Patří Bůh na smetiště dějin nebo stále tahá za nitky světových událostí?

Dnes je svatého Augustina a ten o Bohu, člověku a jejich vztahu řekl: Člověk byl stvořen pro Boha. Bez něj nemá duše opravdový klid ani štěstí. Dále prohlásil, že Bůh je lidem blíž, než jsou sami sobě. Působí v nejhlubším nitru každého člověka.

Také řekl: miluj, a dělej co chceš. Není lepšího příkladu naplnění tohoto motta než uvedeného zde - francouzského krále Ludvíka XIV.

Bůh měl vždy různé tváře. Záleželo na kultuře, období a osobnostech, které jej následovaly, kázaly a interpretovaly. Na tomto velkém historickém příkladu si ukážeme, jak se obrazy Boha snoubily, třely,  vyvíjely a vzájemně proplétaly.

Na Ludvíku XIV. je vidno, že i taková velká osobnost si bez Boha sama neporadila. Někdy s ním přímo splýval, jako někteří velcí králové své doby, jindy jím zase zpytoval své kroky a reflektoval své jednání.

Možná právě k tomu je Bůh vhodný. Jako jisté srovnávací měřítko, ukazatel toho, jestli jde lidstvo správným směrem.

Ale jaký byl a je? A má ještě smysl nebo se stal pouze historickým reliktem?

Ludvíka XIV. netřeba představovat. Jeho pověstný výrok: Stát jsem já, také ne. I když Ludvík nikdy nic takového nepronesl. Je to historický hoax. Zajímavé je, jak bylo náboženství, a vůbec Bůh pojatý za jeho doby, kdy již vystrkovali růžky osvícenci a někteří otevřeně hlásili, že Bůh jednoduše není.

Pohanství bylo něco, co neustále prolínalo z tehdejšího evropského pojetí Boha. Křesťanství nikdy pohanské figury a představy nevymýtilo. Naopak absorbovalo je do svého „panteonu“. Výsledkem byl Ludvíkův palác ve Versailles and doslova Semiradiny zahrady plné pohanských atributů a bůžků, kteří oživali při jeho pravidelných banketech a slavnostních příležitostech. Od římského boha lásky Amora počínaje konče Panem, bohem lesů, vod, strání a hlavně lovců.

Ludvík XIV. je zajímavým příkladem pojetí rozkročeného mezi přísným strohým Bohem a Bohem radosti a zážitků. Jeho matka Anna Rakouská pocházela z přísného španělského rodu Habsburků. Zatažené záclony, statické ticho a velká porce konzervativního tmářství, to byl přídavek pro malého Ludvíka, který byl naopak velmi radostné a živé povahy. Jeho obraz Boha se vyvíjel. Nechtěl se smířit s pojetím Boha jakožto strohého pána v holínkách a jezdeckým bičíkem, kterým častuje ty, kteří vyčuhují z řady.

A tak Ludvík začal experimentovat. Výsledkem byl palác Versailles, který byl takovou duchovní a kulturní laboratoří světa. Z ní vypadlo následující:

Bůh sice své „lidi“ průběžně kontroluje, pokud tak považuje za nutné, ale nechává zpravidla událostem volný průběh.

V této oblasti Ludvíkovi a jeho Bohu do cesty vstoupil jansenismus.

Jansenismus byl duchovní směr založený nizozemským teologem Corneliem Jansenem. Ten skálopevně tvrdil, že na lidské svobodné vůli nezáleží. Člověk je absolutně vydán na nemilost nebo spíše milost Boží. V tomto ohledu je třeba počítat s tím, že Bůh nemá rád žádné žerty a vyžaduje přísnou morální strohost.

Ludvík byl s jansenismem ve Francii 17. století konfrontován. Reagoval přísným odsouzením tohoto myšlenkového směru a nechal zavřít veškeré jansenistické kazatelny.

Představovat Boha jako takového bubáka a vlezlého pána, který se plete i do těch nejmenších lidských záležitostí? V žádném případě!

František Saleský působil ve Francii o generaci před Ludvíkem. Byl to zvláštní svatý. Nebyl vůbec asketa, rozhodně také ne žádný bonvián. Zastával se teze, že člověk může být svatý a přijatelný Bohu v pozici, v jaké se nalézá.

Sedlák může a musí pochopitelně dělat něco jiného než mnich. Jeho heslem bylo, že Boha máme milovat spíše pro jeho dobrotu než kvůli strachu před potrestáním.

Rovněž k názorovým oponentům - protestantům - se choval smířlivě. Jeho zásadou bylo: více se uloví kapkou medu než soudkem octa.

Salesiánskou spiritualitu převzal později Don Bosco, který vytvořil zvláštní téměř až civilní nebo spíše „volnočasový“ řád Salesiánů, které pojmenoval po jméně tohoto světce. Důležitá je pro něj vnitřní svoboda, odevzdanost do Boží vůle.

