Lucemburkové dali Čechům šanci prosadit se v Evropě. Promarnili ji

Čeští historici jsou nejednotní pokud jde o přínos Lucemburka Jana českému království. Zpravidla totiž nezvažují roli Lucemburků ve světovém kontextu, ale podobně jako tehdejší šlechta ji jsou schopni posuzovat pouze regionálně, až bych řekl jejich pohled hraničí se šosáctvím.

Ve skutečnosti Lucemburkové přinesli Čechům šanci se prosadit ve světě. Češi ji však nevyužili. Naopak na sklonku vlády Lucemburků se české země proměnily v arénu občanské války.

Narozdíl od svých předchůdců nastupoval Jan Lucemburský na trůn s tím, že mu dala česká šlechta nůž na krk. Budeš dělat, co chceme, jinak tě nechceme. Češi tak využili politické nestability, kterou sami způsobili. Ale nakonec se jim to vůbec nevyplatilo.

Právě střetnutí dvou koncepcí - lucemburské a české vedlo k brzkému zhroucení Čech a jejich cesty do chřtánu habsburské monarchie. Lucemburkové usilovali o to, pozvednout Čechy na mezinárodní úroveň, zatímco česká šlechta měla své regionální mikro zájmy. Globální optiku měl Jan Lucemburský, ne tak česká šlechta. Není divu, že je často obviňován z toho, že měl Čechy jen jako kasičku. Jak by taky mohl z Čech udělat něco jiného, když se jen Češi pinožili na svých statcích a svět je nezajímal?

Faktem je, že Jan Lucemburský připojil k Čechám Chebsko, Horní Lužici a většinu slezských knížectví. Nebyl pouze jakýmsi válečným dobrodruhem. Naopak byl skvělým diplomatem. Po složitém vztahu s Češkou Eliškou Přemyslovnou, která jej chtěla obrat o syna Václava (později Karla), se brzy vzpamatoval a plánoval pro svého syna velkou budoucnost. Zajistil pro něj císařskou korunu a nejen pro něj, snažil se, aby to platilo pro celý jeho rod. Jeho přání se však splnilo jen částečně.

Karel IV. byl před nějakou dobou českou veřejností zvolen největším Čechem. Byl možná trochu Čechem po matce, ale kolovala v něm především francouzská krev, a na jeho koncepci to bylo znát. Od otce se poučil a chápal Čechy především jako zdroj peněz. Narozdíl od Jana však chtěl mít v Čechách své důstojné sídlo, a tak se pustil do přestavby Prahy, kterou celou překopal k nepoznání. Jeho stavby jezdí dodnes obdivovat miliony turistů.

Karel IV. pochopil, že jeho poddaní mají rádi pohádky, a tak svou autoritu v Čechách odvozoval od sv. Václava a oživil svatováclavskou tradici včetně koruny. Chtěl Čechy a Moravu řídit v jakémsi centrálním celku. Sice dal příležitost pro zemské sněmy ovládané šlechtou, ale pokud jde o generální sněm, ten mu byl podřízen a v podstatě si Karel mohl s Čechy dělat, co chtěl. Dá se říci, že se mu podařilo opít Čechy rohlíkem.

Království jeho otce dále rozšířil v rámci své úspěšné zahraniční politiky, kde navazoval na kontury přemyslovských územních snah. Rozsah českých zemí, který vytýčil, zůstal až do třicetileté války. Dostal se téměř až k Baltskému moři. Pochopitelně jeho politika byla značně nákladná a vyžadovala vysoké finanční částky, které Karel hodlal z Čech dostat. A opravdu se mu to podařilo.

Vždy je něco za něco, a pokud někdo chce být jako Češi hogo fogo, musí na to holt něco obětovat. Karel uměl s tímto českým hamounstvím poměrně dovedně pracovat. Na druhou stranu za to zaplatil tím, že v Čechách musel dlouhodobě pobývat už vzhledem ke své chronické nemoci, které mu znemožňovala nějaké velké cesty. Ale taky hlavně proto, že moc dobře věděl, že když kocour není doma, myši mají pré.

