Evoluční teorie je vědecká science fiction

Učili jsme se ji v přírodopisu, biflují se ji i dnešní žáci. Někdo ale zapomněl říci, že pro ni chybí potvrzení vědeckou metodou.

Protože jsou fakta svědčící pro evoluční teorii neudržitelná, někteří vědci dnes teorii evolučního vývoje opouští ve prospěch hypotéz vzniku života mimozemským původem. Je to logické, protože se zjistilo, že komplexita základních stavebních kamenů života je o hodně složitější, než se původně myslelo.

Vznik života pomocí „ufounů“, kteří ho sem donesli z nějaké vzdálené galaxie? Zní to jako přitažené za vlasy, ale evoluční teorie v její dnešní podobě není o nic méně science fiction než představa zelených nebo šedých mužíčků jako z Akt X stojících za prazákladem lidského života.

Jinými slovy, matematická pravděpodobnost vzniku života evolučním ergo náhodným výběrem je tak nízká, že by se tak nemohlo stát ani za několik miliard let v celém známém existujícím vesmíru.

Podívejme se na několik aspektů evoluční či darwinistické teorie, která, i když se dočkala mnohých zlepšení a aktualizací, v žádné z těchto podob neustála tíži vědeckých argumentů. Pro ty, které by taková vědecká analýza pohoršila, je třeba říci, že stejně jako náboženství ani věda není svatou krávou, které se nesmí nikdo dotknout.

V mnoha ohledech došlo k tomu, že se věda stala rukojmím evolucionistů. Věda si nemůže dovolit něco skálopevně tvrdit, vše v ní je otevřeno otázkám a dalšímu zkoumání. Podstata skutečné vědy je právě snažit se zpochybnit a pochopit status quo. Zjistit, jak věci opravdu fungují a přehodnotit jejich stávající mechanismus, pokud se zdá, že něco nesedí. O to všechno se evolucionisté pokusili, ale zdá se, že marně. A aby nepřišli takzvaně o tvář, dál tvrdí, že jejich teorie je v souladu s vědeckými fakty. To opravdu není.

Není pravda, že by vědci nezkoušeli, jak by život mohl sám od sebe, správnou kombinací různých látek, vzniknout. Zde někdo může poznamenat, ale to nebyla náhoda, to byla přeci plánovaná součinnost těch správných jevů a situací. V takovém případě se takový „věřící“ může rovnou postavit vedle těch, kteří fanaticky trvají na stvoření světa Bohem za několik dní. Protože představit si vznik života díky kombinaci těch správných okolností, které nikdo zvnější neřídil ani nenastavil, je podobně fantastická představa, jako když v pohádkách vidíme dům, který se postaví sám.

Všichni vědci se však nespokojili se slabým teoretizováním a odvážně se vrhli do vědeckých pokusů, u nichž doufali, že prokáží náhodný vznik života. Nejslavnější experiment provedl v  50. letech 20. století chemik Sam Miller.

Na základě Millerových experimentů s prvotní polévkou vzniklo mnoho organických sloučenin z jednoduchých anorganických chemikálií. Ty byly podle Millera přítomny na rané Zemi. Od jeho doby vědci opakovali experiment několikrát i s nejmodernější laboratorní výbavou a dosáhli podobných výsledků.

Problém, kterým se však tyto studie nezabývají, je specifičnost biologických makromolekul. To znamená, že u proteinů, které fungují, je jejich aminokyselinová sekvence velmi specifická. A to platí i pro geny, které kódují proteiny. I kdybyste měli zásobu správných aminokyselin nebo nukleotidů a efektivní způsob, jak je spojit za vzniku proteinů nebo DNA, stále je musíte propojit ve správné sekvenci.

Jádro pudla spočívá v tom, že počet sekvencí, které fungují – ve srovnání s téměř nekonečným počtem možných sekvencí, které nefungují – je tak mizivý, že není realistické si myslet, že ty, které pracují správně, najdete – alespoň ne náhodou.

To, že někde na staveništi najdete cement a písek, ještě neznamená, že se z nich dům může postavit sám. Není tedy divu, že se řada vědců obrací spíše k mimozemskému (nikoliv náboženskému) vysvětlení původu života.

