Článek
V seznamu rizikových zaměstnání lidí, kteří mohou jít dříve do důchodu, jsou třeba horníci a těžce manuálně pracující. Ale nikdo v tomto přehledu nemyslel na nejohroženější skupinu obyvatel: ty, kteří si vydělávají svou hlavou. Ti mají práci nejnáročnější a podle toho by také měla být hodnocena. Pokud tomu tak nebude, tak tato společnost brzy skončí sociálním rozvratem, válkou či na nějaké nemoci. To je predikce, která vychází z osvědčeného historického odhadu. Každá společnost, která vsadila na techniku, technologie a manuální sílu a podcenila hodnotu myšlení, skončila rozvratem.
Naši zákonodárci v tomto ohledu opět vsadili na to, že opotřebovaný mozek na rozdíl od opotřebovaného těla není vidět. A to jim zjevně úplně stačí.
Žijeme v podivné společnosti, kde si velká část lidí myslí, že myslet nedá žádnou práci. Není divu, když sami nemyslí. Chci vědět, kdo konkrétně jim to nakukal. Intelektuály by nejraději poslali k lopatě či za kasu do supermarketu. Jsou obklopeni vynálezy, na které by sami nepřišli, i kdyby bádali stovky tisíc let, a tak si myslí, že je člověk, kterému to myslí, snadno nahraditelný. Omyl.
Nevím, jestli takhle funguje mozek všech, nejspíše ne, protože když jej nepotřebujete, tak ho ani moc nepoužíváte, ale 80 miliard neuronů jsou jako malé baterky, které neustále potřebují dobíjet. Mozek musí být držen v té správné teplotě. Přitom reprezentuje pouze 2 % z tělesné váhy a spotřebuje v klidu jeho 20 % energie. Shrnuto podtrženo, mozek je dost drahá záležitost. Tedy záleží na tom, jaký a čí. Možná právě tehdy, když ho neumíte používat efektivně, je o to dražší, a pak si to musíte kompenzovat na někom, komu funguje dobře. A to je špatně, tak to být nemá.
Proto se mohou lidé upřemýšlet k smrti či dopracovat k depresi. Když totiž mozek nadužíváte, dostavují se vedlejší efekty. Proto někteří herci, kteří se celý život učí texty, dostanou nějakou chorobu mozku, svůj mozek totiž opotřebují a ten jim to dá znát.
Pokud někdo tvrdí, že lidé, kteří se zabývají duševní prací, jsou méněcenní, tak je hloupý a zjevně svůj mozek sám nepoužívá. Takový chytrý člověk může jít snadno k lopatě, pokud je k tomu svým mrzkým okolím nucen, zatímco pan lopata nemůže jít k „myšlení“, protože na to prostě duševně nemá. Veškeré vynálezy vznikly tak, že si je někdo nejprve představil v duševní rovině, pazourek nevznikl tak, že tisíce neandrtálců tisíce let bouchalo do kamene, ale na základě myšlenky jednoho člověka.
Stejně tak lidé jsou na rozdíl od zvířat zaměřeni také na život ve virtuální a duševní rovině. Když se vyrobí dostatek věcí pro jejich spotřebu a společnost není řízena na základě vhodných společenských konceptů, celá se rozpadne a dochází k revolucím a válkám. Tady máte to jednoduché vysvětlení vašich hlubokých mystérií, kde se stále dokola vyptáváte, proč došlo k těm či oněm společenským katastrofám, a děláte, že spadly z nebes. Chytří lidé na ně v drtivé většině s odstupem předem upozorňovali, přesně je predikovali a nabízeli konkrétní funkční řešení. Ovšem lidem, kteří neumí používat mozek, to stejně nepomohlo. Je to stejné i v současné situaci.
Znovu do situace vstupuje někdo, komu to myslí, a sociální koncepty, ty funkční, jsou dílem geniálního mozku, ne nějaké náhody. Takové ty skupiny zdivočelých lidí, říká se jim šamani, ke kterým lidé jezdí pro radu kamsi na Sibiř nebo do Ameriky, mají asi těžko povědomí o tom, jak se vytváří koncept funkční společnosti. Ostatně jinak by sami neskončili někde v iglú nebo v boudě v teplotě mínus 60 stupňů nebo v neprostupné džungli. Pro radu ohledně toho, co si počít se životem v rozvinuté společnosti, bych si k nim rozhodně nešel.
Jen lidé s vyspělou hlavou mohou společnost posunout někam dopředu, a když víme, že mozek je drahá komodita, ostatní za to musí těm, kteří ho umí používat, platit bez diskuzí a jako mourovatí.
Zdroje:
Jean-Jacques Hublin, Michael P. Richards. The Evolution of Hominin Diets: Integrating Approaches to the Study of Palaeolithic Subsistence. 2009. Springer.
A. Moreno (auth.), Jean-Jacques Hublin, Shannon P. McPherron. Modern Origins: A North African Perspective. 2012. Springer
