Přemyslovci neměli pro kralování vlohy

Porovnáte-li Přemyslovce a jejich panování s jinými zahraničními panovníky, je to 100 a 1. Ten jeden bod na straně Přemyslovců, pochopitelně. Tak třeba francouzští Bourboni. Co je charakterizovalo, byla elegance, vytříbenost, bujnost a bojovnost. Rovněž pečlivě promyšlený plán vlády.

V době Ludvíka XIV. vládli v Čechách úzkoprsí Habsburkové, kteří vyrostli právě z nepodnětné a neuspořádané přemyslovské „atmosféry“. Paradoxně byl Ludvík XIV. také poloviční Habsburk - ze španělské větve. Ale ve Francii se jinak válelo. Je vidno, že Francie stvořila úplně jinou atmosféru, ve které poloviční Habsburk mohl úplně jinak zabodovat než v zasmrádlém Česku. Tady se zastaví i vlak TGV na zkoušku a Fittipaldi narazí na obrubník.

Ludvíka XIV. netřeba jako krále Slunce zvýrazňovat. Vládl nad největším státem v Evropě, měl tolik poddaných, že se mohla jít celá Anglie schovat do jedné jeho provincie. Jeho módní styl, kulturní program a duchovní atmosféra prostupuje Francií dodnes po několika staletích od jeho vlády.

Kdo to může říct o Přemyslovcích? Ludvík rozvinul francouzskou ekonomiku místními pobídkami, promyšlenou migrací. Když myslím promyšlenou, tak ji můžete srovnat s tím, co udělali Přemyslovci. Pozvali do Čech Němce, kteří si zde začali vyskakovat, a problém s nimi se táhne od doby tohoto „skvělého plánu“ Přemyslovců až podnes.

Nepromyšlené kroky přemyslovského rodu by se daly zapisovat do světových smolných knih panovníků. Dá se říci, že česko-německý rod Přemyslovců byl na svou dobu vlády jeden z nejméně úspěšných panovnických rodů na světě.

Německý proto, že si zpravidla brali ženy z Německa a nikoliv Česka. Neptejte se mě na to proč, to nevím. Nejspíš ani oni nevěděli, proč to dělají. Každopádně založili jako první česko-německý svaz přátelství, který nedokázali vytěžit. Nakonec vše ztratili ve prospěch rakouských Habsburků.

Poslední ryzí Přemyslovec si naběhl na nůž v moravském Olomouci. Prostě tragický rod, nebo rod tragédů?

Pokud pomineme poněkud nejapný příběh o Přemyslu Oráčovi, máme tu historicky jako významného Přemyslovce Bořivoje I.

Bořivojovou manželkou byla Ludmila, a tu nechala zavraždit její snacha Drahomíra. Bořivoj I. tomu už nemohl zabránit, byl totiž toho času v hrobce. Vraždy v rodině se táhly jako nějaká podivná kletba. Pokračovaly odstraněním sv. Václava jeho bratrem Boleslavem.

Bořivoj I. učinil centrem přemyslovské říše Prahu. Na tento akt reagovali Mojmírovci. Bořivoj byl de facto závislý na Velké Moravě a učinil z Čech vazalské území. Moravský Svatopluk v Čechách upevňoval svůj vliv. Po Bořivojově smrti (kolem roku 889/890) pak Svatopluk převzal nad Čechami přímou svrchovanou vládu, kterou roku 890 uznal i franský král Arnul.

Takže tento Přemyslovec - Bořivoj se moc nevyznamenal.

Neschopnost komunikovat v přemyslovské rodině stála svatého Václava život. Stal se sice patronem českého státu, ale za jakou cenu. Jeho de facto zakladatelem se naopak stal jeho vrah - Boleslav I.

Přemyslovci mezi sebou neuměli normálně mluvit, jak bývá častým rysem v českých rodinách. Boleslav neuměl svému bratru říci, že se bojí jeho náboženského zanícení a že si myslí, že by svým německým sousedům neměl tak vycházet vstříc. Místo toho se podílel na jeho vraždě. Její přesné okolnosti neznáme, ale nejspíš se odehrála víceméně náhodou.

