Článek
Než jsem v období dospívání objevil kouzlo internetu, využíval jsem ke vzdálené komunikaci pouze dopisy či pohledy. Psali jsme si s kamarády z táborů, vyměňovali si pohledy na základě různých „výzev“, kam až pohled nejdále doputuje, či udržovali kontakt s těmi, co se přestěhovali do jiných měst.
Velmi často se mi stávalo, že se mi dopis dostal do rukou již otevřený. A to zejména v případech, kdy byl odesílatelem někdo, koho moje starostlivá maminka nedokázala identifikovat. Ano, uhodli jste. Jako první se většinou veškerá rodinná pošta dostávala do rukou právě jí a ona neviděla jediný důvod, proč si ji nepřečíst.
Stejně tak neexistovalo soukromí dětského pokoje. Rodiče pod heslem „tady jsem pánem já“ vstupovali zásadně bez zaklepání a jednou za čas pod záminkou hledání ztraceného nádobí, celý pokoj řádně propátrali.
Nesnášel jsem obojí. Jak otevřenou poštu, kde jsem si s kamarády psal důvěrné myšlenky, tak „šacování“ pokojíku, kde byly, k mé velké smůle, nezřídka nalezeny věci, které tam být úplně neměly. A právě proto, bylo mi vysvětleno, to rodiče dělali. Nalezené cigarety či ne úplně bezpečná zbraň v podobě paintballové pistole je vedla k naprosto utkvělé myšlence, že to vše dělají pro mé dobro.
Když mi v sedmnácti přišel dopis od tehdy první přítelkyně a nesl jasné známky toho, že nebudu prvním čtenářem, definitivně jsem s písemnou poštou skončil a začal objevovat pozitiva elektronické komunikace. A začal si zamykat pokojík, což mi ale prošlo přesně jen do chvíle, než vzal otec poprvé za kliku.
Současná moderní doba po kontrole dětské komunikace na internetu výslovně volá. Stejně tak mnoho rodičů vybavuje své děti chytrými hodinkami s GPS, aby měli dokonalý přehled o jeho pohybu. Co je však ještě akceptovatelné a co je již za hranou?
Nebezpečí číhající na děti ve virtuálním světě je bohužel prokázaným faktem. Taktiky predátorů jsou dokonale manipulativní a uchránit dítě může opravdu kolikrát jen to, že rodič má o jeho aktivitách na internetu dobrý přehled. Nicméně čím je dítě starší, tím by mělo mít více důvěry a rodičovská kontrola by měla postupně ustupovat.
Jenže co když je potomek před branami dospělosti a začnou se dít věci, kterým rodič nerozumí a ke kterým potřebuje informace. Má právo v tu chvíli narušit soukromí dítěte? Lze toto vše obhájit termínem „rodičovská zodpovědnost“, kterou definuje nový občanský zákoník?
