Článek
Tento příběh se traduje v naší rodině pěkných pár let. Dnes je z něj už spíše úsměvná historka, ale věřím, že babičce tenkrát do smíchu moc nebylo.
Babička se s dědou znala od dětství a hned po dovršení dospělosti měli svatbu. Děda musel záhy narukovat do války, takže prvních pár let života svého prvorozeného syna zmeškal. Naštěstí se ale živ a zdráv vrátil zpátky a mohl si naplno užít ještě svých dalších pěti potomků, kteří se postupně narodili.
Život jim poklidně utíkal, řešili takové ty běžné lidské starosti jako stavbu domečku, problémy dětí, jejich svatby, první a další vnoučata a samozřejmě i ubývající síly a ozývající se zdraví.
Jednu obzvláště krutou zimu děda onemocněl těžkou chřipkou a tak nějak se to s ním po celý následující rok táhlo. Polehával, srdíčko ho pozlobilo, musel na několik lékařských zákroků a dělal babičce velké starosti. Až nakonec si ho raději nechali v nemocnici, aby měl neustálou lékařskou péči.
Babička za ním jezdívala autobusem každý druhý den do okresního města a vozila mu různé dobroty. Byl to jejich jediný možný kontakt, protože v té době ještě mobily úplně rozšířené nebyly a hovory na pevnou linku stály moc peněz.
Když se asi po třech týdnech ale jednou ráno právě ona pevná linka rozdrnčela, babičce doslova ztuhla krev v žilách. Je zle! Tušila, že na druhém konci linky jí někdo chce říci ne úplně dobrou zprávu. A taky, že ano. Volali z nemocnice, že děda náhle v noci zemřel a ať se s ním babička přijede rozloučit.
Zdrcená babička tedy přichystala dědovi na poslední cestu jeho sváteční oblek, zabalila jej do igelitu a vypravila se na autobus. Vystoupila kousek od nemocnice a ještě musela projít rozlehlým nemocničním parkem. Tam si na chvilku sedla na lavičku, aby jak se říká „chytla dech“ a odpočinula si.
Pozorovala kolemjdoucí, sbírala síly a vzpomínala na život s dědečkem. Pak se zadívala na cestu k nemocnici, kterou měla ještě před sebou a (podle jejího vyprávění) v šoku úplně ztuhla. Ten člověk v nemocniční košili, který právě přicházel, byl děda. Poznala ho i bez brýlí. Srdce se jí rozbušilo a v hlavě se jí honily myšlenky o tom, že se nejspíš zbláznila.
Až když se vedle ní ozval dědův hlas: „Ahoj Slávko, já už to tam nemohl vydržet, jdu za tebou domů. Dej mi něco na sebe,“ tak si na ten přízrak šáhla a pochopila, že to je opravdu děda.
Následovaly slzy, objímání a vysvětlování. Děda podle lékařů opravdu nad ránem zemřel a odvezli ho na lůžku do nějaké místnosti, kam se s ním měla babička přijít rozloučit. Tam se ale zázrakem probral, bylo mu lépe než celý předchozí rok a rozhodl se, že pod žádnou plachtou ležet nebude a vyrazil v nemocniční košili pryč z nemocnice. V parku potkal babičku a zbytek už jsem vyprávěl.
Dědeček byl s námi ještě hezkých pár let a už nikdy nestonal tolik, jako v tom roce. Kdoví, kdo nebo co nám ho tenkrát vrátilo zpět. Ani lékaři tuto záhadu nedokázali vysvětlit.
