Článek
Před časem jsem si s obrovským štěstím a třicetiletou hypotékou pořídil větší byt. Krásný a prostorný dvoupokoják s balkonem a výhledem na Vltavu. Teda tu Vltavu vidím jen při jasném počasí jako modrý pruh v dáli, ale vidím.
V té době jsem randil s Věrkou, tiskovou mluvčí jedné nadnárodní společnosti. Krásná ženská, která mne svými požadavky na drahé večeře a luxusní dárky dokonale ruinovala. A protože jsme měli jen pramálo společného, uvažoval jsem, že vztah ukončím.
No a protože jsem byl v bytě pořád sám, i práci jsem dělal z domu, napadla mne myšlenka pořídit si nějakého zvířecího společníka. Zmínil jsem se o tom v telefonátu kolegovi Karlovi, když jsme dlouze debatovali o společném projektu. „Jardo a nechtěl bys kocourka?“ zeptal se mě. „No, proč ne, ty o nějakém víš?“ odpověděl jsem mu překvapeně, že se tématu ujal. „Jasně, už nic nehledej, zítra ti ho přivezu,“ kul železo, dokud bylo žhavé. Něco se mi na tom nezdálo. „Ty, Karle, co je to za rasu? A proč se ho chceš zbavit?“ zeptal jsem se opatrně. „Víš, my jsme ho koupili od známých, protože se ukázalo, že jejich děcka mají alergii, no a u nás se ukázalo to samé. Anička se k němu nemůže ani přiblížit,“ líčil situaci. „Je to britský krátkosrstý kocourek, děsně přítulný, naučený v bytě, výborný společník. Chceme, aby byl v dobrých rukách.“ Bylo mi jasné, že takový kocourek nebude zrovna levná záležitost, ale čím víc mi ho Karel popisoval, tím jsem si byl jistější, že chci mít kocourka doma. „Ty, a kolik bys za něj chtěl?“ zeptal jsem se už rozhodnutý o koupi. „No, původní majitel ho kupoval jako koťátko za 25 tisíc, já jsem ho odkoupil za patnáct a tobě ho dám za dvanáct a přihodím veškeré vybavení, bereš?“ „Beru,“zpečetil jsem svůj osud.
Druhý den mi Karel kocourka přivezl. No, kocourka, z cestovní klece na mě koukala chlupatá koule s blesky v očích. „Ty, Karle, není ten kocour nějaký nasraný?“ zeptal jsem se nejistě. „Ale vůbec ne, on jenom nerad sedí v kleci. Uvidíš, že se brzy skamarádíte. Děcka ho pojmenovala Matýsek. Jo a prosím tě, granule mu dávat ani nezkoušej, ty ti žrát nebude, je zvyklý na masové kapsičky a nebo vařené kuřecí maso,“ doplnil Karel, položil klec na zem, sebral peníze a bleskurychle zmizel.
Otevřel jsem Matýskovi dvířka a on s královskou elegancí vykráčel ven. Důležitě obešel celý byt a nakonec se zabydlel na gauči. Tak to ne kamaráde, pomyslel jsem si, hezky půjdeš do svého pelíšku, přistoupil jsem k němu, abych mu ukázal, kdo je tady pánem. Ozvalo se ostré zasyčení a já tak tak uskočil před letícími drápy. Aha, tak takhle to nepůjde. Matýsek se mi škodolibě díval do očí a začal si v klidu brousit drápy o můj gauč.
Další týden se nesl v duchu boje o moc. Matýsek mě naprosto ignoroval. Jakákoli snaha o sblížení končila tragicky. Ruce jsem měl plné šrámů. A aby toho nebylo málo, dělal mi naschvály. V životě bych něčemu takovému nevěřil, ale je to tak. Kdykoli jsem ztratil ostražitost nebo se nedejbože musel vzdálit z bytu, přišla pomsta. Netuším, jak to dokázal, ale mobil mi zahrabal do květináče, flash disk s důležitým projektem se pokusil spláchnout do záchodu a brýle jsem dodneška nenašel, nepochybuju, že je to jeho dílo.
Také s oblibou číhal, kdy nechám otevřené dveře na balkon, aby tam sehrál teatrální divadlo týraného kocourka. Mňaučel tak, že by se srdce ustrnulo a já musel několikrát městské policii vysvětlovat, že se tady křivda děje mně a ne jemu.
Po dvou týdnech jsem toho měl akorát plné zuby. Byl jsem odhodlaný Matýska vrátit původnímu majiteli, i kdybych měl připlatit. „Karle, cos mi to proboha prodal?“ zavolal jsem mu naštvaně. „Vždyť to není kocour, to je vychcaná potvora! Neříkej, žes o tom nevěděl,“ dusil jsem ho. „Copak se stalo Jardo, nějaké potíže?“ zeptal se ten dacan nevinně. „Potíže? Já mám byt vzhůru nohama a to zvíře si dělá co chce,“ zuřil jsem do telefonu. „Zítra ti ho dovezu zpátky.“ „Víš Jardo, to už bys byl třetí a já manželce slíbil, že tentokrát už ho zpátky nevezmu, takže se holt musíš postarat jinak,“ pravil naprosto klidně. „Jak třetí? To chceš říct, že už vám ho dvakrát vrátili a tys mi ho přesto tak vychválil?“ Byl jsem v šoku. „No, víš, bývalému majiteli ho vrátili čtyřikrát, než se před náma zabarikádoval a odmítl vylézt z bytu,“ chechtal se mému neštěstí. „Jo a Jardo, nehezky mluvíš o Matýskovi, takhle se ho nikdy nezbavíš,“ doporučil mi ještě na závěr a zavěsil.
Byl jsem v koncích. Večer přišla na návštěvu po dlouhé době Věrka. Byla na služební cestě v zahraničí a vůbec mi nechyběla. „Jéé, ty máš kocourka,“ zvolala překvapeně a chtěla ho pohladit. Mates nezklamal. Jedním švihnutím ji udělal šrám na paži. „Radši si ho nevšímej, ještě si moc nerozumíme,“ snažil jsem se jí uklidnit. Šli jsme se do ložnice ponořit do víru vášně a zapomněli na celý svět…velká chyba. Matýsek se nepozorovaně vyšplhal na poličku nad postelí a v té nejnemožnější chvíli skočil Věrce s vysunutými drápy přímo na záda. Co následovalo asi popisovat nemusím. Poslední Věrčina věta zněla: „Buď já, nebo kocour, vyber si.“ No a tak mám Matýska. Už jsme ve fázi, že mě milostivě toleruje, naschvály omezil jen na situace, když ho nechám doma déle samotného a dvakrát se nechal pohladit bez zavrčení. Dokonce jsem ho jednou přistihl, jak si tiše přede.
