Bible se na svět dostala zázrakem

Židé ani křesťané nebyli zprvu úplně zvyklí své posvátné učení zapisovat. Preferovali jako své učedníky: žáky, kteří se jej naučili nazpaměť. Jak tedy došlo k tomu, že se nakonec pozdějším čtenářům dostal do ruky takový komplexní náboženský text jako je Bible?

Rozšířená gramotnost je relativně novým fenoménem. Starověký Izrael byl naopak primárně ústní kulturou. Ačkoli by se dala nějak zdůvodnit gramotnost Mojžíše jakožto odchovance egyptského písemnictví, už těžko si lze představit hordy otroků, které Mojžíš vyvedl z Egypta, jak by četly knihy. Mojžíš mohl být vyškolen u egyptských dvorů, ale jeho následovníci ne. To vyvolává otázku, proč je Bible knihou?

Proč byla napsána, když ji skoro nikdo nemohl číst? Proč byla napsána, když tehdy byly svitky drahé a měly omezený náklad? Někdo musel mít opravdu obrovskou předvídavost na tisíciletí dopředu! Že by to byl neomylný vizionář, prorok a futurista v jednom?

Součástí biblické tradice byla původně pouze orální distribuce izraelské kultury. James Crenshaw ve své knize Vzdělávání ve starověkém Izraeli ukazuje, že podle pozdější biblické literatury byla moudrost ve starověkém Izraeli zásadně předávána ústně.

Biblická kniha Přísloví nabádá: „Slyš, synu můj, poučení svého otce a neodmítej poučení své matky.“ (Přísl 1:8) To naznačuje pouze ústní poučování zprostředkovávané rodinou. Biblické Žalmy také zdůrazňují ústní předávání tradice. Například v Žalmu 105:1–2 čteme:

Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno, oznamujte jeho skutky mezi lidmi. Zpívejte mu, chvalte ho, vyprávějte o všech jeho podivuhodných dílech.

Dokonce i samotná Tóra byla Izraeli primárně předána ústně – ačkoli se později stala psaným textem ceněným nade vše ostatní. Nejstarší zpráva o předání Desatera přikázání v Exodu 19. - 20. kapitole ve skutečnosti nikdy nezmiňuje jejich sepsání. Toto do očí bijící opomenutí poukazuje na starobylost této zprávy o sinajské tradici, protože odráží dobu před tím, než byly knihy ústředním bodem židovské kultury.

Druhé vyprávění o předání zákona v knize Deuteronomium (neboť to je to, co Deuteronomium doslova znamená, „druhý zákon“), činí sepsání zjevení ústředním bodem a tvoří tak přechodový můstek od ústní kultury ke gramotné kultuře a „lidu knihy“.

Gramotnost není tak jednoznačný pojem, jak vypadá. Má širší rozsah než pouze jeden význam. Existuje mnoho typů gramotnosti: od zcela všední gramotnosti zahrnující čtení a psaní krátkých ekonomických textů nebo administrativních seznamů až po nejvyšší úrovně gramotnosti potřebné ke čtení, psaní a pochopení literárních textů, jako je Pentateuch nebo Proroci.

Lingvisté vždy zdůrazňovali flexibilitu a vazbu mezi ústním projevem a gramotností. Například známá sociolingvistka Deborah Tannen se od ostré dichotomie - gramotný versus negramotný zásadně odvrací: „Nepovažujme ústní projev a gramotnost za absolutní rozkol v intelektuálním pojetí člověka.“

Bibličtí znalci se k tomuto přístupu přidali a zdůraznili ústní projev starověkého Izraele s tím, že  ukázali, jak ústní projev přetrvává i v psaných textech Izraele. V důležitém přehledu tohoto tématu s názvem Ústní svět a psané slovo zdůrazňuje Susan Niditch kontinuum mezi ústním projevem a gramotností. Tato práce odmítá jednoduchý diachronní přístup nebo ostrou dichotomii mezi ústním a psaným jako zavádějící, protože může znehodnocovat sílu ústních kultur a přehlíží dopad orality na psané texty. Ústně předaná literatura by neměla být charakterizována jako zaostalá či primitivní.

