Článek
Ztráta vlastního kormidla
Mít vlastní měnu není projev zpátečnictví, ale obrovská strategická výhoda. Česká národní banka (ČNB) má dnes v rukou mocný nástroj – nastavení úrokových sazeb. Díky tomu může reagovat na specifické potřeby naší ekonomiky. Když se ekonomika přehřívá a roste inflace, může zatáhnout za brzdu. Když je potřeba podpořit růst, může povolit otěže.
Vstupem do eurozóny bychom o tuto možnost přišli. O úrocích by se rozhodovalo v Evropské centrální bance (ECB), která musí brát ohled na dvacet velmi odlišných ekonomik. Nastavuje sazby tak, aby vyhovovaly zadlužené Itálii nebo stagnujícímu Německu, nikoliv průmyslovému Česku. Je to jako snažit se ušít jednu velikost košile pro trpaslíka i obra – nebude sedět nikomu. Vzdát se koruny znamená sednout si na sedadlo spolujezdce a doufat, že řidič v cizině neudělá chybu.
Konec kurzového polštáře
Koruna funguje jako přirozený tlumič nárazů. Vzpomeňme na krizové roky. Když se světové ekonomice nedaří, koruna vůči euru či dolaru oslabí. To sice zdraží dovolenou v zahraničí (což občana nepotěší), ale zároveň to zlevní naše zboží pro cizinu. Exportéři díky tomu zůstávají konkurenceschopní, firmy nemusí tolik propouštět a ekonomika se rychleji oklepe.
S eurem tento polštář mizí. Pokud přijde krize a my nebudeme moci oslabit měnu, firmám nezbyde nic jiného než snižovat náklady jinde – tedy snižováním mezd nebo propouštěním zaměstnanců. Příklad zemí jižního křídla eurozóny, které trpí vysokou nezaměstnaností mladých, je dostatečným varováním. „Tvrdá“ měna v nekonkurenceschopné ekonomice je recept na katastrofu.
Ručení za cizí dluhy
Zastánci eura rádi mluví o stabilitě a cestování bez směnáren. Takticky ale mlčí o Evropském stabilizačním mechanismu (ESM). Vstupem do eurozóny bychom se zavázali přispívat miliardy korun do společného fondu, který slouží k zachraňování předlužených států.
Proč by měl český daňový poplatník, jehož stát se snaží šetřit a držet dluh na uzdě, ručit za závazky zemí, které si léta žily nad poměry, falšovaly statistiky nebo odmítají reformovat svůj penzijní systém? Eurozóna se fakticky stává dluhovou a transferovou unií, kde odpovědný doplácí na neodpovědného. To je princip, který jde proti zdravému rozumu i spravedlnosti.
Inflační strašák
A nakonec je tu otázka cen. Zkušenosti z Chorvatska nebo dříve ze Slovenska ukazují, že přechod na euro s sebou nese riziko zdražování – ať už jde o „zaokrouhlování“ cen nahoru v restauracích a službách, nebo o ztrátu přehledu o hodnotě zboží. V době, kdy se české domácnosti teprve vzpamatovávají z inflační vlny, je experiment s novou měnou hazardem s jejich úsporami.
Suverenita není na prodej
Česká republika je exportní ekonomika silně navázaná na Západ, to je fakt. Ale to neznamená, že musíme slepě přejímat vše, co přijde z Bruselu. Vlastní měna je jedním z posledních pilířů ekonomické suverenity. Umožňuje nám jít vlastní cestou, dělat vlastní chyby, ale také vlastní úspěchy.
Dokud nebude eurozóna spolkem hospodářsky odpovědných států, ale spíše politickým projektem plným vnitřních pnutí a dluhů, je pro nás koruna tím nejbezpečnějším přístavem. Nenechme si namluvit, že bez eura jsme Evropané druhé kategorie. Jsme suverénní stát, který si umí spočítat, co se mu vyplatí
