Článek
Přehazují zodpovědnost za své zpackané životy na nás všechny a chtějí, abychom ze svého živili jejich děti. A navíc, jak řekl jeden můj kolega: „Samoživitelky si přece nemůžou myslet, že můžou mít stejnou životní úroveň, jako kdyby měly chlapa.“
Jsem jedna z nich. Jedna z mnoha tisíců žen, které zůstaly samy s dítětem (dětmi). A fakt to není žádná sranda. Ať děláte, co děláte, stejně je to pořád tak nějak blbě. A můžu si za to sama.
Kdysi jsem si to malovala úplně jinak. Když jsme se brali, znali jsme se osm let a měli jsme se rádi. Chtěla jsem mít klidně tři děti. Můj, dneska díkybohu bývalý, manžel, chlapec z velmi dobré a slušné rodiny, od nás odešel, když bylo naší chtěné a plánované dceři šest měsíců. První věc, kterou udělal po svém poněkud teatrálním odchodu (jsem zvědavej, co beze mě budeš dělat), bylo zablokování mojí platební karty a přístup k účtu se společnými penězi, kam mi chodil i rodičovský příspěvek. Poučení: nikdy nevíš, co se z něj vyklube, už nikdy společný účet a vždycky mít vlastní peníze.
Začala jsem o víkendech pracovat. Když šla dcera do školky, našla jsem si práci na plný úvazek. Nebyl to můj dream job, ale dostávala jsem za to peníze. V mezičase probíhal rozvod a boj o alimenty, které celé roky manžel neplatil. Trvalo čtyři roky, než nás rozvedli a soud určil výživné. A protože jsem tvrdá palice, tak jsem vysoudila i to, co dlužil. K mému překvapení se ke mně v té době někteří přátelé otočili zády. Prý jsem byla vůči manželovi příliš tvrdá a šla po penězích. Argument, že ty peníze jsou pro dceru, neobstál. A tak neobstálo ani přátelství. Bystrému čtenáři už jistě došlo, že to nebylo úplně jednoduché. Ale co v životě je?
Když šla dcera do první třídy a já pořád pracovala v oboru, který nás sice dobře živil, ale moc mě nebavil, začala jsem dálkově studovat VŠ a věnovat se tomu, co mě vždycky lákalo. Přes týden v práci, o víkendech ve škole, na zkoušky jsem se učila po nocích a starala se o tu mojí malou velkou radost. Cestovaly jsme, lyžovaly, jezdily na výlety, na kolo, brusle, seznamovala jsem jí s kulturou. Dcera chodila na kroužky, v létě jezdila na tábor a já byla šťastná, že mezi ní a dětmi z úplných rodin není žádný rozdíl. Když tedy nepočítám ty úplné tradiční rodiny, kde se místo do dětí investuje do alkoholu a cigaret a rodinný rozpočet se vyrovnává dávkami nebo nesmyslnými půjčkami.
Všechno mělo přednost před novými muži, kteří mi přicházeli do života a kterým jsem já nebyla schopna a ochotna dát 100 % mého času a pocit, že bez nich nemůžu žít. Nebyl nikdo, koho bych považovala za vhodného na post manžela a otce a ani jsem si nemyslela, že bych měla mít další dítě. Důsledkem mého nepartnerského života bylo za prvé vyloučení z party - „když nemáš chlapa nemůžeš s námi jezdit na víkendy, když my jsme tam všichni v páru“ řekla mi, dneska díkybohu bývalá, kamarádka, která svoje bezbřehé manželské štěstí musela přepíjet litry vína - a za druhé poznání, že hodně žen má svou vlastní hodnotu postavenou pouze na skutečnosti, že mají chlapa. Pro mě bylo nejdůležitější vybudovat si pevné zázemí a být finančně nezávislá.
Pak přišel ten dream job, finanční nezávislost, nakonec už jsem nechtěla být zaměstnancem, tak jsem šla na volnou nohu. Dcera druhým rokem studuje VŠ, o víkendech chodí na brigádu. Když loni řešila se svým otcem alimenty, tak jí nejdřív vyčetl studia – prý to dělá schválně (zplodili jsme dítě, které je naschvál chytré), aby on musel platit výživné a pak štkal, že neví, kde na to vzít, protože si koupil Porsche a musí si platit pronájem garáže… Dojemné, že? Otec mojí dcery o ní jevil v průběhu let jen minimální zájem. Znovu se oženil a pořídil si další dítě. A pak se znovu rozvedl a ani o to další dítě se nestará. Jenom kňourá a stěžuje si. To jen tak na okraj. Já jsem celé roky dceři spořila. Až teď po novém roce pojede pokračovat ve studiu do zahraničí, budou se jí ty peníze hodit. A taťka ať si leští Porsche v garáži.
Takže ano, za svojí situaci si můžu sama. Dokážu být pěkně umanutá. Dělám věci jinak, než jak se má nebo jak někdo očekává. Dělala jsem práci, která mě nebavila, protože jsem potřebovala peníze, abych nakonec mohla dělat jenom to, co mě baví. Kromě rodičovského příspěvku a dvouměsíční podpory v nezaměstnanosti jsem nikdy žádné dávky nepobírala.
A jak se mi to všechno povedlo? Nikdy jsem si ani na vteřinu nepomyslela, že bych nemohla mít stejnou nebo dokonce vyšší životní úroveň než ostatní (jsem na tom rozhodně líp než onen kolega, o kterém píšu na začátku). Nebo, že by se moje životní úroveň měla odvíjet od toho, zda žiju s mužem. Nikdy jsem nepřijala dogma, že samoživitelka musí být zoufalé stvoření zlomené žalem, trpící chudobou a živořící na dávkách.
Akorát teda občas musím bojovat s tím, že jsem prý moc samostatná, vzdělaná, ambiciózní a že chlap si vedle mě bude připadat méněcenný. Takže je vlastně úplně jedno, jestli jste samoživitelka na dávkách nebo úspěšná soběstačná žena. Nezáleží na tom, jestli jste šťastně vdaná v domácnosti, máma tří dětí nebo šťastná bezdětná single. Vždycky se najde někdo, kdo vám vysvětlí, že ten život děláte blbě a že si za všechno můžete sama.
