Článek
Termín Mongol je relativní popis jakéhosi divokého nájezdníka z Asie. Mezi mongolské kmeny někteří řadí i Huny. Prostě kohokoliv, kdo uvedl Evropu v kreativní chaos a pohyb.
Evropané zde totiž po tisíciletí jen seděli na zadku, a kdyby k nim nepřišla dynamická síla z Východu, nikdy by nedošlo ke stěhování národů a nějakému vnějšímu pohybu.
Mongolové „vystěhovali“ národy
Mapa stěhování národů
Právě Hunové, staroturečtí kočovníci z mongolských stepí, rozhýbali na konci čtvrtého století celou Evropu. To oni nakopli Germány, aby se pohli směrem na západ. Moravští Kvádové s Vandaly se rovněž museli dát na cestu. Kvádové skončili až ve Španělsku, Vandalové dokonce v severní Africe, kde v Kartágu vytvořili svou vlastní říši. Markomani odešli do Bavorska. Takže mnozí původní obyvatelé českého území jsou dnes v Bavorsku. A to díky Hunům. V Bavorsku nacházíme rovněž řadu hunských hrobů. Došlo i k mísení asijského nepoddajného živlu s tím usedlým evropským, ale podstatné pro náš příběh je to, jak byli Mongolové svými protivníky vnímáni. Jako monstra, a proto je dost těžké si představit, že by rozvrkočení přemyslovští vládci, kteří stačili sotva na část střední Evropy, tak hrdinně nad Mongoly zvítězili.
Navíc, když se jich báli i nespoutaní bojovní Germáni, tak je těžké si představit, že by zrovna usedlí ustrašení obyvatelé české kotliny na ně měli nějakou zázračnou mast, nemyslíte?
Mongolský strašák
Obři jsou běžnou součástí asijského folklóru
Příběhy asijských monster se v Česku ujaly až do doby renesance a přežily pochopitelně i dodnes. Například samotný židovský Golem byl popisován jako obr s asijskými rysy. To už samo o sobě mělo stačit k tomu, aby se většina lidí vyděsila k smrti.
Mohl to být dokonce někdo z Asie, kterého slovutný Rabbi Lów přijal do služby a byl si moc dobře vědom jeho schopností děsit okolí. Pověst o hliněném Golemovi je samozřejmě už jen pozdní dodatek, i když zprávy právě o obrech z hlíny kolují v Tibetu, takže celý tento židovský příběh byl nejspíš převzat právě z asijského kontextu.
Podívejme se však na zoubek ahistorické zprávě o porážce Mongolů u Olomouce.
Porážka Mongolů u Olomouce se nikdy neodehrála
V roce 1240 dobyli Mongolové Kyjev a zamířili do střední Evropy. Papež ani císař nebyli schopni ubránit křesťanský svět a přitom se tvářili, jako že jej měli pod palcem. Nebyli schopni uchránit ani vlastní území, a tak vše zůstalo na lokálních panovnících.
Takže se stalo nevyhnutelné a v březnu roku 1241 padla Sandoměř a zanedlouho i Krakov a Vratislav. V dubnu porazili Mongolové u Lehnice vojsko vratislavského knížete Jindřicha Pobožného, jehož hlavu napíchli vítězové na dlouhé kopí.
Přemyslovský král Václav zrovna spěchal k Jindřichovi, manželovi své sestry Anny, na pomoc, ale kupodivu nestačil dorazit se svým vojskem včas. Tvrdí se, že se vrátil a zabezpečil proti Mongolům hranice tak dobře, že je nemohli překročit.
Jenomže to je pouze zbožné přání. Menší část Mongolů napadla Míšeň a Václav se na to dal nachytat. Vyrazil na její obranu, zatímco Mongolové poplenili Moravu a zamířili do Uher, kde se měli spojit s hlavním vojem vedeným mongolským vojevůdcem Batuem.
Uhři byli poraženi, stejně jako dříve místní obyvatelé Huny, a Mongolové ovládli zemi. Václav díky geografickým podmínkám Čech a Moravy ani nepotřeboval nijak moc vzdorovat. Jednoduše se rozhodl blokovat moravsko-uherskou hranici.
Mongolové s Václavem ani nemuseli bojovat. Jejich přítomnost zde byla devastačíní a velmi krátká, zjevně se rozhodli, že Morava a Čechy jim nestojí za pozornost. Odhaduje se, že zde strávili maximálně týden či dva.
Je očividné, že Čechy natolik vyděsili, že se se místní rozhodli o jejich přítomnosti zde trapně mlžit. Ještě v renesanci historici píšou, že v Čechách nebyli žádní znalci vojenští a Češi si je museli najímat ze zahraničí. Je těžké si představit, že lidé, kteří byli zvyklí, až na světlou výjimku v husitském období (které si ještě navíc Češi notně očerňují), bojovat jen hubou, by někoho takového jako Mongoly porazili.
Zjevně proto Václav Hájek z Libočan v své kronice lživě píše, že Mongolové byli při svém vpádu v roce 1241 poraženi v bitvě u Olomouce Jaroslavem ze Šternberka, což bylo převzato také dalším falzem Rukopisem královédvorským.
Vtipné na celém tomto nesmyslu je to, že Jaroslav ze Štenberka nikdy nežil. Takže Mongoly měl porazit fiktivní Čech a Přemyslovec nad nimi vyhrál tím, že blokoval zemi. Zvláštní mystifikační příběh, ale potřeba jej vytvořit byla zřejmě velká, protože žádný skutečný obyvatel této země si na ně zjevně netroufl.
K vyjasnění tohoto případu se ještě v 19. století rozhodl vrátit zemský historiograf A. Boček. Ten tvrdil, že skutečným vítězem byl Zdislav ze Šternberka. Odvolával se však na Paměti přibyslavické, což bylo opět historické falzum.
Realitou bylo, že se slavná bitva s Mongoly u Olomouce nikdy nekonala. A to jednak proto, že na ni Přemyslovci prostě nesehnali dost odhodlaných bojovníků, a hlavně proto, že Mongolové o takovou zemi jednoduše nestáli.
Zdroje:
J.J. Saunders. History of the Mongol Conquests. 2001.University of Pennsylvania.
Kolektiv. Přemyslovci - budování českého státu. 2009. NLN..
