Mýtus o velkoleposti Římské říše

Mongolský chán Čingischán dokázal za několik desítek let vytvořit větší říši než byla ta Římská. A ta se budovala staletí. I když, jak to vlastně s ní bylo doopravdy?

Římané převzali kulturu a bohy od Řeků. A ti zase často odjinud. Každopádně světu v oblasti kultury a umění Římané dali jen rétoriku a tak trochu právo, které z velké části také okopírovali z Babylonie.

Takže je velká otázka, jestli si tuto tak opěvovanou velkou Římskou říši nevysnili samotní Římané u svých vinných dýchánků. Jeden profesor historie pronesl, že zánik Římského impéria běžný člověk rozhodně pocítit nemohl. Rozpadala se totiž celá staletí.

Na svém vrcholu se Římská říše rozkládala na ploše přibližně 1,699 milionu čtverečních mil a vládla odhadem 50 až 70 milionům lidí. Přestože se z hlediska starověku zdá obrovská, geograficky byla pouze 28. největší říší v historii, což z ní dělalo spíše mocnou regionální supervelmoc než říši rozkládající se na celém světě. Římští císaři se chovali podobně jako dnes americký prezident Donald Trump, křičeli a vyhrožovali, ale často: skutek utek.

Jeden z nejvýznamnějších římských panovníků byl Julius César. Ten začínal jako zkracovalec, zadlužil se, a tak rozpínavá válka byla jedinou z možností, jak se mohl prosadit. Díky spojení s Germány proti Galům leccos dobyl, ale nakonec, jak sám píše v Zápiscích z války Galské, se stal tak trochu poradcem galských kmenů. Ty jej měly jako svého mentora zadarmo. Nakonec víme, jak neslavně skončil.

Další věc, kterou je třeba vzít v úvahu je, nad kým vlastně Římská říše vládla. Tak třeba nad poměrně nehostinnými břehy Británie a nad pouští Mezopotámie a Egypta. Bylo o co stát? To je otazník. Nakonec nejvíce jejích poddaných se mačkalo jako sardinky v Římě - celých 20% světové populace v té době. Pokud bychom měli tehdejší Řím s něčím srovnat dnes, asi bychom použili New York. Toto město se tváří jako světová metropole, ale zároveň na něm není nic zvláštního, snad kromě velkých kostek a kvádrů, které ve slunném období akorát kryjí výhled na slunce.

Nakonec to nejlepší, co po sobě Řím zanechal, byly: cesty. Pokud to považujete za světový unikát, tak s vámi nemohu souhlasit. Silniční síť byla tehdy nutná k přesunu velkých vojsk, která byly zpravidla složena z cizích národů.

Prvním, kdo je ve velkém nechal za Římskou říši realizovat, byl cenzor Appius Claudius Caecus. V roce 312 př. n. l. zahájil výstavbu Via Appia (Appiovy cesty). Původně byla navržena jako strategická a přímá zásobovací trasa pro římské legie během samnitských válek. Spojovala Řím s Capuou a nakonec se táhla až k pobřeží Jaderského moře v Brundisiu (dnešní italského Brindisi). Tento projekt dokázal, že vydláždění dálkových, inženýrsky zaměřených silnic, je zásadní pro kontrolu dobytých území a rychlý přesun vojsk.

Nicméně ani to nebylo nic nového. Římané se jen díky svým historikům, respektive těm řeckým jako byl Hérodotos, shlédli v jiném impériu, které vládlo dávno před nimi: Perské říši. Teritoriálně byla Perská říše větší než kdy Řím.

První mezinárodní silnice na světě byly vybudovány Achajmenovskou říší za krále Dareia Velikého v 5. století př. n. l. Perská říše zavedla první rozsáhlý systém přeshraničních silnic, který spojoval její rozsáhlá území. Mezi perské inovace v oblasti infrastruktury patřila Královská cesta: 2400 kilometrů dlouhá dálnice, postavená kolem roku 500 př. n. l., spojovala město Sardis (dnešní Turecko) se Súsou (v Íránu).

Tato komunikační síť postavila Persii do středu mezinárodních spojek. Umožňovala obchod, diplomacii a vojenskou komunikaci mezi Evropou, Blízkým východem a Asií. Navíc již tehdy zahrnovala poštovní uzly. Poštovní panáčci na koních mohli bez problémů, vzhledem k husté síti silnic, urazit několik tisíců kilometrů za pouhých pár dní.

Francouzský filozof a historik Montesquieu již v roce 1734 analyzoval příčiny římského úspěchu. A světě div se, jako hlavní důvod úspěchu viděl toto: Řím se spojoval se slabými proti silným. Má tohle zapotřebí silná říše? Rozhodně ne. Římané prostě neměli jinou možnost, než se snažit postupně jiné státy „rozežírat“ svým nahlodáváním a lacinou propagandou. Vždy si vyhlédli někoho, kdo s danými místními pořádky nesouhlasil, a použili jej jako svého Trojského koně. Připomíná vám to dnešní poněkud okatou hybridní válku, kterou používá Rusko a Čína? Pak jste doma.

Až na pár významných jedinců jako byl Julius César neměl Řím moc dobrých vojenských a politických velitelů. Paradoxně začátek Říma poznamenaly bojůvky mezi jednotlivými italskými kmeny. Právě odporem se Řím nabyl a nafoukl. Nakonec ti chytřejí - zejména africké kolonie - naznaly, že nechají na Římu veškerou tu administrativní práci a byrokracii, se kterou se nechtěly zabývat, a v podstatě tak Řím zcela umořily.

Nadvláda Říma v podstatě neskončila nějakým konkrétní datem, i když její západní část se rozpadla v roce 476 n. l. V tom čase svrhnul germánský král římského Romula Augusta. Sentimentální zasnění v její existenci značil titul Svatá říše Římská, která podle všeho zanikla s jejím posledním nositelem až v roce 1806. 

Východní část Římské říše pokračovala tisíc let až do roku 1453. Skončila pádem Byzance, který způsobili turečtí nájezdníci. Ale to jsou všechno jen nálepky. Římané v zásadě již velmi brzy po svém nástupu k moci ztratili nad managementem své říše kontrolu. Hlavní roli v ní hrály cizí vlivy.

Jaké závěr tedy plyne z dlouhé vlády Římské říše, která by se jako skutečnou vládou a správou věcí veřejných úplně nazvat nedala? Jednoduchý, lidé milují tradici, ergo věci, které se pořád dokola opakují, a zatvrzele si odmítají přiznat, že už nejsou jako dřív. Že minulost už je dávno pryč, že žijí v jakémsi vybájeném příběhu. A přesně taková byla mocná Římská říše - vymyšlenou iluzí.

Zdroje:

Baron de Montesquieu. Considerations on the Causes of the Greatness of the Romans and their Decline. 1999 přetisk. Hackett Classics.

Edward Gibbons. The History of the Decline and Fall of the Roman Empire. 2000. Penguin Books.

Marcel Glay. A History of Rome. 2009. John Wiley and Sons.