Co je to rusofobie a jak přilévá do ohně současnému konfliktu

Rusofobie je odpor vůči všemu, co by se dalo považovat za ruské. Samotní Rusové se tímto pojmem spíše baví, jak je patrné z vtipů a bonmotů na toto téma, které v Rusku kolují:

Anebo:

Může se to zdát vtipné, ale být Rusem, tolik bych se nesmál. Současný konflikt je živen právě rusofobickými programy, které brání oběma či třem či více stranám se vůbec na něčem domluvit.

Západ s Východem pochopitelně bojuje nejen fyzickými zbraněmi, ale i ideologicky. Zde je často stavěno proti sobě vše východní jako barbarské a vše západní jako civilizované. Podobnou strategii měli antičtí Římané, kteří měli pro všechny, kterým nerozuměli, nálepku barbarů. Ostatně Svatá říše římská, dědic římské propagandy, v tomto derogativním tónu pokračovala po staletí a důsledky této doktríny jsou patrné až dodnes.

Kontrasty jako dobro a zlo, bílá versus černá, mohou být v lecčem užitečné, neboť zdůrazňují plasticitu a rozdíly mezi kulturami a jednáním, ale v jejich vyhrocené podobě mohou naopak sloužit proti jejich aktérům.

Tak se stalo i s rusofobickou propagandou, která jen eskaluje současný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Její důsledky vidíme na současném americkém prezidentovi Trumpovi, který se obrací v otázce rusko-ukrajinské války jako holub na báni. Jednou je pro něj Rusko přítel, pak nepřítel a pak kdoví co. Takhle se nedá dělat mezinárodní politika, no uznejte.

Podívejme se proto na historické ideologické kořeny rusofobie.

Kdyby se kníže Vladimír v roce 988 rozhodl na Krymu konvertovat ke katolicismu namísto pravoslaví, změnilo by to dějiny Evropy. Díky tomu by totiž nebylo možné stavět ideologicky Rusko do kontrastu s Evropou.

Řecký ritus byl pro něj tehdy racionální volbou, protože byzantský císař vydal svou sestru za Vladimíra výměnou za jeho vojenskou podporu. I z hlediska kultury bylo pravoslaví Rusku bližší. Byzanc byla hlavním odbytištěm ruského zboží a navíc v té době už byl samotný Řím v troskách.

Na Krymu byli Řekové jako pečení vaření a bylo jasné, že když Byzanc navíc dodala Rusku písmo a liturgický jazyk, volba byla nabíledni. V té době nikdo tuto ruskou cestu nezpochybňoval. Dokonce francouzský král Jindřich I. se při hledání nové královny obrátil ke Kyjevské Rusi. Anna, která dle své víry patřila k východnímu pravoslaví, se provdala za francouzského krále Jindřicha I. 19. května 1051 v Remeši. Jindřich byl katolík, což bylo možné, protože v té době ještě nebyly obě církve oficiálně rozděleny. Ke schizmatu na papíře došlo v roce 1054. Svatbě tehdy nic nestálo v cestě. V těch časech také nic nebránilo evropským vyslancům cestovat přes dva tisíce kilometrů do Kyjeva, aby slušně požádali o kulturní výměnu mezi Východem a Západem. Tehdy ještě rusofobové v Evropě nežili.

Negativní zprávy o Východu se objevují právě po oficiálním církevním schizmatu, a jsou výsledkem potřeby římskokatolické církve se jevit v lepší světle než byla.

Právě touha papežů vnutit církvi a státu svou absolutní moc vedla ke schizmatu s východní církví a konečnému pádu politické moci s ní spojené, konkrétně Byzantské říše. Už v roce 476 byl Řím přenesen do Konstantinopole, kde se se uchovávalo původní římské dědictví. Řím byl přesunut na druhou kolej, jak v kulturních záležitostech, tak v počtu obyvatel. I přes přítomnost papežů na jeho území, a o to víc, museli tito hodnostáři prskat vzteky a spřádat své propagandistické plány, jak zdůvodnit, proč jsou právě oni v římském Vatikánu středem světa a ne nějaký konstantinopolský Východ.

Právě islámský vzestup v 7. století připravil Byzanc o Egypt a severní Afriku a oslabil ji. Nakonec byla Byzanc dobyta Latiny v roce 1204. Faktem zůstává, že kdo nebyl mezi rokem 500 a 1200 v Byzanci, jako by nebyl.

Církevní metodika moci si nevyžadovala podřízení papežovi, ale koncilům, které shromažďovaly jak západní tak východní část křesťanství.

