Článek
Češi byli schopni takové koloniální efektivity, že s nadsázkou předstihli i tak velké národy jako Angličany a Francouze. Kolonizovali totiž sami sebe.
Dějiny českého otroctví
Svatý Václav s otroky obchodoval, ale trochu jinak. Prodával je „Kristu“.
Praha byla v raném středověku evropským centrem obchodu s otroky. Převážně českého a moravského původu. A poté, co vzniklo nevolnictví a robota, to byl ideální důvod považovat sami sebe za otroky nadále. Nelze vinit otrocký byznys jen na Přemyslovce, slyšeli jste snad o franckých králích, kteří v Paříži vytvářeli jakýsi domácí trh s otroky? Nikoliv. Proč? Protože Francouzi na rozdíl od Čechů netrpí otrockou mentalitou. A to se týká i těch Čechy oblíbených lidí „dole“.
I kroky sv. Václava, který byl známý tím, že otroky, které jeho rod dával na trh, zpětně vykupoval, jsou některými historiky viděny značně kriticky. Velmi zajímavého aspektu Václavových přístupů si všimnul historik Jaroslav Ludvíkovský:
Dědic české země, kníže sv. Václav, který podle legend vynikal svatou horlivostí, například proto, aby v případě nedostatku katechumenů naplnil slavnostní liturgii na hlavní křesťanské svátky, vyrazil na trh s otroky pod svým sídelním hradem a jednoduše si je pořídil, koupil. Legenda to oceňuje jako příklad jeho starostlivé péče o dokonalé liturgické slavení. Otázka, která napadne současného čtenáře, zní: Co by nás mělo pohoršit více? Zda to, že křesťanský panovník pod svým sídlem toleruje prosperující trh s otroky, ba co hůře, má z něho masivní profit? Nebo to, že se těch nebohých mužů a žen evidentně nikterak nedotazuje, zda je to jejich volba, ale zkrátka je podle dikce legendy nakoupí a nechá pokřtít?
Ludvíkovský správně poukazuje na rozpor. Václav profitoval z trhu s otroky, a ještě si na nich dělal promo tím, že je vykupoval a pak je nedobrovolně dal pokřtít? No to byl ale vrchol.
Odtud z otrockého nastavení pochází ten autentický český narativ o malém českém človíčkovi, který sám nic nezmůže. Zejména proti těm velkým, ale zpravidla proti všem ostatním.
Jak tomu bylo dále s tématem kolonialismu a Čechy?
Češi a ti druzí
Součást Zlaté stezky. Musela být časem chráněna vzhledem k mnohým lapkům
Myšlenka kolonií se rozbujela právě s objevem Ameriky na sklonku 15. století. Češi však vždy těžili z toho, že zde procházela hlavní mezinárodní Zlatá stezka z Pasova a ostatní obchodní cesty zase z Vídně na Moravu. Rozhodně nebyli nikdy ochuzeni o vůni cizích krajin. Jen se jim do nich jaksi moc nechtělo a na cizince vždy hleděli s krajním podezřením. Slovo tvrdost znamená ve staré češtině pevnost. Podle všeho první osadníci české kotliny vybrali místo tak, aby se v něm cítili bezpečně. Cítili se v něm jako v pevnosti a sami si tedy na tvrďáky hrát nemuseli.
Pokud jde o českou rétoriku vůči jejich okolí, můžeme čerpat z poměrně četné korespondence a kronik. Ačkoliv pro ostatní národy ofenziva často znamenala vytasit meč a někam se přihasit na koni, Češi se spokojili s ofenzivní rétorikou. Tak třeba Dalimilova kronika se zmiňuje:
Uhřata na Čechy udeřili a s obú stranů již mnoho lidí zbili
Termín Uhřata není nějaký nevinný středověký terminus technikus, ale pejorativní vyjádření. Stejně tak se Češi vyjadřují vůči Němcům nazývaje je Němčata. Obojí termíny vyjadřují ve staré češtině nedovyvinutost.
Česká šlechta se dokonce urážela tím, že si nadávala do chlapů. Není divu, že být chlap je v Čechách pořád ještě neznámý a stigmatizovaný pojem.
