Kataři byli gnostickou křesťanskou skupinou. Církev je brutálně vyvraždila

Etymologicky je mimořádně zajímavé slovo „kacíř“. Pochází přenosem z německého výrazu Ketzer, odvozeného od katar, které zase pochází z řeckého katharos = čistý, ergo katar stejně jako kacíř znamená čistý člověk. Podle řádné sémiotické analýzy byli církevní kacíři naopak těmi, kteří oproti zbylé nečisté většině byli čistí, měli pravdu. Také to znamená, že Jan Hus, byl-li kacířem, čistě etymologicky vyjádřeno - zemřel jako katar neboli čistý.

Slovo kacíř se tedy dostalo do češtiny přenosem přes němčinu právě ze slova katar, které označuje středověké náboženské hnutí a znamená čistý. Stejně jako došlo k záměně těchto pojmů, stalo se také daleko více: zaměnila se hereze za ortodoxii a naopak. Byla to právě pozdější církev, která odpadla od původních Kristových gnostických ideálů.

V prvních staletích křesťanství měla křesťanská církev spoustu starostí sama se sebou. Její „voličská“ základna ještě nebyla dost upevněna, a tak se její projevy omezovaly především na: propagandu ve vlastních řadách a proti protivníkům.

Vše zůstávalo u slovního boje = polemiky. Od něj však mělo brzy přejít do fyzických konfliktů s jejími protivníky. Medicínu, kterou křesťanům dopřávali pohanští římští císaři, tak nakonec nabídli svým názorovým oponentům oni sami.

Křesťanská církev v podobě, v jaké se vyprofilovala ve třetím a čtvrtém století, začala mít velmi blízko k nesnášenlivé monolitické struktuře. Pacifistické podtóny gnostických hnutí církev již od samotného počátku vitriolicky likvidovala.

S růstem jejích členů nabývala i její chuť ovládnout veškerý ideologický globální prostor. V případě historických hříchů církve se nejedná o nějaké náhodné chyby, které bychom mohli přisuzovat lidské nedokonalosti. Ideologické násilí, které bylo předstupněm toho fyzického, bylo v majoritní církvi přítomno již od samotného počátku křesťanství. Přesně od chvíle, kdy se postavilo proti pacifistické gnostické povaze Ježíše. Tady začal velký odklon od lásky, pravdy a mírumilovnosti velkého předobrazu křesťanů - Pána Ježíše.

K akceleraci křesťanské církevní základny došlo až ve třetím století. V prvních staletích byli totiž křesťané pronásledováni Římany a hnutí tak nebylo populární pro majoritu obyvatelstva. Misky vah však převážily ve třetím až čtvrtém století, když se církev nejdříve spolehla na „mizérii“ světa, a pak propojila s vládními strukturami. Její počty náhle „zázračně“ rostly.

Jeden učenec odhadoval, že v roce 200 n. l. bylo křesťanů pouhých 0,35 procenta obyvatel Římské říše. Tedy necelých 200 000 lidí. Většina Řeků a Římanů měla v této fázi minimální povědomí o tom, co to křesťanství vůbec je. Až se státní propagandou se pochopitelně výrazně zvýšila informovanost obyvatelstva o této potenciálně „doporučené“ volbě pro ty, kteří chtěli jít s hlavním proudem.

Například Herodianova historická práce o Římské říši napsaná v polovině třetího století neobsahuje ani jedinou zmínku o křesťanství. Křesťanské počty náhle rostou ve druhé polovině třetího století. Do roku 300 n. l. tvoří křesťané 10% populace. V té době to nebylo výsledkem politické podpory hlavního proudu křesťanství, ale samotnou politickou nestabilitou římského impéria ve třetím století. Nejspíše slib, že za minimální „náklady“ budou všichni lidé včetně otroků spaseni a vysvobozeni z veškerého pozemského utrpení a srabu, dobře zafungoval na miliony lidí, kteří se v Římské říši necítili svobodní. Ani nemohli, neboť většina z nich byla otroky či jinak sociálně nízkého statusu.

Přesto všechno však křesťané zůstali minoritou v rámci říše. Opravdový boom křesťanských konvertitů nastal až s politickou podporou císaře Konstantina a „povinnými“ konverzemi. Nemělo to rovněž nic společného s náboženstvím a mystikou, ale čistě s politikou.

