Článek
V onen páteční sychravý večer jsem vyrazil na pivo s kolegou Broňkem. Právě se pomalu dostával z ošklivého rozvodu, sžíval se se střídavou péčí o děti a konečně se kompletně zabydlel v novém bytě. V plánu bylo pár piv, pokecat a v poklidu jít domů.
Usadili jsme se v oblíbeném baru do samostatného boxu, objednali pití a přestali vnímat svět. Vyrušila nás číšnice, která na stůl postavila čtyři panáky dobrého rumu. „Slečno, my jsme si nic ale neobjednávali,“ sdělil jsem jí v domnění, že se jedná o omyl. „Vy ne, to vám posílají ty dvě dámy, co sedí u baru,“ odpověděla trochu nakysle a odešla. Broněk natáhl krk, aby se na ony krásky podíval a zhodnotil, že vypadají více než sympaticky…no a k tomu ten rum…
Shodli jsme se na tom, že dámy samozřejmě jako praví gentlemani přizveme ke stolu. Ono stejně z počtu panáků nám bylo jasné, že nic jiného se od nás ani neočekává. Tak jsme se seznámili s Marcelkou a Majkou. S holkama byla legrace, rum tekl proudem a s přibývajícím večerem bylo čím dál tím víc jasné, kdo má o koho zájem. Veselou náladu nám překazila až nakyslá číšnice s oznámením, že přijímá poslední objednávky a pak ať laskavě změníme lokál.
Zaplatili jsme a vyrazili do víru velkoměsta. Broněk s Marcelkou se nám poměrně záhy ztratili a Majka mě pozvala ještě na skleničku k sobě domů. Nebudu zapírat, lichotilo mi to a byl jsem natěšený. Taxík nás odvezl na jedno z mnoha pražských sídlišť. Výtahem jsme vyjeli do pátého patra a vstoupili do moderně zařízeného prostorného bytu.
Majka mě usadila v obýváku a přinesla lahvinku dobrého červeného vína. Povídali jsme si, mazlili se a večer příjemně ubíhal.
Všiml jsem si, že v jedné z vitrín má vystaveny nějaké trofeje, nedalo mi to a ze zvědavosti jsem se zeptal: „Ty děláš nějaký sport?“ a ukázal jsem směrem k vitríně. „Já ne, manžel hraje od mládí baseball,“ odpověděla úplně klidně, jako bych se ptal, co měla včera k snídani. „Jaký manžel?“ vyskočil jsem z gauče šokovaný novou informací. „No manžel, prosím tě klid, on je v lázních, přijede až v neděli,“ rozesmála se nad mou reakcí a stáhla mě zpátky na gauč.
Obvykle v cizím revíru nepytlačím a mozek mi jasně velel: „Uteč!“ Jenže jsou jisté situace, kdy to chlapovi prostě přestává racionálně myslet.
Přesunuli jsme se do ložnice. A samozřejmě, jak tušíte, v momentě, kdy jsem se ocitl v trenýrkách, zarachotil ve dveřích klíč a s halasným: „Zlato, já jsem to tam už nemohl vydržet a přijel jsem dřív, máš radost?“ vstoupil do bytu nic netušící manžel. I přes notnou hladinu alkoholu v krvi mi bylo jasné, že z tohohle průseru se jen tak nedostanu.
Majka zareagovala okamžitě. Se slovy: „Pod postel!“ vyběhla vstříc manželovi zachraňovat situaci a hlavně odstranit ze stolu v obýváku jednu sklenku od vína. Sesunul jsem se z postele a snažil se pod ní zapasovat. No jo, jenomže ve filmech bývá mezi postelí a podlahou nějaký prostor, tady nebyla šance se vměstnat. Nacpal jsem tedy pod postel aspoň své tričko a rifle, přilepil jsem se k boku a modlil, ať nikoho nenapadne rozsvítit.
Z dáli jsem slyšel, jak Majka manželovi vysvětluje, že jí bylo smutno, tak si dala víno a šla spát. A ten smutek mu hned začala i dokazovat. Zřejmě v domnění, že jsem bezpečně schovaný pod postelí vtáhla manžela do ložnice a začaly se ozývat zvuky jako z erotického filmu. Nebyla jiná možnost, než se pokusit o rychlý útěk. Jiná šance už nebude, pomyslel jsem si.