Vy, Moravci, jste strašliví (bojácní) a mně nevěrní. Dí král.
Během doby, kdy Češi zůstali ve své zemi uzavření ve slovních potyčkách a bojích, ostatní národy budovaly své kolonie. Ne však čeští sousedi. Němci.
Čeští sousedé a kolonie
Bismarck měl dost starostí s vlastními koloniemi v Evropě. Žádal Čechy, ať se stanou členy německého svazu. Ty raději zůstaly poslušny Rakušákům
Německo ztratilo na Velkou Británii, Francii a Španělsko poměrně hodně. Bylo to tím, že se místo získávání nového území museli starat o to, aby nepřišli o to stávající. Především o německý svaz knížectví a v Rakousku šlo o udržení Rakouska-Uherska za každou cenu. Neustále přibývaly nové rozmíšky jednotlivých národnostních skupin, především z české strany si nemohli Habsburkové být ničím jisti, a tak se museli zaměřovat spíše na již kolonizované Čechy než aby pomýšleli na kolonizaci mimo evropský kontinent. Třeba na jižní Ameriku, kde ostatně jednoho z habsburských členů rodu císaře Maxmilliána I. Jihoameričané zastřelili v roce 1867.
Přesto Německo dokázalo získat alespoň Togo a Kamerun. Pak dnešní Namibii a Tanzanii. Tím vše skončilo. Otto von Bismarck jako železný kancléř chápal, že těžiště jeho zájmů musí ležet jinde. A můžeme se dohadovat na koho mířil, když říkal:
Má mapa Afriky leží v Evropě.
Češi a jejich návštěvy kolonií
Alois Musil byl katolický kněz a i náčelník Berberů
Češi samozřejmě na kolonie neměli kapacitu, ale na jejich bohatství nerezignovali. Pravidelně vysílali své špehy, kteří se trousili africkou, americkou a australskou krajinou a zjišťovali, co by se zde dalo využít pro české podniky tehdy ještě pod Rakousko-Uherskem.
Například takový cestovatel nebo spíše komerční vyslanec Britů Emil Holub prošel Afriku se záměrem zjistit, co by se z ní dalo vytěžit. Samotný čistokrevný cestovatel a dobrodruh, jeho krajan Čeněk Paclt Holubovi vyčítal, že se zaprodal kolonialistům a britským zájmům. Měl samozřejmě pravdu, ale Holub v tom nebyl sám.
Takový Alois Musil cestoval za Rakouska-Uherska po Arábii podobně jako agent jejího veličenstva Lawrence. Akorát s tím, že pracoval pro Habsburky. Při vzniku nové republiky Musil založil pražský orientální ústav a jeho kontaktech funguje český byznys s Araby dodnes.
Češi tedy udržovali maximum možných kontaktů s koloniemi tak, aby se jejich bohatství dalo spíše potají stranou zraku velkých mocností vytěžit tajnými dohodami, které ostatně jsou mnohé platné dodnes. Rovněž věrní svému mentálnímu nastavení jim šlo také o dodávku především odborných pracovníků z Česka na různé orientální průmyslové podniky.
Jen málo českých cestovatelů v počátku 20. století mělo jiné než ekonomické zájmy. Ostatně samotný Zikmund s Hanzelkou se měli za doby hluboké totality především věnovat propagaci českých automobilů a poznávání cizích krajů bylo až jejich sekundárním zájmem.
Celkově vzato z historie z přístupu Čechů vůči sobě samým neexistuje žádný legitimní důvod, aby si Češi stěžovali na to, že jim chyběly či chybí kolonie. Oni sami se stali kolonií. A pro koho? To těžko říci. Zčásti pro ty cizí a zčásti pro sebe sama. Ale kdo je ten cizí se dá těžko odlišit od domácích, když jsou sami na sebe jako na cizí.
Zdroje:
Klein. P. Singaravélou. Atlas vrcholné kolonizace. Dobývání světa v 19.–20. století. 2022.Lingea.
https://nasregion.cz/jako-prvni-cech-navstivil-pet-svetadilu-s-emilem-holubem-se-pry-radi-nemeli-409409/