Jedná se třeba o Freda Hoyla a Chandry Wickramasigha, kteří napsali knihu s titulem Evoluce z vesmíru a dospěli k závěru, že „bez ohledu na to, jak velké prostředí a velké možnosti zvažujeme a máme, život nemohl mít náhodný počátek“.

Teorie mimozemského vzniku života ovšem mnoho nevysvětluje. Pokud nevíme, jak život vznikl na Zemi, nevíme ani, jak vznikl někde jinde ve vesmíru. Ať už by na Zemi vesmírným prostorem doplula řada sekventovaných aminokyselin, ze kterých by se zde interakcí s vhodným prostředím vytvořil život, nebo by sem dorazili inteligentní mimozemšťané v supermoderní lodi a založili zde na zemi před miliardou let výzkumnou laboratoř nových životních forem, pořád by nám jaksi chyběla odpověď na otázku, jak vznikly ony mimozemské sekventované aminokyseliny, natož jak se vyvinuli ti technologicky vyspělí mimozemšťané.

Stručně shrnuto, teorie mimozemského vzniku života sice odpovídají na otázku, odkud se vzal život, ale vůbec neřeší odpovědi na otázky: kde se vzal, jak vznikl ani jak se vyvinul do stávajících forem.

Mezi neodarwinistické představy také patří i teorie přirozené selekce. Jak si tato stojí ve světě vědeckých důkazů?

Vědci Fodor a Piatelli-Palmarini , kteří v žádném případě nejsou kreacionisty či věřícími, došli čistě na základě striktní analýzy k závěru, že přírodní selekce se nemohla odehrát tak, jak se povídá.

Podle nich je slepý proces, který by vybíral optimální vlastnosti organismů, zcela nepravděpodobný. Z jednoduchého důvodu:

„Prostor možných řešení, která je třeba prozkoumat, se zdá být příliš obrovský na to, aby byl vyřešen metodou slepého pokusu a omylu. Zdá se, že závěr je, že muselo proběhnout velmi omezené hledání a přísná selekce. Role přirozeného výběru tedy mohla být převážně jen v doladění. Nebo menší.“

V historii života na Zemi zkrátka nebyl dostatek času na to, aby slepý mechanismus přirozeného výběru v každém kroku vyzkoušel nespočet alternativních behaviorálních řešení. Slepý proces by k takové optimalizaci nemohl vést.

Autoři pokračují: „Nemůže to být jen štěstí, když se určitý druh tvora ocitne v prostředí, ve kterém je jeho fenotyp vhodný k přežití a prosperitě. Boží péče by to mohla vysvětlit; každý ví, že „Bůh mírní vítr ostříhaným jehňatům“. Ale my jsme oddáni naturalistické biologii, takže Bůh je mimo diskuzi. Jaké jsou tedy naturalistické možnosti?“

Fodor a Piatelli-Palmarini sice neznají žádnou alternativu k darwinismu, ale přiznávají, že se jednoduše tak, jak je „napsán“, odehrát nemohl.

A proč se tedy darwinismus ve vědeckých kruzích tak drží, i když je důkazově chabý? Důvod vyjádřil bojovný ateista, biolog Richard Dawkins: darwinismus umožňoval ateistům intelektuální naplnění.

Oba dva tábory, jak věřící, tak darwinisté, se musí smířit s tím, že dosud neexistuje žádné přirozené vysvětlení pro původ vesmíru, jeho jemné doladění, původ života, neredukovatelně složité rysy, kambrijskou explozi, vědomí a mnoho dalších tváří reality.

Dnešní fyzikální vědy jsou postaveny na třech termodynamických zákonech, které popisují energetické vztahy hmoty ve vesmíru. Tyto zákony byly objeveny lordem Williamem Kelvinem (1824–1907), mimochodem oddaným křesťanem. Nová encyklopedie Britannica uvádí, že publikoval stovky článků, získal několik patentů a že se o lordu Kelvinovi říkalo, že „má nárok na více písmen za svým jménem než kterýkoli jiný muž v Británii“. Jedním z jeho největších přínosů vědě byla právě jeho role ve vývoji zákona zachování energie.

