Článek
Vyhnání z ráje
Ptáte se, jak by mohl být dědičný hřích, ona po generace stále se opakující zátěž, brán jako dar z nebes? Vždyť dává svým „postiženým“ mnoho možností a manévrovací prostor k činům, za které nenesou odpovědnost. Může za ně přece dědičný hřích!
Teorie dědičného hříchu je ve výlučném křesťanském vlastnictví. Jiné náboženské systémy s ní nepracují. A čím křesťanství obohatila nebo naopak zase ochudila? Podívejme se na téma blíže.
Křesťané to mají snadné, stačí si přijít
Skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Vždyť hřích byl na světě už před Zákonem, ale když není zákon, nikdo nemůže být z hříchu obviněn. Smrt přesto kralovala od Adama až do Mojžíše, a to i nad těmi, kdo se nedopustili takového hříchu jako Adam, který byl podobný tomu, kdo měl přijít.
Podle tradice dává Ježíšova smrt křesťanům nebývalé možnosti
Většina církevních hodnostářů i samotných křesťanů říká: „Je to jednoduché, Boží milost je tady, stačí si přijít a vzít si ji.“ Zřejmě ani netuší, do jaké duchovní dekadence se tímto jejich životy dostávají.
Toto přesvědčení vytváří podvědomý pocit, že možné je vše, a Bůh to jednoduše při zpovědi či (u protestantského křídla) při milosti Kristově zase smázne. Faktum je takové, že třeba v Americe nemá konzervativní náboženský životní styl žádný výrazný pozitivní vliv na míru sociální patologie v daném místě. Tomuto tématu jsem se věnoval v článku:
Jistě by se mnou řada křesťanů nesouhlasila: dědičný hřích ani Ježíšova výkupní oběť nedávají žádnou volnou licenci k nemorálnímu chování. Nicméně, jak se říká: skutky (data) mluví jasněji než slova.
Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.
Křesťanská teorie dědičného hříchu vychází z počáteční biblické zprávy Genesis, kde jsou Adam a Eva představováni jako ti, kteří zhřešili. Prosím nemylte se - nebylo to díky pohlavnímu styku, jak se obvykle vypráví. Pojedli ze stromu poznání. Jestli to bylo jablko, také nevíme. Každopádně rozhodnutí o morální orientaci bylo na jejich Stvořiteli, nikoliv na nich. Toť alespoň praví Písmo svaté.
Mimochodem, biblické slovo pro hřích pochází z hebrejského výrazu „minout cíl“. První lidé se podle Genesis „minuli Božím cílem“. A co jím bylo? Udržet je v určité míře závislosti na jeho úsudku a moudrosti.
Podle dalších novozákonních teorií se tento dědičný omyl přenesl i na další generace Adama a Evy. Ihned se toto stigma projevilo na Kainovi, konkrétně tím, že zabil svého bratra.
Kristova výkupní oběť na druhé straně smývá dědičný hřích, řečeno jednoduše bez teologických konstrukcí a obezliček. Ježíš sem přišel, aby vykompenzoval, co Adam ztratil, a Kristus pro lidi znovu našel - východisko z dědičného poškození. Tak nějak učí křesťané. Ale jde pouze o jeden příběh ve změti ostatních náboženských narativů, které slovo hřích neznají vůbec.
Podívejme se nyní na jiné konkurenční věroučné systémy, které se bez konceptu dědičného hříchu jednoznačně obejdou.
Hinduistická karma versus dědičný hřích
Hinduistický bůh Šiva - ničitel i tvořitel, ale vaše hříchy nekontroluje
Hinduismus nezná koncept „prvotního hříchu“. Jedinci jsou formováni vlastními činy. Paralelním konceptem „hříchu“ může být pojetí Avidya - duchovní nevědomosti. Ta způsobuje, že lidé zapomenou na svou ryzí duchovní podstatu a proto se rodí stále znovu a znovu.
Nejedná se o vadnou formu pro lidství, kterou mu poskytlo jednání prvních lidí - Adama a Evy. Naopak hinduistická filozofie tvrdí, že duše (Átman) je inherentně čistá, božská a věčná. Nevyjadřuje se v pojmech padlosti či hříšnosti. Spíše se hřích rovná pojmy jako zapomnění a ignorance.
Existuje zde však koncept přestupků vůči kosmickému řádu. Pāpam, které se dá vyložit jako duchovní kontaminace, nečistota, sebezapáchající jed. Pak tu máme karmu - jakýsi automatický systém trestů za životní provinění.
Všechny problémy mají na svědomí:
Káma (chtíč), Krodha (hněv), Lobha (chamtivost), Mada (ego), Moha (připoutanost) a Matsarja (žárlivost).
Hinduista musí udělat jediné - osvobodit se z cyklu znovuzrození a dosáhnout mókšy - ukončení kruhu znovuzrozování. Ideálním místem pro ukončení životní pouti je hinduistické svaté město Váránasí. Když zemřete tam, připíšete si nějaké ty „body“ k dobru.