Díla jako Homérova Iliada a Odysseia slouží jako ukázkové příklady síly, komplexnosti a sofistikovanosti, kterou může ústní slovesnost disponovat. Ústní skladby mohou být složité a psané texty jednoduché. Navíc, i když začneme používat a ctít psané texty, ústní podání na nich vždy zanechává svou nezaměnitelnou stopu.

Základní orální charakter děl raného Izraele se odráží v žánru mnoha primárních textů této společnosti. Na začátku dvacátého století Hermann Gunkel ukázal, jak byla kniha Genesis hluboce závislá na lidové slovesnosti.

V poslední době vědci jako Robert Culley a zejména Susan Niditch zdůraznili, jak základní biblická literatura závisí na ústní kultuře starověké izraelské společnosti.

Jedním z příkladů v biblické literatuře je prorocká formule posla: „Tak praví JHVH.“ V Bibli se tato fráze stává pevnou písemnou formulí, ale ve skutečnosti vychází z orální kultury.

Ve své knize Příběhy v Písmu a nápisech zdůrazňuje Simon Parker ústní rozměry starověkých nápisů i biblických textů. I když tedy máme psané texty, ústní svět často prostupuje jejich písemným vyjádřením.

V Bibli se propojuje ústní slovesnost s vysokou literární kulturou.

Orální a textová kultura spolu soutěží jako různé způsoby autority. Pokud jde o psané texty jako základ autority, jde o radikální posun ve společenském centru vzdělávání. Šíření gramotnosti zpochybnilo ústní tradici a ústní komunitu novým a nezávislým základem autority – psaným textem.

Taková vzdělávací inovace nevznikla bez odporu. A nestalo se tak v jednom okamžiku. Odpor k psaní jako náhradě ústní tradice je dobře známý antropologický fenomén.

Ve starověkém Řecku si například Platónův Sokrates stěžuje Faidrovi: „Zdá se, že psaná slova k vám promlouvají, jako by byla inteligentní, ale když se jich zeptáte na cokoli o tom, co říkají, z touhy po poučení vám říkají stále totéž. A jakmile je něco zapsáno, složení, ať už je jakékoli, se všude pohybuje.“ (Faidrus, §275d)

Samozřejmě to není ani tak text, který se pohybuje, jako spíše čtenáři, kteří text interpretují bez vedení učitele. A to přeci nelze připustit!

V řecko-římském světě existoval přirozený odpor vůči knihám a psaní mezi všemi společenskými vrstvami, ale zejména mezi řemeslníky, kteří si uvědomovali, že jejich dovednosti jsou uchovávány v rámci obchodní komunity a nejlépe se učí z tohoto ústního kontextu. Galén, římský lékař a filozof (2. století n. l.), znevažoval „ty, kteří se – podle přísloví – snaží vymanit z knih“.

Podobně Plinius Starší zdůrazňoval důležitost ústního podávání na úkor knih: „živý hlas (viva vox), jak se říká, je mnohem účinnější“ (Ep. II, 3). Důležitým prvkem v těchto populárních kritikách psaného slova byla příslovečná moudrost kritika. Právě tato příslovečná moudrost – uchovávaná v komunitě a předávaná tradicí – byla knihami a psaním nejvíce ohrožena.

Zatímco tedy existovalo kontinuum mezi ústním podáním a gramotností, je zde také napětí a konkurence mezi psaným textem a živým hlasem. Toto napětí se zostřuje, když si tyto dvě strany konkurují jako základ kulturní nebo náboženské autority.

Ambivalence v křesťanské literatuře ohledně psaní znovu odráží kritiku zakořeněných náboženských a politických kultur. Například Pavel z Tarsu říká Korinťanům: „jste list Kristův, který jsme připravili, napsaný ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na deskách lidského srdce“ a dále, že „litera zabíjí, ale Duch oživuje“ (Dopis Korinťanům).