Karlovi na sklonku jeho života došlo, že svou říši neudrží v jednom celku, a tak ji rozdělil na několik částí mezi Václava, Jana Zhořeleckého a Zikmunda. Veškerou jednotu království měl zajišťovat jeho milovaný syn Václav IV. Od smrti Karla pak došlo už jen k dalšímu drobení království, nikoliv k jeho expanzi.

Po jeho smrti se ujal vlády sedmnáctiletý Václav (1378-1419 doba vlády), a tady už to začalo drhnout. Byl osobností značně rozporuplnou a hlavně mu chyběla koncepce vlády. Toho a nastalých zmatků spojených s husitstvím využil jeho poloviční bratr Zikmund a dokonce jej internoval ve Vídni, z níž posléze Václav utekl, nicméně muselo to pro něj být velkým ponížením. Už se z rodinného traumatu nevzpamatoval a jistě to uspíšilo i jeho smrt.

Byl to právě Václav IV., kterému jeho nepřátelé z řad Čechů zabili lidi z jeho administrativy včetně jeho oblíbených přátel. Václav si nikdy narozdíl od svého otce Karla nezvykl na atmosféru obecné české paranoie a vybralo si to na něm velkou daň. Proto bývá obviňován z vraždy Jana z Pomuku, který se jen stal náhodnou obětí Václava vyhroceného sporu s českým arcibiskupem Janem z Jenštejna.

Zikmund byl poměrně ostřejší kalibr. Necitlivý a bezohledný člověk a všechny mínusy včetně plusů Václavovy povahy notně využíval. Ze strany obou došlo k dohodě, že Václav zůstane formálně do své smrti panovníkem v Čechách i v Říši. S tím, že po jeho smrti vláda přejde na Zikmunda. Zikmund se však ihned po uzavření dohody začal chovat jako regulérní panovník. Drancoval královské statky, dosazoval své lidi na hrady a podobně. A právě tehdy došlo k Václavově internaci u Habsburků ve Vídni.

Václav sice vyvázl, sesadil Zikmundovu vládu, ale už nezabránil rozkladu království. I tak byl Václav na tehdejší poměry nejdéle vládnoucím českým panovníkem (41 let), jehož překonal až o sto let poté Vladislav II. Jagellonský. Úspěšně dokončil mnohé stavební projekty, které započal jeho otec Karel. A co víc, nechal vytvořit Bibli Václava IV.

Zikmund po jeho smrti nebyl schopen konsolidovat zemi a udělil Moravu v léno svému zeti Habsburkovi Albrechtovi. Když se pak Albrecht Rakouský stal českým králem po Zikmundovi (zemřel bez mužského legitimního potomka), Morava se k Čechům navrátila. Albrecht spojil české království s Rakouským vévodstvím. Kořeny rakouské monarchie a několikasetleté nadvlády Habsburků nad Čechami byly zpečetěny. Albrechtova úloha na českém trůně sice byla krátká, ale stačil zahřát místo pro své příbuzné, kteří se ujali vlády po jagellonském období. Kukačka vydala svá mláďata.

Období lucemburské vlády nad Čechami bylo relativně krátké, trvalo celkem 127 let. Během té doby se vystřídali čtyři lucemburští panovníci: Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV. a Zikmund Lucemburský. Období jejich vlády bylo mezinárodně úspěšné a dalo Čechům poznat, že trpí provinční malostí a neumí se úspěšně integrovat do evropských struktur. Očividně se v tomto ohledu dosud nepoučili.

Zdroje:

Jan Baron. Jan Lucemburský : dějiny bouřlivého života a hrdinné smrti českého krále a lucemburského hraběte v jednadvaceti obrazech. 2018. Argo.

Jiří Spěváček. Karel IV.

Život a dílo (1316-1378). 1979. Svoboda.

Jörg Konrad Hoensch. Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437. 2003. Argo.