Článek
Ačkoliv někde lidé do kostelů a kaplí chodí pořád a zdá se tam být nabito jako o posvícení, nenechte se mýlit. Celorepublikové statistiky mluví jasně. S návštěvou kostelů je to v celostátním průměru bledé.
Katolická církev působí jako pacient zsinalý na smrt, který se dostane na urgentní příjem. Oživit se nechá, ale odmítá další léčbu. Prý si vystačí sám, má údajně životní síly na rozdávání. Je tedy vhodné takového pacienta nutit podstupovat léčbu? Církev si svůj problém za žádnou cenu nechce přiznat. Už nejde jen o pokles členů, ale o její holou existenci: o přežití.
Zřejmě nechápe jedno, kostelů má sice v ČR jako hub po dešti, přesněji kolem 10 000 církevních objektů včetně ostatních modlitebních míst, ale není zde poptávka po tom základním: je obsadit věřícími. Řada z nich byla postavena v barokním období, kdy měla církev našlápnuto, a staly se tak součástí její propagandy. Ale ty časy, kdy církev nebo kdokoliv jiný rozhodoval o společenském životě obyvatel země, jsou snad bohudík pryč.
A k čemu je kostel bez věřících? Jen ční v prostoru a chátrá. Přesně toho si před časem všimli i pisatelé z církevního Katolického týdeníku.
Podle údajů z časopisu, nad kterým má patronát Česká biskupská konference (ČBK), je situace taková:
Podíl kostelů, které jsou v havarijním stavu, odhadli před časem zhruba na 30 %, a peníze nestačí. Zvláště menší objekty – nejrůznější kaple a kostelíky – je tedy výhodné předat do rukou obcí. Ani ty ovšem leckdy nevědí, co s nimi.
V tomto oficiálním církevním věstníku se dokonce ozývaly kacířské hlasy jako: co s nimi, zbourejme je, vždyť stejně nejsou navštěvovány! Protože předat kostely obcím nic neřeší. Ty mají vlastní starosti a starostové obcí rozhodně nejsou ideálními propagátory církve. Asi těžko budou právě oni vylepovat plakáty: choďte už proboha do toho kostela nebo nám brzo spadne na hlavu.
Současná situace katolické církve v České republice: očima jejích „manažerů“
Interiér domu pro hosty v trapistickém klášteře u Plzně
Výhledy církve nejsou z úhlu racionálně uvažujících věřících zrovna světlé. Když nastoupil do své funkce arcibiskup Stanislav Přibyl, rovnou začal s tímto:
„Dnes jsem přišel mezi vás jako pastýř. Budu rád, když nepůjdu sám, když budeme společně hledat dobro a prospěch církve a společnosti.“
„Sám“ Přibyl totiž ví, že se do církve, církevních úřadů a oživení církevního života nikdo moc nehrne.
V roce 2025 prohlásil kněz Marek Vácha, že to s počty kněží v Česku vypadá bídně, doslova řekl:
„Z mého okolí se v posledních deseti letech hlásilo do semináře pět mladých mužů. Jak jsem je znal a znám, dobrých, dospělých, zbožných, inteligentních, jak se dnes říká, že to mají v hlavě srovnáno. Nevydržel ani jeden.“
Možná, že to není zas až takové mystérium či konundrum. Třeba jsou jen církevní kantoři mimo současnou realitu a tak jim na seminářích zbývají akorát oči pro pláč. Kdyby se však nechovali jen jako pasivní „plačky“, ale aktivně působili na svět, nemuselo se to stát. Křesťanství má přeci jenom dětské nemoci jako spalničky, záškrt a uhry dávno za sebou. Zdá se, že zato dostalo jakousi stařeckou demenci.
Situace je to pro církev opravdu kritická. Těch pár zbylých farářů je zase naopak přetížených, protože musí pobíhat od jedné církevní nemovitosti ke druhé a tam slavit svátosti. V jednom z nejstarších českých měst jsou dokonce dva katolické kostely. Jeden z nich je celý plesnivý, ve druhém fungují bohoslužebné aktivity. Místní farář už je dost starý, důchodového věku, a tak se dokonce rozhodl zrušit půlnoční. Jedinou příležitost, kdy většina lidí v roce kostel vůbec viděla zevnitř. To je církevní realita.
A rozhodně se neblýská na lepší časy. Počty věřících rovněž nejsou zrovna ve světlých číslech. Na církevních počítačích blikají spíše čísla červená.
Po Bohu nebo spíše po církvi už není poptávka
Paradoxně nedaleko trapistického kláštera u Plzně se nachází vesnice Bezvěrov. Zvláštní náhoda, že?
Plzeňský biskup Tomáš Holub se přiznal, že byl sám svědkem takzvaného Loffeldova efektu. Autor Jan Loffeld napsal knihu s příznačným názvem Když Bůh nikomu nechybí.
Podstata hlavní myšlenky knihy spočívá v tom, že opravdu nechybí, a nemusí si ho ničím jiným - podobným nahrazovat.
Tomáš Holub si to vyzkoušel, když měl seminář s nevěřícími muži v trapistickém klášteře v Novém Dvoře. Taky jsem v tomto klášteře a v mnohých jiných strávil nějaký čas. Toť k mylnému dojmu, který mohli získat někteří popletové, že jsem zaměřen proti katolické, či dokonce křesťanské víře. Nikoliv. Pouze nastavuji zrcadlo historie a současnosti: všem bez rozdílu. Za výsledný obraz však neručím. Ten je na vás.
