekonomické ztráty současní historikové odhadují na 8–10 milionů liber v cenách roku 1666 (sama ztráta bytového fondu se blíží 3,2 milionu liber).

Odhadem 70–80 tisíc obyvatel (z ~350 000) přišlo přes noc o střechu nad hlavou. Uprchlíci zaplnili Moorfields a další volná prostranství, provizorní přístřešky trvaly týdny až měsíce a nemoci i tvrdá zima po požáru zhoršily bilanci utrpení. Oficiálně bylo zaznamenáno jen několik málo úmrtí (často se uvádí „šest“), ale archivní materiály výslovně varují, že úmrtí chudých se tehdy neevidovala; moderní historici proto předpokládají reálně vyšší počet obětí. Po městě se také šířily násilné výpady proti cizincům a vznikaly mylné teorie o sabotáži; nejznámějším důsledkem byla křivá doznání a poprava Francouze Roberta Huberta. Na právní rovině vznikl Fire Court – mimořádný soud, který rychle rozhodoval spory mezi majiteli a nájemníky a tím odblokoval obnovu.

Vedle přímých škod přinesl požár řetězové ekonomické ztráty: zničené sklady, dílny, tržiště a přerušení obchodu uvrhly tisíce lidí do nezaměstnanosti. Vznikl nedostatek bydlení a prudce se změnily nájemní vztahy a ceny pozemků – i proto parlament schválil následné Rebuilding Acts a financování obnovy (včetně poplatků z dováženého uhlí). Požár také nepřímo nastartoval pojišťovnictví proti požárům a soukromé hasičské sbory financované pojišťovnami, aby zmírnily budoucí ztráty.

Po požáru přišla vlna velkých návrhů, jak město přestavět „na zelené louce“ – Christopher Wren, Robert Hooke i John Evelyn kreslili mapy s přímými širokými třídami a náměstími. Velký radikální plán ale neprošel: rozparcelovat znovu celé City by trvalo příliš dlouho a bylo by to právně i finančně téměř nemožné, takže priorita byla rychle obnovit život města a zavést rozumná pravidla stavění. Wren se tak, místo jednotného „nového města“, stal hlavním architektem obnovy: navrhl novou katedrálu sv. Pavla (stavba v letech 1675–1711) a zrekonstruoval či nově postavil přes padesát farních kostelů (v literatuře se uvádí číslo 51). Sv. Pavel se stal Wrenovým mistrovským dílem a ikonou poválečného Londýna. (O odmítnutí velkých přestaveb a regulačních prioritách viz shrnutí k Rebuilding Act; o Wrenových rolích a datech viz St Paul’s; k počtu kostelů viz Gresham College.)

Parlament přijal Rebuilding of London Act (únor 1667), který nařídil, že nové domy mají být z cihel či kamene, omezil počet podlaží, zakázal dřevěné přesahy (jetties), stanovil šířky ulic, tloušťky společných zdí (party walls) a další technické parametry. Cílem bylo zabránit návratu „dřevěného sudu střelného prachu“, urychlit výstavbu a přilákat do města řemeslníky za férové ceny. Současně vznikl „Fire Court“, mimořádný soud, který rychle rozhodoval spory mezi vlastníky a nájemníky a tím odblokoval obnovu.

Trvalou připomínkou katastrofy se stal The Monument to the Great Fire of London – dórský sloup vysoký 202 stop (61,6 m), navržený Wrenem ve spolupráci s Hookem. Stojí přesně 202 stop západně od místa, kde na Pudding Lane požár začal, takže kdyby se „položil“, dotkl by se původního ohniska. Monument je zároveň symbol znovuzrození City a dnes i vyhlídka s 311 schody.

A nakonec paměť: sv. Pavel a síť Wrenových kostelů vtiskly City novou siluetu; Rebuilding Act definoval moderní městské standardy; Monument stojí jako věž varování i oslava odolnosti. V kolektivní představivosti se tak požár změnil z čiré katastrofy v začátek „moderního Londýna“ – města širších ulic, zděných domů a vědomí, že město je stejně zranitelné, jako je schopné se znovu postavit na nohy.