Článek
Reaguji na článek Mladí a zhroucení, ve kterém se autorka zamýšlí nad důvody zvyšujícího se počtu lidí s psychickými problémy a nabízí svou teorii, jak tento, podle jejího názoru, nepříznivý trend zarazit. V závěru svého pojednání autorka píše: „Článek samozřejmě nemíří na lidi, kteří jsou skutečně psychicky nemocní. Je zacílený na lidi, kteří na sobě odmítají pracovat a místo, aby vyvinuli snahu, tak si raději najdou výmluvu, proč něco nejde a tím končí.“
Přemýšlím, jak si autorka představuje psychické onemocnění a jestli vůbec chápe, jak lidská psychika a mozek fungují. Psychické onemocnění není rýma, kterou poznáte podle nudle u nosu. O tom, že jste nemocní nemusíte dlouhou dobu vůbec vědět. Většinou na to přijdete až ve chvíli, kdy vaše tělo vypoví službu a vy doslova nemůžete vstát z postele. Nebo třeba dojít na úřad pro řidičák. Nebo do obchodu pro jídlo. Nebo si dát sprchu. Zkrátka ve chvíli, kdy se z naprosto běžné činnosti stane nepřekonatelný problém, protože vaše hlava řekne: „tohle dělat nebudu“, ale není schopná vysvětlit proč.
Deprese mi byla diagnostikovaná v mých pětatřiceti letech, kdy jsem se psychicky a nervově zhroutila. Díky terapii se přišlo na to, že si nesu z dětství obrovské trauma doprovázené sociální fobií a panickými atakami. Než jsem se dostala do péče psychiatra, tak jsem se, stejně jako mnoho lidí, snažila dělat to, co autorka popisuje jako překonávání překážek, zatínání zubů a práci na sobě. Jenže člověk se ve skutečnosti přemáhá, jde za hranice svých možností, protože nechce být odsouzen jako líný slaboch, který se jen vymlouvá. V mém případě se ještě přidal syndrom vyhoření, protože to, jestli máte doma automatickou pračku a myčku na nádobí s vaší psychikou vůbec nijak nesouvisí. Co s ní však souvisí, je tlak okolí. Zvládli to jiní, zvládneš to taky. Dřív lidi makali od nevidím do nevidím na poli a neměli čas o sobě přemýšlet. To jsou přesně „moudra“, která mnoho lidí odrazují od včasné návštěvy terapeuta nebo lékaře psychiatra. Mnoho lidí ani nemá komu by se svěřili. Ale nebojte se, psychologové a psychiatři nepovažují vaše problémy za ubíjející a rozhodně si nemyslí, že si k nim chodíte jen stěžovat a litovat se. A budou po vás chtít, abyste „sebestředně tlachali o sobě“, protože o tom, mimo jiné, terapie jsou.
S psychickými problémy se potýkám od dětství (více o tom píšu zde) a určitě nejsem jediná.
I v tvrzení, že dříve bylo psychických onemocnění méně se autorka mýlí. Méně se o nich vědělo a méně se o nich mluvilo. To ale neznamená, že nebyly.
Už téměř čtrnáct let pracuji na tom, aby mě to znovu nesemlelo. Abych už nikdy neviděla svět jako jednou velkou černou díru a aby mě bytí fyzicky nebolelo. Mým vystoupením z komfortní zóny je psaní tohoto blogu, se kterým jsem minulý týden začala. Vždycky jsem si přála psát, ale dlouho (několik let) jsem sbírala odvahu. Ono to totiž „chvilku“ trvá, než se hlava srovná a než se člověk dokáže vykašlat na všechny ty předsudky a odsudky od lidí, kteří o vás nic neví, ale naprosto přesně ví, co byste měli a neměli dělat a jak byste měli žít.
Zaobírejte se sami sebou, přemýšlejte o svých pocitech a řešte je, pokud si myslíte, že nejsou v pořádku. Mezi normální únavou, špatnou náladou a závažným psychickým onemocněním je velmi tenká hranice.
