Článek
Jsou politici psychopati?
Ve většině povolání ke kterým , máte li v nich uspět, musíte splňovat určité specifické předpoklady. Řemeslník zručnost, učitel pedagogický talent, zpěvák muzikálnost a hlas …atd. atd. Jsou však mnohá zvláštní povolání ryze politická a úřednické posty, jež se prolínají i s agendami politickými.
A právě na těchto pozicích se v naprosté většině objevují lidé, kde kritéria pro úspěch v ne politických profesích nejsou naplněná, zatím co množství vlastností , odlišných od řekněme běžných a normálních lidí , je výrazné.
Pokusím se najít tyto osobnostní rysy hlavně tam, kde se projevují nejčastěji. Tedy u profesionálních politiků.
Politik zpravidla mívá silné ego, opřené o často pouze domnělou jistotu, že je lepší než ostatní. Jeho sebedůvěra je neotřesitelná a ze svých nezdarů zásadně vinní ty ostatní.
Jeho ambicí je v každém případě silná touha stoupat po politickém i společenském žebříčku, čemuž podřídí výběr svých soukromých kontaktů a „přátel“. Dělá všechno proto aby se pohyboval v blízkosti nejvlivnějších lidí ve svém okolí a těch velmi bohatých aniž by zkoumal jak se ke svým funkcím a majetkům dostali. Cílem je totiž získal vliv a moc.
Musí se naučit základnímu nástroji politika totiž zcela zvláštnímu jazyku, dobovým módním výrazům a myšlenkám a používat to zejména tehdy, kdy vědomostně nemá k diskutovanému problému co říci. Hlavně při odpovědích na jednoduché otázky umí dovedně hovořit o něčem jiném a odpoutat se od přímé odpovědi. Tuto vlastnost nejlépe posoudíte jednoduše. Spočítejte si množství slov, která odpoví politik na otázku: ano nebo ne?
Snaží se zaštítit svou pravdomluvností, přičemž ovšem pravdu vnímá jako pružný pojem a upravuje ji vždy ku svému prospěchu.
Je připraven na možné usvědčení ze lži , tehdy ovšem nastupuje jeho základní vlastnost, kterou je absolutní nedostatek pocitu hanby , místo níž se schovává za lítost.
Významnou část své energie věnuje v dnešní době informačního přetlaku promyšlené spolupráci s medii všeho druhu, za nejhorší považuje dny, kdy se jeho jméno neobjeví v titulcích. Najímá si dokonce profesionální agentury, které se o to pečlivě starají.
Starost o osobní image tvoří podstatnou část jeho pracovní doby, hodnotu jiného politika měří mimo jiné i podle ceny jeho oblečení, obutí a hodinek.
Osobně si nepřipouští zodpovědnost za chybná rozhodnutí, která způsobují i obrovské ekonomické škody a zručně využívá institutu tzv. politické odpovědnosti, což je trestně neškodná a iluzorní hrozba a v kariéře politika neznamená zásadní překážku v cestě za dalšími lukrativními zaměstnáními.
Mistrovsky ovládá umění vyvolat v druhých pocit viny při jakémkoliv konfliktu s nimi, což je typická vlastnost narcisů.
Připadá mi, že se v tomto jen tak letmo navrženému vzorku vlastností vyskytuje příliš mnoho rysů, patřících spíše do diagnóz od psychologa.
Za mně teda jsou.
Nerad bych touto úvahou vzbudil dojem, že politiky pohrdám, koneckonců takové způsoby mají i jiní lidé s nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ale u politiků, zvláště těch ve vyšších patrech je to špatné. Tam by měli být normální lidé.
P.S. (Dal jsem tento článeček posoudit svému vzdělanějšímu příteli a on mi odpověděl: „Tys nepochopil dobu, vždyť to jsou dneska vlastnosti většiny úspěšných.“)