V české historii je stěží něco jistého. Je tomu tak proto, že narozdíl od zahraničních kronik existuje minimální množství použitelného českého záznamu historie, a tak ani nevíme přesně, jak došlo k vyvraždění konkurečního rodu Slavníkovců. Rozvíjení kultury, vzdělanosti a písemnictví rozhodně nebylo silnou stránkou ani zájmem prvních Přemyslovců, přestože poměrně vyspělá kultura frčela už stovky let na územích od Čech vzdálených, co by kamenem dohodil. Ani pořádného kronikáře si nebyli schopni zajistit, a možná raději ani nechtěli, možná by to nakonec pro ně byla jen ostuda a pohlížet do zrcadla se jim asi moc nechtělo.

Dokonce nemůžeme potvrdit, zda byli Slavníkovci s Přemyslovci příbuzní. Co víme jistě je to, že za vlády Boleslava II. byli vyvražděni. Genocida konkurečních rodů, něco takového s takovou mírou tuposti a nepochopitelné nepředvídavosti nebylo v zahraničí tak běžné.

Ve Francii byli například mnohem později vražděni za Bartolomějské noci Hugenoti. Ale to nebyl žádný rod, spíše katoličtí odrodilci - šlechta, která se hlásila k protestanství. A bylo to za přičinění šílené Kateřiny Medicejské, která přišla z Itálie. Nikdo něco takového nebral na lehkou váhu. Politický dopad tohoto masakru byl katastrofální a otřásl se základy francouzského království.

Zatímco v české historii se zdá býti normální, že tady mizí etnické skupiny šmahem. Jak říkají třeba pamětníci v českých městech a vesnicích, jednou Židé byli a pak už nebyli. Odvedli je do transportu. Zřejmě to Čechům připadá normální, mně ale ne.

Podobně rychle a beze stop zmizeli i Slavníkovci, ale kupodivu ne všichni. Pak je zde další zvláštní efekt, který se odehrává povětšinou jen v české historii. Svatý Vojtěch, který byl z rodu Slavníkovců, se po masakru úpěnlivě modlil za Přemyslovce (kteří sice nezpůsobili masakr přímo, ale považuje se za historicky pravděpodobné, že se konal za jejich přispění či tichého souhlasu nebo rovnou na jejich objednávku). Jako u křesťana se to dá pochopit jako velké pokání a odprošení Boha za jejich viny. Jenomže aniž by jim cokoli vyčítal, natož aby žádal spravedlivou odplatu, ještě jim dává svou energii v modlitbách. O svůj rod se moc nestaral. Že by se modlil za něj? Nikoliv. Jen za Přemyslovce.

Podobně vypadá zvláštní český rys - nestavět se za svou vlastní rodinu, ale za cizí. A to jsou Češi velmi pyšní na svoje schopnosti přemýšlet. Kde se ovšem tato pýcha bere, není vůbec jasné, ale na základě objektivního pozorování reality to zjevně být nemůže.

Nicméně, Vojtěch neskončil dobře. Svou životní pouť ukončil mučednickou smrtí 23. dubna 997, kdy byl zabit pohanskými Prusy během své misie u Baltského moře. A díky tomu je dnes svatý.

Kam se hrabou Germáni se svým slavným Ragnarökem- cyklickým světem, kde se střídá pořádek s chaosem a období blahobytu s časy zmaru. Přemyslovci žili jako na tobogánu, spolu s nimi ovšem i jejich poddaní.

V letech 1173-1197 dochází k opětovnému rozvratu českého státu. Jeho panovníkem se stává Soběslav II. (1173-1178 doba vlády) a dostane přídomek selský kníže. Snaží se podporovat města, ale přemístí do nich cizince, kteří mu dělají rozbroje. Tehdy přichází Němci do českého vnitrozemí a také do oblasti Pražského hradu za investičními pobídkami.

Čechům, až na sedláky, Soběslav nenabídne nic. Zde vidíme dlouhodobě podivný český a zjevně jejich trvalý rys. Na vlastní rozvoj Češi tolik nemyslí, ale cizincům rádi dají ve vlastní zemi větší možnosti rozkvětu než vlastním. Nějak zvláštně jim dělá dobře cizím podlézat a vysmívat se vlastním, že se jim to nelíbí. Přitom tím nevytvářejí pro nikoho žádné pozitivní hodnoty, naopak je ještě kazí všem včetně cizinců. Nepochopitelné chování. Co by na to asi řekl psychoanalytik? Že by jakási sebenenávist? Ale toto není psychonalýza, nýbrž historický exkurz.