Stejně jako zákon příčiny a následku je i zákon zachování energie empirickým zákonem vědy. Zákon zachování energie, známý také jako první termodynamický zákon, říká, že ačkoliv lze energii přeměnit z jedné formy na druhou, nelze ji ani vytvořit, ani zničit. Podle Isaaca Asimova je „považován za nejsilnější a nejzákladnější zobecnění o vesmíru, jaké kdy vědci dokázali učinit.“

Ani hmota, ani energie se nemohou objevit jen tak z ničeho. Takový jev by byl „obědem zdarma“, jak rád opakuje teoretik velkého třesku Alan Guth, což je v rozporu s představou zdravého rozumu, že neexistuje oběd zdarma. A přesto nelze popřít, že vesmír existuje; takže se samotný vesmír zdá býti obědem zdarma. Podmínky, o kterých víme, že jsou nezvratně platné v našem současném vesmíru, brání jakékoli možnosti, aby hmota dnes vznikla z ničeho. Proto vědci nevěří zázrakům, které ty nezvratně platné podmínky porušují. Je ale zajímavé, že často sami věří v evoluci, která je porušuje také. Striktně vzato podle definice zázraku tedy mnozí vědci věří v zázrak evoluce.

Z čistě logického hlediska by mělo být samozřejmé, že něco nevzniká z ničeho. Je nesmyslné věřit, že něco by mohlo vzniknout z ničeho. Přesto přesně toto předpokládá filozofický naturalismus – světonázor, který je základem evolucionismu. Je to analogické s konceptem spontánního vzniku z devatenáctého století. Jednalo se o mylnou víru, kterou vyvrátil Louis Pasteur, že formy života mohou vzniknout přímo z neživých látek, jako je pivo nebo propocené oblečení, které bylo ponecháno několik dní v klidu.

Zatímco zákon zachování energie je pro teorii evoluce problém, zákon entropie je poslední hřebíček do její rakve. Vesmír nejenže skomírá ztrátou tepla, ale podle entropie – známé také jako druhý termodynamický zákon – vše neúprosně běží od řádu k neuspořádanosti a od složitosti k rozkladu.

Teorie biologické evoluce přímo odporuje zákonu entropie v tom, že popisuje vesmír, ve kterém věci běží naopak od chaosu ke složitosti a řádu. Evoluční pohádka nám chce namluvit, že atomy údajně samy produkují aminokyseliny, aminokyseliny se samoorganizují v améby, améby se mění v opice a opice se vyvíjejí ve vyspělé lidské plémě.

Matematik a fyzik Sir Arthur Eddington prokázal, že pravý opak je pravdou: Energie vesmíru nevratně proudí z horkých do studených těles. Slunce každou sekundu spaluje miliardy tun vodíku, hvězdy vyhasínají a druhy nakonec vymírají. Evoluce vyžaduje neustálé porušování druhého termodynamického zákona, aby byla věrohodná. Jak jednou prohlásil Eddington: „Pokud se zjistí, že vaše teorie je v rozporu s druhým termodynamickým zákonem, nemohu vám dát žádnou naději; nezbývá vám nic jiného, ​​než se zhroutit v nejhlubším ponížení.“

Teorie evoluce je tedy v příkrém rozporu se základními fyzikálními zákonitostmi tohoto světa. Pokud někdo tvrdí opak, musí si vymyslet celý narativ, jak by tomu bylo jinak, kdyby. Ale to už není ani věda ani vědecká hypotéza. Je to čistý hoax. Jedno, zda jej šíří lidé, kteří si říkají vědci, nebo jestli jedna paní povídala. Příčina je stejná: metodologický faul.

Evolucionisté i přes své absurdní teorie, které jsou v nesouladu s tím, jak svět funguje, tvrdí, že mají fyzické důkazy jejich tvrzení. Mezičlánky, které spojují jednotlivé druhy a ukazují jejich kontinuální vývoj. To je velká otázka, na kterou však existuje lakonická odpověď, kterou by mohlo shrnout vyjádření Colina Pattersona, hlavního paleontologa v prestižním Britském muzeu přírodní historie. Zde se nalézá zhruba 60 miliónů exemplářů:

Darwin si ve své době mohl dovolit to, co tvrdil, jen proto, že fosilních nálezů bylo minimum. Dnes se však nalézáme v naprosto odlišné situaci.

David Raup, kurátor Fieldova muzea přírodní historie v Chicagu, o tom, o čem tyto nálezy svědčí, říká: „Jsme nyní asi 120 let po Darwinovi a znalosti o fosilních záznamech se značně rozšířily. Nyní máme čtvrt milionu fosilních druhů, ale situace se moc nezměnila. Máme ještě méně příkladů evolučního přechodu než v Darwinově době.“

Uveďme si jeden příklad za všechny, chronicky známý jako příklad přechodu z jednoho druhu na jiný: Archaeopteryxe.