Konstantinovo křesťanské angažmá bylo ryze politickým kalkulem. Křesťanem se ostatně stal až oficiálně na smrtelném loži, do té doby „šéfoval“ i ideologicky církev jako čistokrevný pohan.

Říše v jeho době se nacházela, jak jsme již viděli, v krizi. Konstantin se rozhodně nehodlal ani kát ani se obrátit k nějakému vyššímu bohu. On byl přeci tím nejvyšším ve své době. Naopak jej napadlo si nárokovat autoritu všemocného, univerzálního křesťanského boha, pochopitelně při zachování těch ostatních. Ti v jeho době byli ještě potřeba také, dokud se nevyčerpali úplně, ostatní římští císaři je poté oficiálně „zrušili“.

Římská říše již před Konstantinem byla založena na jakési myšlence spojité nádoby duchovní a světské moci. Svou roli užitečného slouhy v tom sehrála i stoická filozofie, která představovala vesmír jako řízený k dobru jedinou božskou silou. A ta božská síla se, světe div se, náhle ocitla v rukou římských císařů. Byl to císař, který si osvojil úřad pontifexe maxima -nejvyššího kněze. Tento titul přešel v 5. století na katolického papeže (užívá ho dodnes). Rovněž Řím, jakožto jediné mocenské centrum, posléze jen změnilo „vlastníka“. Duchovní moc obsadila politicky příhodná katolická církev.

Žádné z těchto změn neměly nic společného s nějakým pozitivně duchovním vlivem na obyvatelstvo. Což se ostatně projevilo v pozdějších staletích naplno. Církevní excesy pronásledování a týrání oponentů hlavního proudu byly od té doby na denním pořádku.

Prezentované úspěchy církve představované řadou katolických umělců, myslitelů a vědců pozdějšího středověkého období jsou přinejmenším sporné, pokud jde o to, komu vlastně připsat zásluhy. Žádný z těchto lidí totiž ani nemohl působit mimo církev, jinak by došlo k jeho brutální likvidaci, jak vidíme z mementa křesťanských katarů. Ano, přesně sem do opresivní globální nemilosrdné instituce se středověká církev vypracovala.

Přejděme z 3. a 4. století až do období 12. - 13. století. Zde nalézáme skupinu autentických gnostických křesťanů, kteří skrze mnoho věků uchovávali gnostické křesťanské dědictví navzdory politické hydře katolické církve, která svou moc, jak jsme viděli, nedostala od Boha, ale od císaře Konstantina a jeho následovníků.

O rozdílu mezi gnosticismem a středním křesťanským proudem, tedy katolictvím, pojednávám zde:

Kataři byli zprvu přehlíženi, církev si věřila, že je silná v kramflecích, ale v jistých regionech jižní Francie došlo k tomu, že ve městech jako bylo Toulouse nakonec kataři převážili oproti křesťanům tehdejšího středního proudu.

Ačkoliv dnes církevní obhájci pracují s argumentem, že církev je svatá, ale její představitelé ne, a tím se snaží obhájit zločiny z jejího středu, je to podobně lichý argument jako u komunistů v 50. letech. Jako bych slyšel Jiřinu Švorcovou - která říkala: strana chybu neudělala, to někteří soudruzi se shlédli v mamonu. Je to nepochybně argumentační faul.

Ve skutečnosti je nezvratitelným etickým faktem, že stejně jako komunistická strana není ani církev žádná abstraktní nástavba - instituce oddělitelná od jejích představitelů. Naopak, její činy je nutné posuzovat právě skrze současné a historické výsledky jejích zástupců.

Slovy Pána Ježíše: jaký strom - takové ovoce. Neexistuje žádný „svatý“ strom, který nese shnilé ovoce a naopak.

V tomto ohledu se dosud církev neomluvila za bezostyšný masakr desetitísíců katarských křesťanů tehdy u jihofrancouzského Béziers.

Papež Inocenc III., který vraždění katarů nařídil, dokonce poznamenal, že v samotné katolické výpravě proti Albigenským* se nachází „daleko horší cháska než kataři samotní“. Řada tehdejších majoritních křesťanů si na výpravu vyšla ukojit své temné vášně, pod taktovkou a se schválením tehdejší církve. Ta jim dokonce slíbila odpuštění všech hříchů. Teprve, až byli všichni vrazi z výpravy omilostněni, odebrali se domů.