Veškerou „dobrotu“ nakonec Soběslavovi cizinci oplatí. V očích císaře Fridricha Barbarossy se stává personou non grata. Sesadí jej z trůnu a udělí Čechy v léno Bedřichovi I. Ten už na knížecím stolci chvíli byl, o pět let dříve. Soběslav se začíná mstít vlastní rodině a Bedřichovi škodí. Posléze umírá zhrzen v cizině v roce 1180.

Když už jsme u toho jména Přemysl. Rod vlastně neměl ani své vlastní pojmenování. Název Přemyslovci vytvořili čeští obrozenci a historici až v 30. letech 19. století.

U Francie víme o rodu Kapetovců, Bourbonů, u Itálie Medicejských a jiných knížectví, zatímco nevíme, jak se vůbec Přemyslovci jako rod jmenovali. Kronikáři té doby o nich mluvili jako o „starém rodu českých knížat a králů“, „rodu českém“ nebo jednoduše jako o „vládcích a pánech země“. Rod bez jména, který si neudělal dobré jméno? Možná takto.

Vraťme se k přemyslovské tragédii nebo dramatu? Bedřich smrtí svého rodinného škůdce Svatopluka nic nezískal. V létě 1182 proti němu propuká povstání. Zde se na scéně objevuje jeho nevlastní bratr Přemysl Otakar, ten táhne na Moravu a pokoří zpupného příbuzného Konráda. Dobýt však celou Moravu Přemysl Otakar nezvládne.

Bedřich umírá, vlády se ujímá Konrád II. Ota (1189-1191 doba vlády). Morava je tímto spojena s Čechy. Boje neustávají. Do rodinných přemyslovských sporů se vloží nově rozbujelá šlechta. Velmoži, kasteláni, kteří měli na starosti původně správu hradů, přerostou Přemyslovcům přes hlavu.

A zde vznikne tak trochu na zapřenou česká šlechta. Zatímco v cizině se jedná o lidi, kteří si vybojovali své zásluhy rytířským hrdinstvím, v českých zemích to bylo pověstným sezením na cizích vavřínech - ze správy hradů.

Knížetem se nejprve v roce 1191 stává Václav, vládne pouhé tři měsíce. Poté je v roce 1192 šlechtou sesazen a zvolen Přemysl Otakar. Ten za potvrzení knížecí hodnosti nabízí císaři velkou sumu peněz. Není schopen si ji totiž vydobýt vlastní silou a celá rodina stojí proti němu. Kolik znáte takových knížecích nebo královských rodů v cizině, které si tak rády a trvale házely klacky pod nohy jako rodový zvyk, nikoliv jako aberaci? Já žádný.

Tehdejší císař Jindřich VI. je z Přemysla perplex a chce mít už konečně v Čechách klid. Potvrzuje jej a pro jistotu mu dává i nádavkem Moravu. Přemysl mu slibuje víc peněz než může dát. Rodina a jeho okolí znovu intrikuje a Přemysl je na základě udání, že se spikl proti Jindřichovi, sesazen a vládu nad Čechami dostane biskup Jindřich Břetislav. Úpadek českého státu dosahuje vrcholu. Zredukoval se na prosté koňské handly, kdo zaplatí víc, ten jej bude mít.

Rodinná tragédie téměř řeckých rozměrů, ale spíše přemyslovská tragikomedie pokračuje. Přemysl táhne do Čech, Vladislav se mu poddá a spokojí se s Moravou. Nakonec se Přemysl Otakar I. (1197-1230 doba vlády) za potupných, již zmíněných okolností stává panovníkem celé země.

Je to hořké, téměř až Pyrrhovo vítězství. O přemyslovské schopnosti kralovat to vypovídá velmi málo. Podívejme se rovnou na nejslavnějšího Přemyslovce všech dob. Přemysla Otakara II.

Přemysl Otakar II. byl nadšeným developerem. Nebo spíše stavitelem z nouze, kvůli posílené moci šlechty freneticky zakládal jedno královské město za druhým, aby se tak vyhnul moci šlechticů, kterým sami Přemyslovci dali vyrůst. Zároveň se nadšeně vrhal do bitev. Říká se, že byl posledním českým rytířem.