Muslimové mají smůlu: žádné úlevy z dědičného hříchu nemají
Pohled do brněnské mešity. O dědičném hříchu tam neuslyšíte
Islám zcela odmítá koncept „prvotního hříchu“. Pro něj neexistuje žádná možnost přenosu „hříšného softwaru“ z Adama a Evy na lidstvo. Lidé se naopak rodí ve stavu čisté nevinnosti - fitrah. Možná, že francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau na svou naivité filozofii přišel právě při studiu islámu, který byl v jeho době ve Francii známý v módních kruzích.
Korán výslovně uvádí, že „žádný nositel břemen neponese břemeno jiného“. Bůh netrestá dítě za hříchy rodičů. Jak si Korán vysvětluje příběh Adama a Evy, když jej zároveň zčásti přejímá? Adam a Eva jednoduše udělali chybu, ale činili pokání a Bůh jim odpustil. Adam byl navíc podle islámu prorok!
Neexistence prvotního hříchu však muslimy naopak vede k poněkud chladné a syrové představě o spravedlnosti. Když věřící muslim zemře, dostane se před anděly, kteří mu spočítají jeho hříchy. Když ty převáží nad dobrými skutky, nemůže se úplně spoléhat na Alláhovo milosrdenství. Není tu nikdo, kdo by jej vykoupil. Má prostě smůlu.
Židé dědičný hřích neřeší, i když je v „jejich“ Genesis
To neznamená, že Židé nesmutní nad svým osudem a nelitují svých vin. Zeď nářků
Judaismus odmítá koncept „prvotního hříchu“. Každý člověk se podle něj stejně jako v islámu rodí: morálně čistý.
V každodenních židovských modlitbách věřící recitují: „Bože můj, duše, kterou jsi do mě vložil, je čistá.“
Lidé mohou překonat své negativní sklony dodržováním Tóry. I když se pro lidstvo objevily nějaké důsledky související s vyhnáním Adama a Evy z ráje, v lidském rodě z toho podle židovství nezůstala žádná dědičná zátěž.
Vzhledem k tomu, že neexistuje jakási trvalá entita hříchu, není proto třeba žádný Mesiáš - Spasitel, který by za vás musel v judaismu položit život. Když máte problém - stačí, když se kajete. Bůh vás přijme do své náruče tak jako tak.
Buddhisté si klepou na hlavu: vše je přeci na vás
Buddha o hříchu nemluvil, ale zato zmiňoval něco jako „znečištění mysli“
Buddhismus podobně jako hinduismus s hříchem jako takovým nepracuje. Problém je avidja - bazální nevědomost. Lidstvo trpí kvůli základnímu nedostatku pochopení podstaty reality, nikoliv kvůli svému dědičnému poškození.
Prvotní přirozenost mysli je čistota a jasnost. Je třeba odstranit špatné návyky a korigovat své vidění, a je vymalováno.
V buddhismu neexistuje žádné stvořitelské božstvo, které by vydávalo morální příkazy, takže koncept hříšného jednání v tomto smyslu neexistuje.
Buddhismus věří v kauzalitu a zákon karmy (čin a následek). Nevhodné činy pramení ve „třech jedech“: nevědomosti, chtivosti a odporu. Nikdo zvenčí vás netrestá - jinými slovy vytrestáte se sami svým nevhodným jednáním.
Podobně jako u hinduismu je třeba dělat vše pro to, abyste se dostali ze zajetí cyklu zrození. Když se stanete Buddhou, je vše, jak má být.
Co z toho všeho vyplývá?
Křesťanství tedy stojí v otázce dědičného hříchu v jakémsi unikátním kontrastu oproti jiným náboženským systémům. Vyžaduje externího Spasitele, který si vaše hříchy naloží na záda a odnese je obrazně řečeno kamsi do pustiny. Toto pojetí je sice kreativní, ale velmi odvážné a riskantní. Lidé pak mají potřebu nakládat své hříchy na někoho jiného a vyviňovat se z vlastní osobní zodpovědnosti.
U všech těchto věroučných systémů však v posledku nejvíce závisí na charakteru osob, které daný věroučný systém vyznávají. Nakonec jde jen a jen o to, jestli jste vnitřně čistí a vaše duše je průzračná jako horský potůček nebo se nachází ve stavu trvalého znečištění.
Vše nakonec závisí na Vás.
Zdroje:
Sajidah M. Abdus Sattar. Islam for beginners. Writers & Readers Ltd. 1997.
Steve Hagan. Buddhism. Plain and simple. 1999. Penguin Group.
John Macquarrie. Principles of Christian Theology. Study Edition. Scm Pr. 2009.
Stephen Cross. Hinduismus. 2001. Ikar.