Každopádně Tomáš Holub byl s výsledkem svého semináře tak trochu nespokojen. Uvědomil si totiž, že zpětná vazba, kterou dostal od těchto nevěřících mužů, nebyla zrovna taková, jakou by čekal.
Říká:
Nabídl jsem jim takříkajíc na stříbrném podnose možnost setkat se díky bratřím trapistům s autentickým životem v plné vydanosti Bohu. Musím říct, že všichni účastníci tento čas prožili skutečně poctivě a při rozhovorech reflektovali svůj život, své vztahy. Vertikála, tedy možnost existence Boha, se ale některých vůbec nedotkla. Potvrzuje mi to Loffeldovu tezi.
Sčítání lidu, někteří by se nepřiznali ani na mučidlech
Interiér karmelitánského kláštera, „cela“ pro hosty
Výsledky posledního sčítání lidu v roce 2021 řadu církevních činitelů šokovaly. Že by církvi opravdu ubyly statisíce věřících? A tak se začalo pátrat a korigovat čísla. Přišlo se na to, že zhruba 30% respondentů nebylo vůbec ochotno sdělit, ke komu se vlastně hlásí.
Podle statistik ČBK jsou v ČR pokřtěny čtyři miliony občanů. Církev si řádně vede záznamy o každém z těchto křtů. Jenomže problém spočívá v tom, že křest začíná pouze „nominálním“ úkonem. Pokropení vodou u nemluvněte neznamená totéž, co zrození nové víry. Potenciálu možná, ale ten se musí někde projevit. Velmi často zůstane takový jedinec pro církev promarněn. Církev to moc dobře ví, a tak si vede údaje i o aktivních členech. Z nich vyplývá, že pouze čtvrtina z těchto lidí se aktivně účastní na životě církve.
Další čtvrtina jsou ti, kteří jednou za rok přijdou třeba na půlnoční. Pak jsou to lidé, kteří si oblíbili církevní rituální kolečko - církevní křest, církevní manželství a církevní pohřeb, ale mimo něj je kostelní dveře nikdy neuvidí.
Dokonce zde máme poměrně velké procento lidí, kteří o svém křtu ani netuší! Nikdo z rodiny jim totiž neřekl, že byli pokřtěni. Vytváří se tímto skupina takzvaných „spících agentů“ církve. Ale nedělejme si žádné iluze, většinou se nikdy sami neprobudí a farář jim na okno klepat nepůjde.
Co tedy můžeme z předchozích dat, zkušenosti církevních hodnostářů a reakcí věřících, kteří církev ve svém každodenním životě převážně ignorují, vyvodit?
Češi svým přístupem k církvi v podstatě kopírují celoevropský trend. Data z Vatikánu ukazují, že katolická populace v Evropě jen v roce 2022 klesla o téměř půl milionu.
Až na ojedinělou radost z nových konvertitů, kteří sami přijdou a požádají si o přípravu ke křtu, se ve farnostech nic moc nového neděje. Musejí se tak spoléhat na tradiční rodiny, rodinné klany, které se k církvi hlásí mnohdy již desítky let.
Aby někdo hledal svou individuální cestu do církve, to bývá opravdový úkaz. Nedávno mi jeden takový novokřtěnec a zároveň novokněz s nadšením vykládal svůj osobní příběh. Jeho farnost je na poutním místě a on s radostí nového koštěte, které dobře mete, hleděl do budoucnosti. Prý není sám, i jiní se k církvi přidávají a přicházejí jakoby odnikud. Během té doby, kdy jsme na tradičním poutním místě vedli tento rozhovor, však do kostela nepřišel ani jeden věřící. A nevypadalo to tam zrovna na živý církevní život soudě podle zaprášených kostelních zpěvníků.
Problém spočívá tom, jestli církev vůbec někoho aktivně hledá - sama. Nebo jen sedí s rukama v klíně a čeká na podněty zvenčí. Přístup katolické církve a nejen její pochopitelně spíše připomíná obchodní firmu, které chybí zaměstnanci, nakonec i klienti, a tak raději dělá jakoby nic. Dokud se na to nepřijde. Jenomže věčně se účetnictví „fixlovat“ nedá, že.
Jedinou otázkou je, jak dlouho jí tahle vnější maska vydrží. Moje zkušenost říká, že pod ní totiž není nic příjemného. Když jí dáte pryč, dýchne na vás chlad a zatuchlina jako z hrobky.
Není tam člověka, kterého byste se mohli dovolat: Ecce homo!
Zdroje:
Katolický týdeník. Vydání: 12.7.2016. I prázdný chrám je domem Božím. KatMedia.
Katolický týdeník. Vydání 28. 4. 2026. Budu rád, když nepůjdu sám. KatMedia.
Katolický týdeník. Vydání 19. 8. 2025. Připravit se na situaci zítřka. KatMedia.
Katolický týdeník.. Vydání 28. 10. 2025. Proměna starých obrazů Boha. KatMedia.
Katolický týdeník. Vydání 25. 1. 2022. Upřesněné počty věřících. KatMedia
