Kardinál Richelieu: katolík, který bojoval proti katolíkům

Stal se námětem mnohých beletristických děl. I tak slavných, jako byli Tři mušketýři od Alexandra Dumase. Ale pravda o něm byla o mnoho víc dobrodružná a pestrá, než by mohl jakýkoliv spisovatel kdy vymyslet.

Byl státník, literát, kardinál, bojovník i stratég. Rozhodně by se nedal označit přímo jako pletichář, jak se mu připisuje. Ke svým plánům byl poctivý nad míru, byly totiž nad slunce jasné: ustanovit Francii evropskou, ne-li světovou mocností. Podařilo se mu to. Zemřel však záhy, v 57 letech, na vyčerpání organismu. Stálo mu to za to?

Mezi častá nedorozumění patří přisuzovat Armand-Jeanu du Plessis de Richelieu šedý plášť nebo dokonce pozici šedé eminence působící v pozadí událostí. Jeho působení bylo naopak viditelné a jasné. Navíc plášť nosil spíše červený než šedý.

Ve skutečnosti se „šedá eminence“ přezdívalo jeho kolegovi, jeho nejbližšímu spolupracovníkovi, vojenskému stratégovi a kapucínskému mnichovi, přezdívanému otec Joseph, občanským jménem François Leclerc du Tremblay. Ti dva tvořili nerozlučný tým.

Nad to, že byl François Leclerc du Tremblay mnich, který jinak dodržoval všechna monastická pravidla, byl také šéfem kardinálovy zpravodajské služby. Vytvořil jednu z prvních formalizovaných špionských sítí na světě. Využíval k tomu kapucínské mnichy, aby jako misionáři po světě shromaždovali zpravodajské informace.

Byl nekorunovaným ministrem zahraničí Francie a podílel se na citlivých mezinárodních jednáních. Jako katolík působil proti katolické lize Habsburků, aby udržel rovnováhu v Evropě proti Rakušanům i Španělům. Přitom byl hluboce zbožným mužem. Hecoval Evropany k tomu, aby bojovali proti muslimům na Východě.

Armand-Jean du Plessis de Richelieu neměl problém se spojit s protestanty v boji proti katolickým Habsburkům, které přímo ze srdce nesnášel. Za tímto účelem si získal papeže Urbana VIII., který nějaký čas před tím, než se stal papežem, pobýval jako legát v Paříži.

Diplomaticky jej Richelieu přesvědčil o tom, že zájmy Francie jsou nadřazeny katolickému pojetí víry jakožto politické síle. Cestu pro Ludvíka XIV., který posléze prohlásil „Stát jsem já.“ vydláždil právě On.

Bohužel, Richelieu byl rovněž pln rozporuplných emocí, které z něj cákaly na všechny strany. Obracel se totiž oficiálně proti vlastním barvám, a to často vede k jakési provozní schizofrenii. Jeho působení tak zanechalo kontroverzní šmuk na historii francouzské státnosti. A to hlavně v případě nepřátel - domnělých i skutečných, proti kterým bojoval.

Richelieu zaštítil nebo možná rovnou zorganizoval v roce 1634 upálení kněze Urbaina Grandiera. Oficiálně byla důvodem démonická posedlost, ale ve skutečnosti měl na kněze spadeno, protože Grandier o něm napsal satirickou knihu, kde jej zobrazoval v poněkud nedůstojném světle.

Na to byl Richelieu citlivý a dokázal po svých protivnících jít jako slepice po flusu. Nicméně tímto přišel také o některé vzácné kontakty, jako byl ten s Janem Ámosem Komenským. Komenský se pochopitelně dozvěděl o tom, co Richelieu ve Francii vyváděl, a zřejmě ho to příliš nenadchlo.

Komenský byl zavilý antikatolík a přál zmar Habsburkům. Dokázal to, když přitáhl pozornost Švédů do polského Lešna, aby mu pomohli zhatit habsburské zájmy. Kardinálovi Richelieu by to rozhodně nevadilo, za svého života byl velmi potěšen Komenského anti-habsburskou aktivitou.

Richelieu Komenského, který v té době byl již známým odborníkem na výchovu a vzdělávání v celé Evropě, oficiálně zval, aby pomohl se vzděláním malému Ludvíkovi, později slavnému Ludvíkovi XIV. jehož matka Anna Rakouská pocházela ze španělské větve Habsburků. Jenže Komenský měl pravděpodobně obavu, jak by to s ním coby antikatolíkem zaměřeným proti Habsburkům v té Francii dopadlo.

Měl hořké zkušenosti, kdy ho předchozí život pronásledovaly potíže, v Lešně mu dokonce shořelo celé jeho dílo, a tak se můžeme důvodně domnívat, že kardinála Richelieu, člověka, který nechal upálit svého oponenta, nepovažoval Komenský za důvěryhodnou osobu. Též je možné, že zkrátka nechtěl vychovávat polovičního Habsburka či s kardinálem jednoduše ideologicky nesouhlasil a chtěl mu to dát najevo.

Každopádně Komenský couvnul a pozvání od kardinála Richelieu nevyužil a královskou nabídku stát se mentorem budoucího dosud nejdéle vládnoucího evropského monarchy Ludvíka XIV. nepřijal.