Dnes se běžně tvrdí, že dinosauři dodnes přežívají v podobě ptáků, svých opeřených potomků. Archaeopteryx – doslova „starodávné křídlo“ – byl považován za symbol přechodového článku, konkrétně mezi dinosaury a ptáky. Má údajně dvacet jedna specializovaných charakteristik společných s určitými druhy dinosaurů. Pečlivé zkoumání ukázalo, že ve všech případech mohou být tyto charakteristiky skutečně ptačí, nikoli plazí. Existuje hypotéza, že Archaeopteryx byl plnohodnotný pták, nikoli chybějící článek.

Počáteční fosilní nálezy Archaeopteryxe neprokázaly žádné známky kostěné hrudní kosti, což pochopitelně svedlo paleontology k závěru, že Archaeopteryx nemohl létat nebo že byl špatný letec. V dubnu 1993 však byl hlášen další exemplář, který měl kostěnou hrudní kost. Není tedy dalších pochyb o tom, že Archaeopteryx byl pro létání stejně dobře uzpůsobený jako kterýkoli moderní pták. Jak uvádí erudovaný vědecký časopis Science: „Archaeopteryx nám pravděpodobně nemůže mnoho říct o raném původu peří a letu u pravých protoptáků, protože Archaeopteryx byl v moderním smyslu pták.“ Jinými slovy žádný přechodový článek mezi ptákem a dinosaurem zase nemáme. Máme Archaeopteryxe, který byl výjimečným ptákem.

Nedávné nálezy fosílií v Číně, kde se našly komplexní organismy v období, které se zdá předchází původním teoriím, nesdělují nic o problematice vývoje druhů, jen o tom, že původní „evoluční“ časová osa se musí posunout.

Jak lze tedy tuto úvahu uzavřít? V současnosti neexistují vědecké důkazy, jak z oblasti biologie, fyziky, matematiky či paleontologie, které by mohly nějak fakticky podepřít evoluční teorii. To však neznamená, že se našly přesvědčivé důkazy pro opačné stanovisko: kreacionismus.

Evoluční teorii však lze spíše považovat za vědeckou módu, nikoliv za vědeckou hypotézu. Stala se jakýmsi přáním něčeho, co se dosud nenaplnilo. Řekněme vědeckým snem. Říše snů však není zrovna nejvhodnějším místem pro tvorbu vědeckých teorií.

Tento článek se v žádném případě nezastává kreacionismu jakožto konkurenčního směru evolučních teorií. Kreacionistické teorie o vzniku života za několik dní jsou stejně extrémní jako ty, které hlásají inteligentní vývoj života usměrňovaný náhodou.

Cílem tohoto článku je vlastně varovat. Jednak laickou veřejnost, že by neměla „vědcům“ vše, co řeknou, zobat z ruky, ale naopak naučit se kritickému smýšlení. A také je to memento pro vědce. Aby si své soukromé názory drželi dál od vědeckých explanací.

Evoluce takovým privátním až náboženským výkladem vědeckých faktů jednoznačně a bezpochyby je. Nikdo by neměl ztotožňovat vědu s evolucí. Stále to jsou a možná i nadále budou dvě rozdílné věci.

Poznámka čtenářům:

Zjevně došlo k nedorozumění ze strany mnohých čtenářů. Evoluční mechanismus a náhodný vznik života jsou spojené nádoby. I když třeba katolická církev předpokládá možnost evolučního vývoje, a za prvotní jiskru života pokládá Boha, není v zahraniční vědě běžné oddělovat téma vzniku života a evoluční teorii. A takto je i pojato v tomto článku.

Zdroje:

Jerry Fodor and Massimo Piattelli-Palmarini. What Darwin Got Wrong . 2010. Profile Books.

David Swift. Evolution Under the Microscope: A Scientific Critique of the Theory of Evolution. 2002. Leighton Academic Press.

David Berlinski. The Deniable Darwin and Other Essays. 2010. Discovery Institute.

https://edition.cnn.com/2026/04/04/science/fossil-discovery-china-complex-life-evolution