Toto tvrzení, používající analogii psaného slova na rozdíl od živého hlasu, není náhodné ani ojedinělé. Pavlovo hodnocení si vypůjčuje metaforu ze základní kulturní kritiky psaní a knih, které hrozily vytlačením ducha a svědectví komunity.

Paradoxně to byl Pavel, který napsal zhruba polovinu spisů Nového zákona.

Raní křesťanští spisovatelé se často omlouvali za své vlastní psaní, jako například ve druhém století n. l. Klement Alexandrijský paradoxně začíná své dílo Stromateis:

„Toto pojednání je lékem na zapomnění, hrubým obrazem, stínem těch jasných a živých slov, která jsem považoval za hodná slyšet.“  Zde Klementova kritika připomíná platónskou kritiku psaní. To znamená, že kritika psaní byla součástí širší kulturní debaty.

Orální kultura byla také ideologií rabínského judaismu. V prvním století - v době éry formace Bible - rabíni důrazně zdůrazňovali že ústní tradice (tj. ústní Tóra) slouží jako konečná autorita - větší než psaná Tóra. Opět však tato ústní tradice byla nakonec zachována v psaných textech (např. Mišna, Talmud). Přesto, psaná tradice se formulovala jako lidová hebrejština, odrážející orální ideologie.

Ústní ideologie se osvědčila i v jiných oblastech rabínského judaismu; takže např. liturgie nemohla mít pevný tvar, ale musel být „tekutý“. Modlitby nemohly být psány v jedné neměnné podobě.

Počátky raně křesťanské církve i rabínského judaismu se sice distancovaly od výhradní autority psaných textů, ale institucionalizace jak křesťanství, tak judaismu nakonec vyústila v oživení autoritativních psaných textů.

Jak rané křesťanství, tak rabínský judaismus, který vyrostl z laické třídy, zápasily s napětím mezi posvátným textem a autoritou ústní tradice v důsledku zničení chrámu. I když uznávali autoritu Písma, kladli rovněž důraz na autoritu ústní tradice a na živý hlas učitele. Křesťanství však rychle přijalo kodex. Ve skutečnosti bylo rané křesťanství ve svém přijetí kodexu naprosto revoluční. Tato skutečnost pravděpodobně potvrdila autoritu Písma v rané církvi.

Judaismus byl naproti tomu docela pomalý v přijímání kodexu. Nakonec i judaismus schoval svůj ústní projev tradice do psaného hávu. Přesto nekompromixní ideologie orality přetrvávává i nadále v rabínském judaismu i jako ústní Tóra, která má větší váhu než zapsaná tradice. Aktuální výklad Písma od současných rabínů je pro ortodoxní Židy nezastupitelný.

Bible je tedy opravdu zázračná v tom smyslu, že někdo musel myslet na dobu, kdy lidé budou ctít a znát písmo. Je to nejrozšířenější kniha na světě, zřejmě ne náhodou.

Zdroje:

Crenshaw, James L. Education in Ancient Israel: Across the Deadening Silence. 1998- New York: Doubleday.

Demsky, Aaron. „Writing in Ancient Israel and Early Judaism: The Biblical Period.“In Mikra: Text, Translation, Reading, and Interpretation of the Hebrew Bible in An-cient Judaism and Early Christianity, edited by M. J. Mulder. Assen: Van Gorcum. 1988. Philadephia: Fortress.

Elman, Yaakov, and Gershoni, Israel, eds. Transmitting Jewish Traditions: Orality, Textuality, and Cultural Diffusion. 2000. New Haven: Yale University Press.

Goody, Jack. The Power of the Written Tradition. 2000. Washington, DC: Smithsonian Insti-tution Press.

Hallo, William W., and Younger, K. Lawson, Jr. The Context of Scripture. Vol. 2:Monumental Inscriptions from the Biblical World. 2000. Leiden: Brill.