Článek
Také se těšíte na vánoční pohádky? Já strašně moc. Pyšná princezna, Císařův pekař, Princezna se zlatou hvězdou, Princ a večernice, to jsou všechno pohádky, které už jsem viděl mockrát, a přesto si je rád zase letos pustím.
Je v nich moudrost, kouzlo a ponaučení. Divák od začátku ví, že vše dopadne dobře, ale pokaždé s hlavním hrdinou prožívá jeho boj znovu a znovu.
V pohádkách natočených v posledních dvaceti letech mi však většinou „něco“ schází. Takové to neuchopitelné, uklidňující, co by měla pohádka člověku dát. Když vezmu třeba příklad pohádky Jak si nevzít princeznu, která byla tuším odvysílána předloni (možná dřív, ono to strašně letí). Vždyť já půl pohádky přemýšlel nad tím, o čem to vlastně je, a v polovině děje jsem se absolutně „ztratil“.
Nebo Krakonošovo tajemství, nezlobte se na mě, ale já doteď vlastně nevím, jestli ten Krakonoš byl kladná nebo záporná postava. Nehledě na ponurost celých kulis příběhu. Poslední nová pohádka Největší dar byla pro mne také obrovským zklamáním. Přes plejádu vynikajících herců se skvělými výkony se na to koukat nedalo. A tak bych mohl pokračovat dál.
Ať samozřejmě nejsem jen negativní, jsou i pohádky, které se mimořádně povedly. To nelze nevzpomenout oba díly Anděla páně, kdy pokud pan režisér Strach natočí trojku, bude to jediný film, za který jsem v posledních deseti letech ochoten dát vstupné do kina. Naposledy jsem byl v kině na druhý díl.
Nebo prosluněné Tajemství staré bambitky, jehož druhý díl se opravdu vydařil skvěle a jako pohádka Štědrého večera to byla naprostá trefa.
V čem je tedy to kouzlo? Má ho v moci scenárista? Dramaturg? Režisér? Nebo kdo dá pohádce ten opravdový punc pohádkovosti? A proč už je tak málo pohádek, které by si člověk dobrovolně pustil klidně i dvakrát za sebou a znovu se u nich pobavil a zasmál.