Po čtyřech jsem začal couvat z místnosti směrem na chodbu. Už jsem byl skoro u vstupních dveřích, když jsem nohou zavadil o keramickou dekorativní vázu. Ta se s třeskotem rozletěla po kachlové podlaze. Na nic jsem nečekal. V pudu sebezáchovy jsem ještě sebral z věšáku svoji bundu, kde jsem měl peněženku a mobil, naštěstí si jí manžel nevšiml, a vyběhl jsem ven. Schody jsem bral po čtyřech a asi jenom adrenalin zapříčinil, že jsem se na nich nepřizabil.
Vyběhl jsem z baráku a pelášil, seč mi v mém věku síly dovolily. Po chvilce jsem se ohlédl. Nedaleko za mnou běžel dvoumetrový chlap v trenýrkách s baseballovou pálkou. Pochopil jsem, že jestli se nestane zázrak, je po mně. Zahnul jsem za další panelákový roh a tam jsem spatřil spásu v podobě nedovřených vchodových dveří. Rychle jsem se jimi protáhl a zaklapl je. Ocitl jsem s v tmavé chodbě u poštovních schránek. Díky bohu tam byla aspoň krabice s letáky. Pár jsem jich vylovil, sundal jsem promočené ponožky, konečně si oblékl bundu a schoulil se do dřepu.
Z kapsy jsem vylovil mobil a začal přemýšlet, komu z přátel v tuhle hodinu zavolat. Než jsem třesoucíma rukama stačil vytočit jakékoli jméno, otevřely se vstupní dveře a v nich se objevila seniorka v náručí s malým hafanem neurčité rasy. „Co tady děláte?“ spustila na mě zhurta. Postavil jsem se z podřepu, ať nemá nade mnou výškovou převahu, paní začala ječet, otočila se na patě, vyběhla ze vchodu a zamkla za sebou. Nedošlo mi, že chlap v trenýrkách bude nad ránem v chodbě paneláku působit poněkud podezřele.
Byl jsem v pasti. Zkusil jsem obejít chodbu, zda nenajdu zadní východ, ale nic takového tenhle barák neměl. Postavil jsem se tedy opět ke vstupu a doufal, že mě první obyvatel odcházející ráno brzy vypustí. Skoro jsem se trefil. Za chvíli začal rachotit klíč v zámku a ve dveřích se objevili čtyři policejní příslušníci.
Podle mých promodralých rtů pochopili, že nemá smysl ze mě něco páčit na chodbě, a usadili mě zabaleného v termofolii do služebního auta. Klepal jsem se tak, že mi několik minut trvalo vytáhnout občanku. Souvislého vysvětlení situace jsem schopný nebyl. Jeden z policistů se ke mně naklonil s přístrojem měřícím alkohol. Ze všech sil jsem dýchl a už jsem jen slyšel: „1,87, takže záchytka a povíte nám to, až vystřízlivíte.“
Nevím, jak dlouho jsem spal. Probudil jsem se ve vykachlíkované místnosti připomínající velkou koupelnu. Na sobě jsem měl erární nemocniční košili „andělíčka“ a v puse ukrutnou souš. Po vyřízení všech formalit jsem dostal do ruky složenku za pobyt v tomto hotelu, hodná sestřička někde vylovila tričko a tepláky, vrátili mi moji bundu a předali policejní hlídce.
Na služebně jsem musel do protokolu přesně popsat události předchozího večera. Postupně se v místnosti shromáždila celá sloužící směna, protože ten příběh chtěli slyšet úplně všichni. Zakončil jsem to akorát připomínkou: „Takže chlapi, po Praze vám asi ještě běhá jeden naháč, ale ten má v ruce baseballovou pálku.“ Všichni se začali strašně smát. Nechápal jsem, dokud mi jeden z policistů situaci neobjasnil: „Víte, my jsme na to vysvětlení fakt byli zvědaví, protože zatím co vy už jste spal na záchytce, tak nám volalo dalších deset lidí, že jim pod oknama běhá polonahý chlap a řve, že někoho zabije.“
Policisté měli pochopení. Zaplatil jsem pokutu pět set korun za vzbuzení veřejného pohoršení u seniorky Novotné a odvezli mě domů. Majku už jsem nikdy neviděl, od Broňka jen vím, že Marcelka se zmínila, že manžel neumrzl, vrátil se domů a do lázní už asi nikdy neodjede.