Karel Veliký byl velmi chytrý francký panovník, který si angažoval ideologa Alcuina, který vymyslel teorie dvou mečů, kdy papež hájí víru a císař latinský křesťanský svět. Jediné spojení mezi Byzancí a západní církví byly až do 11. století společné koncily. Zde se mohli relativně demokraticky církevní delegáti odevšad vyjadřovat k teologickým otázkám. Byzantinci byli s Franky na církevních sněmech v neustálém rozporu. Frankové jim vyčítali například to, že neovládají latinu, a jediná mše, která prý platí, je ta latinská.

Na troskách bývalé Karolínské říše byla vytvořena na konci 10. století Svatá říše římská. Nastaly různé dramatické okolnosti, kdy slabí papežové museli žádat francké panovníky o pomoc. Od přelomu 11. století se obě církve, západní a východní, rozvíjely odlišně. Přesto vazby mezi východním a západním křesťanstvím zůstávaly těsné.

Obě církve se dávaly dohromady především v případě osmanského nebezpečí. Ale teologicky byly jejich bazální teze rozdílné. Už v tak základních článcích víry jako je sv. Trojice. Východní teologové trvali na Trojici složené ze tří božských Osob s odlišnými funkcemi tvořících jedinou hypostázu (substanci). Zatímco západní teologové dávali přednost pohledu na Trojici jako na jedinou hypostázu, Otce, Syna a Ducha svatého, střídavě působícím odlišně. Východní teologové přikládali důležitou funkci Duchu svatému, všudypřítomnému ve všech shromážděních věřících a v činech církve. Pro obyvatele Západu je „Boží jednota absolutní a Osoby Trojice v Něm relativní, zatímco pro obyvatele Východu mají tři Osoby každá svou vlastní kompetenci, ale jsou znovu sjednoceny v jediné hypostázi.

Pak došlo k dalším rozkolům jako byl celibát kněží, který ve východní církvi není pro nižší hodnostáře povinný. Papežský absolutismus a ještě více papežská neomylnost, která byla přijata v 19. století, jsou pojmy zcela cizí pravoslavné církvi.

Na Západě se zatím neustále hledalo a rozhodovalo, kdo má mít nejvyšší autoritu, jestli papež či panovník.Vedly se na to téma i války, které rozdělily samotnou Itálii. Ať se však dělo cokoliv, nemohli si papežové ani panovníci dovolit k tomu navíc ještě řešit Východ. Vyřešili to doktrinálně jednoduše. Z jejich pohledu byl Východ subordinován jejich autoritě. A dlužil jim úctu a poslušnost. Ale co se napíše nebo řekne, ještě neznamená, že je pravda. Zde již vidíme zárodky patronizování Ruska a poté je krůček k jeho dehonestaci v různých podobách rusofobie.

Čtvrtá křížová výprava dokonce byla odkloněna a západní křesťané vyplenili Konstantinopol v roce 1204. Byzantský císař ustoupil do Nikaje. Nastala občanská válka mezi Latiny a Byzantinci, která zanechala hluboké rány a vyvolala mezi Řeky značnou hořkost.

Poté o dvě století později padla oslabená Konstantinopole do rukou Osmanů. Západ neudělal nic významného pro její záchranu a ochranu východních křesťanů. Posléze za to ale zaplatil vpády Turků na své území.

A jakou roli v tom všem hrálo Rusko? To přijalo již v 9. století východní variantu křesťanství, ale Řím se nevzdal, snažil se přes německé feudály obrátit Rusko nazpět na „pravou“ víru. Když se tak nestalo, zuřil a vytvářel anti-ruské duchovní legendy. Snaha mít Rusko pod kontrolou a patronizovat je se projevila i na bolševické revoluci, kdy se Lenin vrátil s německou podporou a zřejmě si Němci tehdy naivně mysleli, že jej mají pod palcem.

Ale vraťme se do hlubší historie. Řada katolických hodnostářů vyzývala ke křížovým výpravám proti Rusku. Jako krakovský biskup Matouš ve 12. století. Prohlásil za nutné vyslání vojenské mise k ruským barbarům. Opravdu, katoličtí misionáři vstoupili do Pobaltí a Řád německých rytířů dobyl jeho území. Napadlo to papeže Inocence III., aby tak ukončil podle svých slov: skandální chování těch, kteří pohrdají katolickou vírou.

Jejich řádění ukončil Alexandr Něvský v roce 1242. Nicméně Rusko se z tohoto západního zásahu nikdy nevzpamatovalo. Již zde dochází k epickému konfliktu mezi ruskými „barbary“ a civilizovanými Evropany.

Rusko přežilo mongolské vpády, respektive je absorbovalo a přesunulo symboly byzantské moci na své území. Soustředilo je právě kolem Moskvy.

