Článek
Jeden můj známý pracoval přes patnáct let ve vedoucí funkci obrovského podniku. Byl zvyklý denně vydávat rozhodnutí, neustále komunikovat s podřízenými i vedením, trávil v práci mnoho hodin přesčasů, ale měl tu práci rád a bavila ho.
A pak jednoho krásného dne přišel do podniku nový ředitel a s většinou vrcholových manažerů se rozloučil, aby jejich pozice mohl obsadit „svými“ lidmi. A to ještě stylem, že pan ředitel se svým zástupcem vstoupili do kanceláře, na místě odebrali dotyčnému služební telefon a notebook a poslali ho domů, že další den už nemusí chodit. Totální šok.
Ten známý mi popsal, co následovalo v jeho případě. Bylo mu pětačtyřicet, praxi měl v podstatě jenom v řízení lidí a nedokázal a ani si nechtěl představit jinou práci než dělal doposud.
„Tak prvním měsícem jsem se doslova propil. Ležel jsem na gauči, nevnímal svět a klopil do sebe panáky. Naštěstí jsem za svoji kariéru vydělal dost na to, abych si to mohl dovolit. Mám kamarádku, která je výbornou psycholožkou, takže po měsíci těžké sebelítosti jsem jí zavolal a začal jsem to s její pomocí postupně zpracovávat.
Nešlo to vůbec snadno. Připadal jsem si jak odkopnuté štěně. Nicméně, měl jsem tu obrovskou výhodu, že mě netlačil čas a finance. Nedokážu si představit, že bych nastoupil okamžitě do nové práce.
No a samozřejmě, když tělo zjistilo, že se ráno nikam nevstává, může se odpočívat a může se v klidu marodit, oplatilo mi léta přecházení všech nemocí a tři týdny jsem nebyl schopný vstát z postele.
V podstatě si ty první dva měsíce moc nepamatuju. Začátkem měsíce třetího jsem byl už se svou situací jakž takž vyrovnaný a pustil jsem se do hledání práce. Nastudoval jsem si jak se píše zajímavý životopis, co chtějí firmy číst v motivačních dopisech a založil profil na jedné sociální síti. Také mi skončila výpovědní lhůta, takže jsem se šel přihlásit na Úřad práce, což mi přišlo dost ponižující, ale doufal jsem, že mě pošlou aspoň na nějaký pohovor. No, neposlali. Naopak, paní mě sice zaregistrovala, ale domluvila mi schůzku se zprostředkovatelkou zaměstnání za měsíc a půl.
Po čtrnácti dnech marného oslovování potenciálních zaměstnavatelů jsem pochopil, že musím něco prostě udělat jinak. Nechal jsem si Úřadem práce proplatit vzdělávací kurz v oblasti IT technologií a v podstatě ihned jsem našel práci. Sice začínám úplně jinde a jinak, ale IT mě vždycky bavily, tak proč ne.“
Ztráta zaměstnání je vždy těžkou životní situací. Dokonce je v žebříčku těch nejstresovějších. Smířit se s výpovědí a vnitřně to zpracovat bývá někdy opravdu složité. Vůbec se není třeba stydět za vyhledání odborné pomoci, někdy je to dokonce jediné rozumné řešení.
Ideální je, když si v takové situaci můžete dát chvíli volno a věnovat se jen sobě a svým pocitům. Bohužel to mnohdy nejde, protože složenky nepočkají. Hlavně je třeba nic neuspěchat a volit rozumná a racionální řešení. Je důležité si uvědomit, že tato nová životní situace o vás jako o člověku vůbec nic nevypovídá a zkusit ji uchopit jako výzvu pro start do nové životní etapy.