Ludvík měl to štěstí, že v jeho době byl panovník vnímán jako nástroj Boží, jako vyjádření Boží vůle na zemi. A to mu pochopitelně hrálo do karet. Na druhou stranu nesl odpovědnost za to: jít všem příkladem. Zástaval tezi, kterou převzal od kardinála Richelieu: jedna země - jedna víra. V jeho případě ta katolická. K ostatním věřícím tedy nebyl až tak tolerantní, jak by mohl být. Salesiánská spiritualita jej však odvracela od primárně násilných řešení.

Ludvíkův Bůh se byl schopen radovat ze života, a prostřednictvím jeho vlády se Bůh na zemi projevoval jako celkem bodrý chlapík. Místy však uměřený, rozhodně ne takový, že by jej bylo možné snadno přechytračit. Ludvík rozhodně nebyl někdo, koho bychom mohli popsat jako naivního panovníka.

Naopak velmi tvrdě a v pravý čas uměl zasáhnout proti svým odpůrcům a také velmi dobře identifikovat problémové lidi a toxické duchovní směry. Takový obraz Boha, jako někoho, kdo je vyrovnaný a zároveň otevřený, zachoval Ludvík.

Jeho poslední slova při umírání byla: Pomoz, ó Bože, pomoz mi rychle.

Kvietismus zformuloval španělský kněz Miguel de Molinos. Ve Francii byl šířen Madame de Guyon. Překvapivě ta byla do svých čtrnáct let v klášteře. Pak si vzala šlechtice Guyona. Ocitla se tím ve světě krále Ludvíka XIV. Byla krásná a přitahovala pozornost. Bohužel se nakazila neštovicemi a ty tuto krásu zničily. Začala se stahovat do sebe a v tom období se seznámila s názory Miquela de Molinose. Ten popíral účinnost katolických obřadů a zároveň hlásal naprosté uzavření do sebe sama. Odtrženost od světa a jeho radostí.

To nemohl Ludvík akceptovat. Už jednou zasáhl proti jansenismu právě proto, že mu kazil jeho radostnou atmosféru, kterou vytvářel. A kvietismus představoval jako jedinou možnou cestu k Bohu přes vnitřní uzavřenost. To by nešlo. Dal po mnohém napomínání Madame Guyon uvěznit. Nakonec byla králem propuštěna, ale nesměla opouštět město Blois.

Kvietismus byl samotnou katolickou církví odsouzen. Inspiraci v něm našli protestanté jako John Wesley, který založil metodismus, který je dnes populární hlavně v USA. Dá se říci, že co katolíci svého času ze svých představ o Bohu odhodili, to ze země protestanté sebrali a přidali si do svých představ o Bohu. V tomto případě to byla nezávislost na církevním životě.

Učení kvietismu bylo zaměřeno na individuální spásu ve vlastní režii, ale zároveň hlásalo potlačení všech vlastních tužeb a vůle. Tímto působilo kontraproduktivně.

Ludvík vnímal, že se jedná o vytváření vztahu - loutkovodič a loutka. Bůh, který vede člověka za ruku ve všem a ten jen pasivně přijímá Boží pokyny. V tomto stavu nebylo možné nic tvořit. Směr byl proto božskou královskou autoritou zavržen.

Z předchozích směrů přežilo mnoho, možná až příliš mnoho, a dalo to v Evropě vzniknout směru New Age nebo lidově řečeno: esoterice. Důraz na odpojení od církevních a jiných struktur a absolutní pasivitu se již podobá dnešnímu náboženskému výrazu mnohých, kteří úlohu Boha popírají, případně ji přejímají rovnou sami na sebe.

Mnoho, snad až příliš, zbylo v kulturních a myšlenkových okruzích z doby Ludvíka XIV. Někdejší papežové jako Jan Pavel II. a František hlásali, že má Bůh k lidem osobní vztah. Dnešní papež Lev XIV. se spokojil s tím, že Bůh člověka pouze zachraňuje. Zřejmě současné generace cítí, že jim hrozí zánik. A tak se upínají na pojetí Boha, jakožto nějakého záchranáře, který je na poslední chvíli oživí.

Zdá se, že kolekce starých představ o Bohu přežívá až do našich časů. Každý si může vybrat, které z nich bude věřit anebo, jaké bude následovat. Krása duchovních představ spočívá v jejich pestrosti. Asi jako na Versaillské tabuli v časech přebytku. Ale co dělat v časech nedostatku?

Zdroje:

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2026-01/lev-xiv-buh-zachranuje-nema-jine-jmeno-ani-umysly.html

https://www.catholic.com/magazine/print-edition/jansenism

https://www.britannica.com/topic/Palace-of-Versailles