Článek
Co si pamatuji, vždycky mi chutnalo. Všechno. Ve školce mě kuchařky v jídelně dávaly ostatním dětem za příklad dobrého strávníka a já si chodil přidat i několikrát. Pravý ráj byl pak u babičky. Na přání mi smažila bramboráky, palačinky a vždycky nosila po kapsách nějakou tu sladkost pro milovaného vnoučka.
Stejně jako jsem miloval jídlo, tak jsem neměl rád tělocvik. Šplh na tyči byl pro mě utrpením a přeskočit švédskou bednu bez úhony se mi snad nikdy nepodařilo. Takže čím jsem byl starší, tím jsem byl víc a víc oplácanější.
Rodiče měli z mé nadváhy dlouho těžkou hlavu. Nejprve mi zkoušeli domlouvat po dobrém, ať se víc hýbu a zdravěji jím, ale říkejte to dítěti. Ze školy jsem byl doma vždycky dříve než oni z práce a za tu dobu jsem se dostatečně „přecpal“, abych pak u večeře mohl půl talíře k jejich radosti nechat ležet. A kynul jsem dál.
Bylo to v létě, kdy jsem vyšel ze šesté třídy. Maminka mi jen tak mimochodem oznámila, že pojedu na měsíc na tábor, že to platí podnik. Nebylo mi nic podezřelé, na táboře už jsem několikrát byl, tak jsem se i těšil.
Co mě překvapilo mile bylo, že u autobusu jsem potkal děti více či méně podobných tvarů, jako jsem byl já. Super, aspoň se mi nebudou posmívat, myslel jsem si naivně.
Prvotní zjištění, že nebude vše v pořádku, přišlo záhy. Byli jsme vysazeni i s kufry u polní cesty a jeden z vedoucích zavelel k pochodu. Všichni jsme popadli své zavazadlo a poslušně šli určeným směrem. A šli…šli…a šli.
Když už většina z nás umdlévala, zjevila se před námi planina s dřevěnou chýší a stany s podsadou postavené do půlkruhu. Konečně. Ubytovali jsme se a těšili se na oběd. V jídelně přišlo úplné prozření. Člověk, který se představil jako hlavní vedoucí, nám zvesela sdělil, že z nás za měsíc udělá kluky a holky „k světu“ a začneme hned prvním tréninkem. Udělali jsme asi deset koleček kolem jídelny a vysílením padli na židle.
Do připravených ešusů se začal servírovat oběd. Nezapomenu větu: „Dnes začneme tím, že se obejdeme bez polévky.“ Pak bez příloh, pak bez masa a na konci tábora jsme chroustali k obědu mrkev.
A sportovali jsme, a to pořád. Rozcvička, dopolední běh, odpolední kruhový trénink a večerní běh. Hlad jsem měl nepředstavitelný a do toho ještě tohle. Psal jsem rodičům domů, jak je nenávidím za to, co mi provedli. A hlavně, ať mi neodepisují, protože za každé doručené psaní bylo padesát dřepů.
Když mé utrpení skončilo, běžel jsem rovnou k milované babičce a přežral jsem se. A z hrůzy, že budu ještě někdy o hladu jsem se pak nárazově přežíral až do dospělosti, kdy jsem musel vyhledat odbornou pomoc. Takže ano, shodil jsem na táboře asi deset kilo, abych pak následně třicet přibral.