Heslo tehdejší církevní kampaně: „POBIJTE je všechny; Bůh pozná ty, kteří jsou jeho“ dokonce převzaly dnešní speciální americké jednotky Navy Seals a uplatňují je na svých misích v muslimských zemích. Ostatně první křížová výprava byla do Palestiny a tato jej těsně následovala - tažení proti vlastním lidem. Stejně jako později proti husitům. Rovněž křesťanům.

Faktem je, že v rámci masakru bylo pobito nejméně 20 000 mužů, žen a dětí rukama 300 000 křižáků, které vedli preláti katolické církve.

Dramatický růst obchodu v 11. století n. l. s sebou přinesl strukturální změny v sociálním a ekonomickém uspořádání středověké Evropy. Obchodníci a řemeslníci se sdružovali do měst. Tím vzniklo více prostoru pro šíření myšlenek. Společnost již nebyla toliko dezintegrována a církev tak nemohla využívat faktu, že lidé byli defragmentováni a nemohli se spolu propojit.

Gnostické hnutí z prvních staletí našeho letopočtu opět z malé jiskry uchovávaného věčného ohně ožilo. Zvláštní případ tvořil francouzský Languedoc. Tam se toleranci a pokroku dařilo jako nikde jinde v Evropě. Město Toulouse bylo třetí nejbohatší v Evropě. Přenesl se tam totiž celý „Orient“. Tradice trubadúrů vznikla zde na základě inspirací z první křížové jeruzalémské výpravy. A z ní si křižáci donesli ještě něco jiného - pochodeň gnostiků, která nepochybně zůstala plát v jedné z tichých jeruzalémských klikatých uliček.

S bohatstvím přišel další fenomén - bylo jen pro některé, především pro církev. Ta chtěla jako jediná týt z duchovních plodů Orientu.

Odborný časopis Revue d’histoire et de philosophie religieuses popisuje, jaká nastala nábožensko-společenská situace v 11. a 12. století:

„Ve 12. století stejně jako ve století předchozím se stále poukazovalo na morálku duchovenstva — na jeho přepych, prodejnost a nemravnost, avšak kritizováno bylo především jeho bohatství a moc, tajná spolupráce se světskými autoritami a podlézavost.“

Církevní model počínaje od třetího století - laciná líbivost a podlézavost autoritám se ve 12. a 13. staletích jen zvýraznil. A zaplatili za to nakonec všichni. Někteří životem a jiní společenským kolapsem. Přesně po masakru katarů. Ačkoliv se tehdejší církev domnívala, že naopak ještě více zbohatne - drancováním jejich domovů a zabavováním jejich majetků, nedošla jí jedna věc: někdo musí neustále udržovat hmotný svět v pořádku. A církev to nebyla, byli to gnostikové. Když oni nebyli, ekonomika začala na mnoha místech Evropy kolabovat a společnost chřadnout.

Jak tomu bylo v prvních staletích církve - katoličtí křesťané nevymysleli žádný vlastní unikátní model víry. Převzali jakousi matrici Ježíšova učení, a to dokonce bez její mystické-gnostické interpretace a na ní naroubovali pohanské výklady.

Stejně tak pozdější církev pouze reagovala na misijní působení valdenských a katarů. Tak vznikl dominikánský řád, aby imitoval kazatelské aktivity gnostiků.

Ještě dávno před hnutím protestantismu kataři přivedli do světa náboženských obrazů spojení katolické církve s nevěstkou z biblické knihy Apokalypsy. Byli to vlastně z dnešního zpětného pohledu: protoprotestanté. Mluvíme o době 12. - 13. století. Kdy společně s valdenskými představovali nejmocnější opozici vůči zkorumpované a morálně deklasované katolické církvi.

Katarská teologie byla gnostická, ale také vyzdvihovala mnoho „křesťanských“ přesvědčení, která církev do svého učení zakomponovala. Kristus byl považován za duchovní bytost, nikoli za skutečného člověka. Byl podle katarů (i Bible) stvořen v nebi a neživil se proto hmotnou stravou.

Mezi katarskými věřícími byly dvě skupiny: Perfecti (starší, ti, kteří přijali obřad consolamentum) a Credentes (věřící). Perfecti si také nárokovali titul Bons hommes (dobří muži) nebo Vestiti (přepásaní, odvozený z praxe sebezavazování po přijetí consolamentum).

