Článek
Na zvyšující se počet útoků ve školách upozorňuje Asociace bezpečná škola již od roku 2019. Ukazuje na rizika spjatá jak s nepřítelem vnějším (útočník, který není se školou nijak spjat), tak s nepřítelem vnitřním (žák, student, zaměstnanec). Ono ostatně stačí si zadat do vyhledávače „násilí ve školách“ a nebudete se stačit divit, jaké alarmující články, studie či práce na vás počítač ze svých útrob vychrlí.
Když pomineme mediálně známé případy, které námi čas od času otřesou a nad kterými člověk vychovaný v osmdesátých letech minulého století jen nevěřícně kroutí hlavou, měli bychom si uvědomit, že je to jen špička pomyslného ledovce, realita je daleko horší.
Jeden z mých dobrých kamarádů začínal jako tělocvikář na druhém stupni základní školy jednoho středně velkého města. Poté, co byla do praxe zavedena inkluze a tím zrušeny zvláštní školy, tuto profesi vzdal. Podotýkám, že je to dvoumetrový chlap, žádné ořezávátko, přesto se potýkal s naprostou neúctou a nezájmem žáků.
Co potom zažívaly jeho kolegyně ani popisovat nechtěl. Urážky, nadávky, šikana ze strany žáků i rodičů byly téměř na denním pořádku. Marně se rozdávaly dvojky z chování, zaváděla výchovná opatření, povolávali dětští psychologové. Pokud vím, situace není o moc lepší ani dnes.
Samozřejmě, situaci nelze paušalizovat, ale nejspíš každý pedagog by potvrdil, že agresivita dětí má vzrůstající tendenci a zastání u rodičů se kolikrát hledá marně. Jenže čím to je? Proč dětští psychologové hlásí plné ordinace a přibývá útoků, jejichž pachateli jsou děti?
Taková hodně samolibá výmluva je, že za to může internet, sociální sítě či násilné hry. Nemyslím si. Vyrůstal jsem na střílečkách, kde tryskala krev do monitoru a nikdy mne nenapadlo, že to není pouze hra. Také mne nikdy nenapadlo být drzý ve škole na učitele nebo nedej bože na školnici. Ten první by si postěžoval rodičům a dostal bych pár facek doma a školnice by se se mnou nepárala hned na místě.
Současná doba je nakloněna výchově vysvětlující, ne trestající. Výchově demokratické, ne autokratické. Svobodě místo zákazů, příkazů a povinností. Jenže kam to vede, začíná být naprosto zřejmé.
Škola by ale měla být v prvé řadě bezpečným místem. Místem, kde se děti ani učitelé nemusí ničeho obávat. Za posledních deset let se zavedla mnohá bezpečnostní opatření, žáci prošli bezpočtem preventivních programů, ale stále to není dostačující. Budou muset školy najmout i bezpečnostní agentury, aby v nich bylo opravdu bezpečno? Ostatně i k tomu už některé školy přistoupily.
Zdroje:
