Lenin, zuřivý intelektuál a idol mnohých soudruhů a soudružek

Když jste intelektuál, ještě to neznamená, že jste sám sobě užitečný. A také může být vaše smýšlení dost společensky škodlivé. Přesvědčíme se o tom u Vladimíra Iljiče Lenina. O Leninovi jistě víte, že byl hlavním představitelem bolševické revoluce, že utekl během společenských bouří do Německa a Švýcarska a že nejspíš zemřel předčasně v 53 letech na syfilis. Ale možná nevíte úplně všechno.

Lenin byl rozený tibetský buddhista, konkrétně školy Gelugpa (to je sekta Dalajlámy) z rodu Čingischána. Tak nějak by mohly být definovány jeho rodinné kořeny. Přesněji řečeno, po otci byl Kalmyk, což je západomongolský národ, potomci Čingischánových hord a scholastičtí buddhisté. Lenin přesně tyto dva rysy splňoval do puntíku. Zuřivost asijského nájezdníka. Horlivost, s jakou narážel na své protivníky, je srovnatelná pouze s mongolskými bojovníky, kteří v letu v šedesátikilometrové rychlosti zahrnovali své nepřátele proudem svých přesně mířených šípů. A k tomu ještě byl Lenin usebraný až nábožensky rozjímavý intelektuál, přesně jako nějaký mnich odněkud z tibetského kláštera pečlivě studující posvátné spisy.

Leninův původ je samozřejmě barevnější. Mnozí by chtěli, aby měl původ židovský, protože tak si to vysnili, ale z matčiny strany by to byl jen částečný ukrajinský židovský původ, zbylí předci by byli Němci a Švédi. Stejně tak otec nebyl čistý Kalmyk, ale také Rus. I když, co je to vlastně Rus, že.

Podstatné je to, co se u něho nejvíc projevilo a probudilo. Geneticky to byly asijské nájezdnické hordy spolu s buddhistickým mysticismem. To vše zní absurdně ve světle jeho spisů, které působí, jako by tento pán chtěl vzít rejžák a vycídit všechny povznesené ideje ze světa a nechat jen jednu, militantní leninistickou revoluci.

Leninovi rodiče byli liberární monarchisté, takže v tomto ohledu se Lenin nemusel, dokud car žil, ničeho bát. Spolu s rodiči a sourozenci žili v domě, který, jak jistě uznáte, když si ho prohlédnete na fotografii nahoře, nebyl malý, ale poměrně pohodlný. Řekli bychom taková vyšší střední učitelská třída.

Leninovi měli dokonce takovou pohodičku, že si mezi sebou vydávali rodinný časopis. Tak si asi dovedete představit tu monarchistickou idylu asi jako za císaře pána v Praze. Jenomže císař nebyl zrovna lidumil, to ostatně ani nemá v popisu práce, a budoucí revolucionář Lenin se zrodil ve chvíli, když nechal car jeho 21 letého bratra pověsit za pokus o atentát.

Tehdy Leninovi samotnému bylo 17 let. To neměl car dělat, zabíjet mu bratra, brzy si to Vladimír s jeho rodem vyřídí. Psal se rok 1887, v roce 1889 umírá car na onemocnění ledvin a v roce 1918 se Lenin vypořádá s celou jeho carskou rodinou.

Lenin, ač to tak může na první pohled vypadat, nebyl natolik zaníceným a zaslepeným intoušem, že by nevnímal žádný reálný pocit ohrožení života. Dobře věděl, co svou bolševickou propagandou způsobil, a tak se na určitou dobu uchýlil do míst jako jsou Německo a Švýcarsko, aby se později mohl triumfálně, ve správnou dobu a na správné místo vrátit. A co tam v tom azylu vlastně dělal?

Dochovaly se Leninovy zápisky, které pořídil ve svém domě ve Švýcarsku, a světe div se, zabýval se tak roztodivnými věcmi jako výpočtem ubytovacích tax a turistických pobídek. Nejspíš to Švýcarsko jakožto přívětivá země turistickému ruchu je i zčásti Leninova zásluha. Každopádně to není jen můj názor, tuto myšlenku uvádí i Alexander Solženicyn v knize s názvem Lenin ve Švýcarsku.

