Článek
Blížily se mé třicáté narozeniny. Že toto jubileum neunikne mé rozvětvené rodině, jsem tak nějak tušil, ale doufal jsem, že malá rodinná sešlost s pár litry jihomoravské slivovice a dobrého vína bude všem stačit.
Maminka s tetou dlouho dopředu avizovaly termín tohoto setkání, ať nemám šanci vymyslet sebemenší výmluvu a naplno se pustily do příprav.
Asi čtrnáct dní před onou slávou se mi během porady v práci rozdrnčel telefon a na displeji se ukázalo „Táta“. Polil mne studený pot. Táta mi NIKDY nevolal. To byla vždy doména mé starostlivé maminky. Táta byl vždy jen ten hlas v pozadí telefonu, co se ozýval s dotazy typu: „Tož jak se má? A už má babu? A kdy se hodlá ukázat?“
Až do konce porady jsme byl jak na trní. Hned, jak to bylo možné jsem utíkal k sobě do kanceláře a volal tátovi zpět. „Tati? Cos potřeboval?“ „Ahoj synku, jak sa máš?“ ozval se z telefonu bodrým hlasem otec. Spadl mi kámen ze srdce, tohle nebude nic vážného. I když… proč mi teda vlastně volal?
„Synku, já se ťa chci na něco zeptat, bo s těma našema babama tu nevydržím,“ pokračoval v hovoru táta. „Přivezeš s sebú někoho na tu tvoju oslavu?“ Znovu mě polil studený pot. Tak odtud vítr vane. Ženit by mě zase chtěli. „Pročpak tati? Já ještě nevím, to je ještě daleko,“ hrál jsem o čas. „No, víš, baby tu do mě ryjú, že se ťa mám jako otcovsky poptat, ať víme.“
„Proboha, tati, hlavně zase nezvěte všechny svobodné holky z okruhu padesáti kilometrů, víš, jak to dopadlo posledně.“ Narážel jsem na loňskou oslavu tetiných šedesátin, kdy jsem hned po příjezdu domů potkal v rodném baráku postupně několik lehce zoufalých neznámých žen mého věku a celou oslavu strávil vymýšlením únikových cest.
„Víš co, tak já přivezu Jindru,“ napadla mne spásná myšlenka. „A to je kdo, ta tvoja?“ zeptal se otec doufaje v získání senzační informace, která mamince a tetě vydrží na klábosení příštích čtrnáct dní.
„Nech se překvapit, tati. Už se moc těším, pozdrav doma, ahoj.“ Rychle jsem se rozloučil, abych unikl dalším otázkám.
Kamarád Jindra se dlouho přemlouvat nenechal. Vždycky byl pro každou srandu a víkend na jižní Moravě s hromadou jídla, pití a cimbálovkou se mu víc než zamlouval. „Jasně, vole, že tě v tom nenechám,“ řekl mi po čtvrtém pivu a bylo domluveno.
Pohled maminky a tety, když jsem s Jindrou stanul na zápraží, byl k nezaplacení. Za těch čtrnáct dní stihly informovat celou vesnici, že si přivezu nevěstu a udělali z ní drobnou modrookou blondýnku, jak jsem se později dozvěděl od táty, který se smál, až se za pupek popadal. Jindra se svými dvěma metry, černými vlasy a jistými partiemi tomu byl na hony vzdálen.
Aby byla čest rodiny zachráněna, musel jsem svatosvatě přísahat, že všem řeknu, že budoucí nevěsta ochořela a poslala za sebe alespoň bratra. No, a protože jsem byl tím pádem zadaný skoroženich, nemohli kout pikle a dohazovat mi potenciální nevěsty. Měl jsem klid a oslavu jsem si jaksepatří užil.
Zato Jindra neunikl. Když maminka s tetou zjistily, že ten pohledný inženýr chudák žije sám, stejně jako ten jejich nezvedený synek, začaly se činit.
Jarda má za měsíc svatbu s mojí sestřenicí z asi osmnáctého kolene Majkou a já mu jdu za svědka, prý si mám s sebou někoho přivést.