Zdánlivě se tím vytvářela jakási hierarchie. Nicméně, opak byl pravdou. Perfecti byli de facto mnišskou tradicí - měli představovat a hlavně žít dokonalý ideál, kterého nebyli ti druzí - věřící schopni. Být dokonalý vyžadovalo učinit slib zdrženlivosti, cudnosti a chudoby.

Věřící byli lidé, kteří sice nepřijali asketický způsob života, avšak přijali katarské nauky. Když věřící žádal o odpuštění a požehnání, uctivě poklekl před dokonalým, a to podle rituálu, který se nazýval melioramentum. Aby mohli věřící vést normální život, uzavírali s dokonalými convenenzu neboli dohodu, která jim měla zaručit, že na smrtelném loži obdrží duchovní křest čili consolamentum.

Římská církev konkrétně nazývala consolamentum zasvěcením do kacířství, protože v rámci obřadu se od perfecti vyžadovalo, aby se zřekli sedmi svátostí římské církve, aby se navždy zdrželi sexu, jedení masa (kromě ryb), zabíjení zvířat nebo schvalování války a trestu smrti. Odmítali rovněž rituální užití kříže.

V těchto ohledech kataři předstihli dobu. Zde na katarech ve 12. století se církev pocvičila a vyučila pro svůj pozdější brutální hon na čarodějnice a vůbec inspirovali vznik inkvizice. Kataři byli křesťanskými protagandisty představováni jako ti, kteří uctívají černého kocoura. Tento obraz se posléze přenesl do čarodějnických sabatů.

Kataři neuznávali křest nemluvňat. Ježíš nebyl pokřtěn jako dítě, ale až ve třiceti letech, ani první křesťané nekřtili děti, ale pouze dospělé či lidi s rozvinutými poznávacími schopnostmi.

V době mezi 11. až 14. stoletím se katarství rozšířilo zejména v Lombardii na severu Itálie a v Languedocu.

Jak jsme si již říkali na začátku, slovo „katar“ je odvozeno z řeckého slova katharos, které znamená „čistý“. The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) definuje katarský dualismus jako víru ve: „dva principy: jedním je dobro, které vládne všemu duchovnímu, a druhým je zlo odpovědné za hmotný svět včetně lidského těla“.

Kataři věřili, že hmotný svět stvořil Satan a že tento svět je nevyhnutelně odsouzen ke zničení. Jejich nadějí bylo, že ze zlého hmotného světa uniknou. Tady je dobré se zastavit. Tím, že katolíci věří, že hmotný svět vytvořil Bůh, si nadělali ještě více problémů než kataři, které navíc nemohou vyřešit. Neuvěřitelná masa utrpení, která se nahromadila v historii lidstva, na které měli podíl i tito nomenklaturní křesťané, jednoduše nedává žádný smysl. Jedině tehdy, když si myslíte, že Bůh je prostě sadista se zálibou v lidském utrpení. A tak je logické, že kataři umístili do pozice stvořitele hmoty právě zlomyslného Satana.

Kataři rovněž předběhli katolickou církev svým pohledem na Bibli o celá staletí - hleděli na ni jako na sbírku metaforických příběhů a duchovních symbolů tak, jak to nakonec musela uznat i samotná církev. Kdyby ne, asi by byla se svým příběhem o stvoření světa ve světle moderní vědy poněkud směšná. Ale kataři za své progresivní pojetí duchovna zaplatili. Církev zaplať pánbůh dnes sice opožděně, ale platí také: trvalým poklesem svých příznivců.

Tehdy - po masakru katarů vlastně zaplatila bezprostředně ekonomickou devastací celého francouzského regionu Languedoc. Kataři byli totiž přední ekonomickou silou regionu, především jejich textilní průmysl.

Z příkladu katarů lze dobře vidět, že i když se církev snažila o zlom krk popřít gnostické základy křesťanství a neváhala se proto uchýlit i k masovým vraždám, nebylo jí to nic platné. Katarství přežilo v dalších podobách gnosticismu, které jsou stejně právoplatné jako jakákoliv jiná forma křesťanství.

*Ohnisko katarského hnutí bylo v Albi - odtud Albigenští.

Zdroje:

Martin Sean. History of Cathars. 2019. Oldcastle Books.

J. Fr. Michaud. The History of the Crusades. 2026. Xpress.

Theodor Mommsen.History of Rome. 2010. Cambridge Press.

https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Kacíř