Lenin polemizoval s kdekým, ale byl to socialistický politik a marxista Karl Kautský, který mu ležel v žaludku. Proti němu se Lenin vyjadřoval ve svých spisech poměrně často. Není divu, protože po smrti Engelse se tento muž z Prahy stal, jak ho někteří nazývají, papežem marxismu. A Lenin udělal vše pro to, aby jej z jeho trůnu sesadil. Nakonec Kautský umírá daleko později než Lenin, v roce 1938 v 84 letech. A čím tak Lenina dráždil? Rýpal si přeci do bolševiků.

Lenin ho za to vykresluje jako renegáta. Měl pocit, že ohlodával bolševismus jako pes morkovou kost. Dedikuje mu dokonce samostatný spis Proletářská revoluce a renegát Kautský (1918). Kautského to nenechalo chladným a kritizuje na oplátku Lenina ve spise Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura. Ten si ale dovolil vydat až 10 let po Leninově smrti.

Pro Kautského byli bolševici konspirátoři, kteří se dostali v Rusku k moci nelegálními prostředky. A navíc zadělali prý Rusku na víc problémů než má samotný kapitalismus. Kautského výroky vůči Leninovy jsou dvojznačné, očividně jej obdivoval, ale zároveň mu nemohl přiznat jeho zásluhy. Říká:

„Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli např. před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu.“

Kautský se vyznačuje takovým typickým pražským akademickým stylem, kdy se vyhýbá přímé konfrontaci, skrytě napadá a čeká, že jeho protivník na něj zaútočí sám. To se ostatně stalo. Lenin věnoval hodně duševní energie právě zmíněným půtkám místo toho, aby se věnoval něčemu daleko produktivnějšímu. Třeba pěstování růží.

Největší absurditou Leninova myšlení bylo, že obrazně vymlátil duševní prostor pro dělníky, kteří s myšlením a intelektem měli pramálo společného. Tím, že aktivně likvidoval své myšlenkové odpůrce, vytvářel půdu pro to, aby se myšlení devalvovalo ve prospěch jednoduchých lidských motivů, jako je materialismus, a z duše učinil pouhý mechanický stroj, který jediné, co potřebuje, je se dobře najíst.

Lenin je vlastně prvním intelektuálem, který intelektuálně zlikvidoval intelektuály. A tím si samozřejmě podřízl větev, na které sám seděl.

Stalin byl v počátku spíše Leninův přívěšek. Pochopil, že je to právě Lenin, který ho může přivést tam, kam se dostat potřebuje. Do užšího vedení strany. Lenin umírá krátce po dosažení svého cíle, bolševické revoluce, jeho dítě, bolševický stát, je ještě malý a má hodně dětských nemocí.

Do toho přichází Josif Stalin, který zvyklý na loupežnické způsoby nijak neustupuje Leninovým skalním vizím. Čím víc na něj Lenin naháže, tím jako Nikola Šuhaj víc skáče po jeho myšlenkách a staví si z nich vlastní dům, hranici, na které nebude nakonec upálen, ale bude to Lenin, který se zcela vyčerpá a nakonec umře. V posledním tažení Lenin před Stalinem varuje. Není mu to už co platné.

Lenin je věčný? Jak to? No přeci v Ječný. Tak se to říká v Praze. Není to ale daleko od pravdy. Leninův usurpátorsky konfrontační styl, kdy napadá svého oponenta nevybíravě a ze zálohy, se v Česku ujal a už tu zakořenil. Vidíme to ve společenských debatách na jakékoliv téma, v diskuzích mezi politiky i na komentářích prostých lidí na internetu k jakémukoliv článku.

Vždycky se najde nějaký „Lenin“, který na vás zaútočí bez jakéhokoliv důvodu jen tak ze cviku či z plezíru a očekává, že vyvolá společenský otřes. Něco takového může připadat někomu vtipné, ale vlastně je to naprosto k ničemu. Jen se tím vyplýtvá společenská imunita, člověk se musí věnovat nesmyslům, zbytečně se obhajovat, místo toho, aby svou energii použil na tvořivou činnost.

A možná tady bychom mohli tuto úvahu skončit: Lenine, už se konečně vrať na asijské pláně a přestaň tady strašit.

Zdroje:

Robert Service. Lenin. Životopis. 2002. Argo.

Alexander Solženicyn. Lenin v Curychu. Přetisk 2000.