Článek
Vzbudil jsem se nad ránem v rodinném stanu kamaráda Přemka a jeho ratolestí Martínka a Michalky. Probuzení to bylo opravdu bolestivé, protože mě malý Martínek, cestující v noci po celém stanu, pořádně nakopl do žeber.
S úpěním jsem se vyplazil ven s tím, že se ještě dospím ve svém stanu, kam jsem večer nestihl doběhnout. Bylo už docela vidno, takže spatřit malého trpaslíka u našich raftů přivázaných na břehu řeky, mi nedalo moc práce. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to malý Domča ve spacím oblečku a zápasící s lanem. Polil mě ledový pot a tryskem jsem vyrazil k němu.
„Co tu vyvádíš, špekulante?“ zaburácel jsem na něj a vzal ho do náruče. „A kde máš tátu?“ „Taťka ještě spinká a já jsem si chtěl pouštět lodičky,“ sdělilo mi to dítě s nevinným kukučem. No, Břeťa Otce roku letos asi nevyhraje, pomyslel jsem si pro sebe a odnesl toho malého loupežníka zpět do jejich stanu. Pro jistotu už jsem zůstal venku, rozdělal oheň a začal vařit pro celou osádku čaj.
Po snídani jsme se nalodili do zachráněných raftů a vyrazili vstříc dalšímu dni. Nejkratší sirku a tím pádem i dětskou posádku si vylosoval tentokrát Karel. Aspoň nebude skákat po hlavě do vody, shodli jsme se my ostatní.
V poledne jsme přistavili na oběd do malého vodáckého občerstvení. Děcka si naporoučela párky v rohlíku a hambáče a šla na na průzkum okolí. My jsme byli rádi za chvilku klidu, tak jsme se jenom tak slunili a odpočívali. Přemkovi to ale za nějakou chvilku nedalo, protože jako zkušený otec věděl, že když je klid, tak se zaručeně něco děje a vydal se za nimi na kontrolu.
Děti objevily strom s lanem. Taková ta tarzanovská zábava, kdy je třeba se pořádně rozběhnout, chytnout lana, zhoupnout a skočit do řeky. Naštěstí měly dost rozumu a nejmladšího neplavce k lanu nepustily. Zato Přemek se svými stodeseti kily nezaváhal. Ve snaze předvést se před potomstvem se rozběhl, chytil lana, zhoupnul a větev, na které to lano už asi pár let drželo, praskla. Přemek sjel ze svahu po zádech až do vody, kde s úpěním zůstal sedět.
Trvalo dobrou hodinu, než jsme ho dostali zpět k raftům a zvažovali konec výpravy. Přemek se ale hrdinně dušoval, že je to jenom pár namoženin a že cestu zvládne, tak se jelo. Do cíle jsme už naštěstí dorazili v plném počtu a v pořádku.