Jenomže si neuměl vybrat - má být králem, rytířem nebo developerem? Nejraději by si zvolil všechno z toho. Takový český Ferda Mravenec. A tak se stalo, že Rudolf I. Habsburský vtrhl s vojskem do Rakous, které ovládal Přemysl. Český král se však podpory vlastní šlechty nedočkal. V Čechách vypukl odboj Vítkovců (později Rožmberků) zjevně načasovaný přesně tak, aby král nemohl boj vyhrát.

Přemysl Otakar II. byl možná král, ale královské schopnosti neměl. Hlavní rys krále totiž odevždy bylo mít zemi a její přední přestavitele pod kontrolou. To dokázal Ludvík XIV., král Slunce, který v raném věku adolescenta zkrotil francouzskou šlechtu a do konce svého života jí nedal možnost vystrčit znovu růžky. A to je Francie veliká a většina země ani nemluvila francouzsky, když se jí malý Ludvík ujal. Vládl jí celých 72 let. O tom by mohl každý český panovník jen snít, ostatně i jakýkoliv jiný. Jeho období vlády nebylo nikdy překonáno. Pro pořádek, v době kdy vládl ve Francii Ludvík, Habsburkové v českých zemích likvidovali českou inteligenci.

Přemysl Otakar II. v boji s Rudolfem neměl na výběr, a tak s ním uzavřel potupnou dohodu, kdy se vzdal Rakous. Nicméně si nedal pokoj, Přemysl vytáhl proti Rudolfovi na takzvaném Moravském poli, ve skutečnosti na svém původním území v Rakousku. Roli také hrály jeho ambice získat císařskou korunu. Nezvládal si dát do pořádku ani vlastní království Čech a Moravy, ale pomýšlel rovnou na post římského císaře. Za své ambice zaplatil. Znovu jej podrazila česká šlechta a potupně umírá na Moravském poli 26. srpna roku 1278.

Přemyslovský rod jeho smrtí poté upadá. Zažije jen krátké intermezzo s Václavem II., který se spolehne na sílu kutnohorských drahých kovů. Dává razit pražský groš. Ale to už energii přemyslovského rodu nevzkřísí. Peníze sice má, ale diplomacii a sociální strategie, v nich se neorientuje. A hlavně mu chybí, stejně jako všem ostatním Přemyslovcům - královský důvtip. Václav II. v roce 1305 umírá na tuberkulózu.

Jeho nástupcem se stává Václav III. Je vzdělaný, ale nic platné mu to není. 4. srpna 1306 je během odpoledního odpočinku v Olomouci zabit najatými vrahy. Byl bezdětný, a tak rod Přemyslovců jím po meči vymírá.

O schopnosti Přemyslovců kralovat se dá říci něco ve smyslu hop nebo trop. Nebo jako když slepý k houslím přišel. Nebo taky, že komu není shůry dáno, ani v apatyce nekoupí. Ani Přemyslovci nedokázali využít zdroje českých zemí - jak co do přírodního bohatství, tak do lidských zdrojů. Sice se několik staletí mrskali po českých zemích jako ryba na suchu, ale nemělo to žádný šmrnc, břink, odpich ani štábní kulturu. Po nich museli přijít vládci z cizích zemí až na krátké období krále z českého rodu pánů z Kunštátu.

České „kralování“ se vrací až po mnoha staletích v roce 1918, se vznikem novodobého českého státu, ale to už je jiný příběh. Nebo podobný?

Zdroje:

Dana Dvořáčková. Curia ducis, curia regis : panovnický dvůr za vlády Přemyslovců. 2011. Nakladatelství historický ústav.

Petr Charvát. Zrod českého státu. 568-1055. 2007. Vyšehrad.

Rostislav Nový. Přemyslovský stát 11. a 12. století. 1972. Univerzita Karlova.

Jakub Razim. Věrní Přemyslovci a barbarští Čechové. 2018. Leges.

Michal Lutovský. Po stopách prvních Přemyslovců : Díl II., Léta krize a obnovy (972-1012) : od Boleslava II. po Jaromíra. 2007. Libri.

Michal Lutovský. Bratrovrah a tvůrce státu : život a doba knížete Boleslava I. 2006. Set out.

Renata Fučíková. Ludmila, Václav a Boleslav : Přemyslovci očima mnicha Kristiána. 2013. Práh.

Cyril Hádek. Konec Přemyslovců v Čechách.2006. Akropolis.