V roce 1520 mnich Filofej Pskovský zakotví toto politické rozhodnutí v rámci pravoslavné tradice a prohlásí, že

Tímto výrokem Filofej Pskovský položil základy ruského svatého nacionalismu.

Je třeba říci, že západní pokusy o konverzi Rusů na římskokatolictví začaly již tři sta let před jeho výrokem.

Další problematický rys Ruska spočívá v geografii: Rusko není ani Evropa, ani Asie. Spíše je Evropou i Asií.

Rusko není příjemná země s hezkým klimatem jako Egypt či Mezopotámie. Nenarodil se tam Kristus ani nevznikla Bible. Je to rozlehlá, studená a zmrzlá neúrodná a divoká země, která je tedy z principu barbarská svými přírodními podmínkami.

Polští katolíci nikdy nepřestali brojit proti pravoslaví. V roce 1596 polsko-litevské království donutilo západoukrajinskou pravoslavnou církev k podrobení se papeži a v roce 1612 dokonce napadlo Moskvu, přičemž o to stejné se pokusilo i protestantské švédské království dále na sever. Pokoření ukrajinské řeckokatolické církve bylo jejich jediným vítězstvím za tisíc let. Na konci 20. století se polský papež Jan Pavel II. stále marně snažil vyslat misionáře na Ukrajinu.

Během krymské války v roce 1854 napsal biskup z Tulle:

Myslel tím pravoslavné Rusy.

Na konci 19. století opat Rohrbacher ve svých Histoire Universelle de l’Église catholique (Všeobecné dějiny katolické církve) napsal:

Mnohem dříve než vznikla Evropská unie, vznikla jakási západně-křesťanská unie, která nahrazovala vliv ruské církve římskou církví. Od Baltského moře až po ústí Dunaje a Benátský záliv.

Jak je vidno z předchozích historických faktů, rusofobie je nábožensko-kulturně podmíněná a je vlastní právě ruským katolickým sousedům a také protestantské severní polokouli. Asijské či africké nebo dokonce jihoamerické národy nikdy nebyly rusofobními. Číňané a Japonci mají s Ruskem své neblahé zkušenosti v oblasti vojenských konfliktů, ale nikdy s žádním rusofobním diskurzem nepřišli.

Rusofobie se zrodila v evropské hlavě a byla exportována do hlavního detašovaného pracoviště Evropy - USA.

Spojené státy mají s Ruskem společnou hranici a nikdy mu nevyhlásily válku. Naopak byly jeho spojencem v druhé světové i v první světové válce. Na druhou stranu bylo to USA, které vypěstovalo takovou míru rusofobie ve světě, že těžko snese konkurenci. Už jen role v hollywodských filmech, záporák musí být vždy jen Rus.

Za putinismu je organizovaný zločin v podstatě součástí státu a není příliš vidět. Nicméně ruská mafie zůstává, alespoň v západním diskurzu, nejnebezpečnější organizací na světě. Není to tak docela pravda, protože jsou evropské země, které mají s mafií ještě větší problémy než samotné Rusko.

Organizovaný zločin v Itálii způsobuje vážné škody na životním prostředí. Vzpomeňme na obchodování mafie s odpadky.

Stalin sice dělal hrozné věci a deportoval tisíce lidí do vyprahlých pouští Střední Asie a na Sibiř, ale podobně vypadaly deportace 28 milionů Afričanů Španěly, Portugalci, Francouzi a Angličany. O vyvlastnění a téměř vyhlazení původního obyvatelstva Ameriky přistěhovavšími se Evropany ani není třeba široce mluvit.

Ruské impérium nebylo dozajista vytvořeno vodkou, kaviárem a sušenkami, ale podobně byly vybudovány i západní kolonie.

Rusko se v podobě Sovětského svazu v roce 1991 rozpadlo za mírových podmínek. Během několika měsíců se patnáct zemí ocitlo v pozici svobodných a nezávislých státních celků.

Rusofobie má tedy několik dimenzí: náboženskou, kulturní a geopolitickou.

Současným přístupem ke konfliktu s Ukrajinou pochopitelně ruský prezident Vladimír Putin dělá Rusku medvědí službu. Ale přijde čas, kdy konflikt skončí, na věčné časy zde byl jen Sovětský svaz, a i ten se nakonec překvapivě pokojně zhroutil. A bude třeba začít racionálně přemýšlet o mezinárodní komunikaci v nových mírových podmínkách.

Pak se rozhodně nikomu rusofobie hodit do krámu nebude.

Zdroje:

Milan Švankmajer. Dějiny Ruska. 1995. NLN.

Andrej Zubov. Dějiny Ruska 20. století - 1. a 2. díl. 2014. Argo.

https://www.merriam-webster.com/dictionary/Russophobia