Článek
Pamatujete si na tu energii na Letné? Tehdy, když statisíce lidí cítily potřebu vyjádřit obavu o nezávislost justice, to mělo svou váhu. Byl to silný signál občanské společnosti. Jenže dnes, o několik let později, se při pohledu na aktivity spolku Milion chvilek pro demokracii vkrádá neodbytná otázka: Nejsou už tak trochu navíc? A co hůř – neměří teď tak trochu dvojím metrem?
Mise splněna, ale co dál?
Spolek vznikl a vyrostl v době vlády Andreje Babiše. Měl jasný terč a srozumitelný cíl – upozorňovat na střety zájmů a bránit demokratické instituce. Jenže volby v roce 2021 ukázaly, že česká demokracie žádnou revoluci z ulice nepotřebuje. Zafungovala přesně tak, jak má. Lidé přišli k volbám, rozdali karty a došlo k poklidnému předání moci.
Logickým krokem by v tu chvíli bylo, aby organizátoři poděkovali, stáhli se do ústraní a zůstali v záloze pro případ skutečného ohrožení státu. Místo toho jsme svědky křečovité snahy udržet si pozornost a vliv i v době, kdy pro masové protesty chybí reálný celospolečenský náboj.
Ticho, které bije do uší
Největším problémem současného Milionu chvilek není to, že existuje, ale to, jak selektivní je jeho kritika. Aby mohl spolek fungovat jako důvěryhodný „hlídací pes demokracie“, musí štěkat na každého, kdo překročí plot – bez ohledu na barvu dresu.
Běžný občan se ale nemůže zbavit dojmu, že v posledních letech spolek ztratil brýle. Kde jsou masové akce a plamenné projevy, když se objeví kauzy u stran současné vládní koalice? Kde je ten nekompromisní morální apel, který jsme slýchali dříve? Tím, že spolek mlčí nebo jen opatrně našlapuje kolem přešlapů „svých oblíbených“ politiků, ztrácí punc nestrannosti. Stává se z něj de facto zájmová skupina, která jedněm chyby počítá s lékárnickou přesností a druhým je velkoryse promíjí.
Ulice nemá nahrazovat parlament
Je třeba si také připomenout základní princip, na kterém naše společnost stojí. O směřování země se nerozhoduje na náměstích s transparenty, ale ve volebních místnostech. Snaha neustále „korigovat“ politiku skrze nátlakové akce a petice v době, kdy standardně funguje parlament a opozice, je projevem nedůvěry v samotný systém.
Politici mají mandát na čtyři roky. Mají právo dělat rozhodnutí (i ta nepopulární) a mají povinnost nést za ně odpovědnost v dalších volbách. Neustálé zasahování aktivistů do tohoto procesu, kádrování ministrů a vyvolávání atmosféry permanentní krize stabilitě státu spíše škodí, než prospívá.
Od transparentů k reálné práci
Vzpomeňme si na neúspěšný pokus bývalého předsedy Mikuláše Mináře vstoupit do reálné politiky. Ukázalo se, že svolat demonstraci „proti něčemu“ je mnohem jednodušší než vytvořit program „pro něco“ a získat pro něj důvěru voličů.
Česká republika dnes nepotřebuje více aktivismu a prázdných gest. Potřebuje funkční politickou soutěž, kde se střetávají ideje a řešení. Pokud mají představitelé Milionu chvilek pocit, že to současní politici dělají špatně, nejčestnější cestou je vstoupit do některé ze stran (nebo založit vlastní), nechat se zvolit do zastupitelstva a ukázat, co umí v praxi.
Mávat vlajkou nad hlavou je efektní, ale stát se tím neřídí. Spolek, který kdysi dokázal zaplnit Letnou, se dnes bohužel stává jen stínem své bývalé slávy. Pro zdraví naší politické kultury by možná bylo nejlepší, kdyby pochopil, že někdy je pro demokracii nejužitečnější umět včas odejít ze scény.