Podle mého udělal chybu. Odvolal se na to, že to stejné slíbil královně Kristýně ze Švédska, ale ve skutečnosti ho odradila nestálá povaha Richelieuova. Přeci jenom Komenského spisy dokázaly vzbudit pořádnou kontroverzi a mohl se snadno obávat, že jak kardinálovu přízeň získá, tak snadno ji může ztratit. A tak Francie přišla o cenný talent, který mohl rozvinout její perspektivy.

Komenský místo toho působil ve Švédsku, kde Skandinávcům nechal celý systém školství, kterým se teď chlubí jako cizím peřím, ale zároveň se jeho principy ztratily v překladu jako pára nad hrncem. Stejně tak v Británii inspiroval založení Královské akademie (později jeho vnuk založil její obdobu v Berlíně). A co z toho všeho měl? Nakonec skončil unavený a naštvaný kdesi u amsterdamských kanálů, které zapáchají jako bolavá noha.

Místo toho mohl dožít ve cti a slávě někde na francouzském chateau. To vše mu nabízel samotný Richelieu. Každopádně tito dva muži - Richelieu a Komenský měli společného nejspíše daleko více, než tušili.

Komenský posléze mladému Ludvíkovi již jen poslal knihu proroctví svého kolegy Drábíka, a tím to rozhodně nevylepšil. Je vidno, že transparentní chování a vyrovnanost nese trvalé ovoce, zatímco rychlé změny v charakteru a přístupu nevzbuzují zrovna stabilní prostředí a dlouhodobě výhodné vztahy.

Panu Richelieu mohou být vděční všichni dnešní moderní státníci. V jeho stopách šel i Tomáš Garrigue Masaryk. Ten, jakmile zjistil, jak velkou moc si tehdejší katolická církev osobovala nad stát, ihned ji výrazně omezil. Učinil tak dle politického kardinálově modelu.

Kardinálova politická doktrína má i svůj oficiální název v rejstříku politických strategií: raison d'état (důvod státu). Richelieu naprosto překopal diplomacii a správu věcí veřejných tím, že je postavil nad katolické zájmy.

Francouzský stát tak stál nad katolickou církví. Richelieu se rozhodně nechtěl stát pouhou blouznivou obětí katolické doktríny jako Johanka z Arku. Dokonce to platí i dodnes a Francie je jednou z evropských zemí, kde zrovna katolíci nemají na růžích ustláno. Svou pozici jako katolického kardinála jen využil ke svým cílům. Jinak se dá říci, že katolictví považoval pouze za instrumentální nástroj k ovládání mas.

Učinil v tomto směru tři kroky:

Podřídil náboženství geopolitice: ve třicetileté válce se spojil s protestantskými státy, jako byly Švédsko a německá knížectví, proti katolickým Habsburkům, kterým to globálně zlomilo vaz a urputně prudit v podstatě zůstali hlavně v českých zemích.

Francie se tak stala jedničkou v Evropě - navzdory a proti katolictví. Vsadila tedy zjevně na dobrou kartu.

Richelieu centralizoval královský absolutismus: vytvořil systém intendantů, ergo síť královských úředníků, kteří šli přímo za místními feudály, aby u nich prosazovali zájmy krále. Tím v podstatě vyřadil šlechtu ze hry. Připravil tím také dráhu Ludvíka, krále Slunce. Motivoval všechny ty, kteří si o sobě mysleli, že něco znamenají, aby se později, když se Ludvík odstěhoval z Paříže a vystavěl si Versailles, všichni tito VIP do Versailles přestěhovali. Jednoduše proto, že se jinak báli, že už nebudou VIP, když nezůstanou králi přímo pod nosem.

Richelieu inicioval založení státem sponzorovaných kulturních institucí: V roce 1635 založil Académie Française. Tato instituce funguje dodnes. Kodifikovala, zachovala a standardizovala francouzský jazyk a transformovala kulturní vliv státu v nástroj politické moci.

O kardinálu Richelieu se rozhodně nedá říct, že se bál konkurence. Naopak, jeho největší přínos pro Francii spočíval v tom, že spolupracoval s těmi nejlepšími a oceňoval je.

Mimochodem spisovatel Alexandre Dumas Richelieuho vykresluje naprosto nevhodně a nesmyslně - jakožto oponenta krále. Byl pravým opakem. Jeho největším spojencem. Richelieu měl totiž naprosto nadčasový revoluční přístup. Většina lidí, často i lehce nadprůměrných, bledne závistí, když mají podpořit někoho, kdo je myšlenkově nad nimi. To Richelieu to vnímal utilitárně. Jsi chytrý? Tak pracuj pro mě.

V tomto duchu vychoval i kardinála Mazarina, který byl jeho člověkem v královské rodině. Díky kardinálu Richelieumu byl taky nasměrován Ludvík XIV., který byl a dosud je nejdéle panujícím králem na světě a stal se jedním z hlavních inspirátorů současné evropské i světové politiky a kultury, právě díky schopnostem a přístupu kardinála Richelieu.

Jak se z jeho života můžeme nejlépe poučit? Nepodceňovat schopnosti nepřítele, ale ani schopnosti přítele. Richelieu obojí ovládal natolik, že se od něho měl šanci poučit i Komenský, příležitost, kterou bohužel nevyužil a také za to zaplatil.

Zdroje:

A.H.T. Levi. Cardinal Richelieu and the Making of France. 2001. Robinson Publishing.

Jan Amos Komenský. O sobě. 1987. Odeon.

Jean- Vincent Blanchard. Eminence: Cardinal Richelieu and the Rise of France. 2011. Walker & Company.