Článek
Rod Rožmberků začal s Vítkem z Prčice. Ten tvořil pro Přemyslovce dvorskou politiku. Po celou svou historii byli Rožmberci ve stínu králů a své pozice, zdá se, notně využívali. Vítek byl králem pověřen diplomatickými jednáními s císařem Fridrichem I. Barbarossou. Už zde vidíme, že svým chlebodárcům nebyl tento rod zrovna oporou. Výsledkem jeho diplomacie bylo, že král ztratil nárok na korunu a musel ji předat Soběslavovi II.
Takové pány, jako byli Rožmberci, by člověk po jejich pečlivém historickém zhodnocení nejraději poslal tam, kde začali. Do Prčic. Hodnocení se však bude lišit podle vašich osobních priorit. Máte-li rádi domy a pozemky víc než lidi, budete jistě Rožmberkům fandit, budete-li ale zastánci hodnot jako je lidská svoboda, právo, spravedlnost, pravda, humanismus a slušnost, rozhodně byste si je nezvolili za své oblíbence.
Nepřítel tvého nepřítele je tvým přítelem
Epitaf nad hrobem, Rožmberci ale nikdy žádní rytíři nebyli, boji se vyhýbali a raději zaplatili než aby se ukázali, jací jsou
Rožmberci byli takoví kulturní, političtí a náboženští turisté. V době náboženských rozkolů se stavěli na tu či onou stranu, katolickou či protestantskou, podle typu úvahy: kolik nebo co nám to vynese. Stejně tak jejich diplomatické snahy byly často poznamenány tím, že místo hlavy měli kalkulačku. Ale na vyšší počty stejně nestačila. Rod, který nahromadil nejvíce majetku po králi, nakonec přišel i o starý rezavý hrnec.
Rožmberci se díky své touze jít stále výš a výš ke hvězdám dostali až do okolí krále Karla IV. Byli jedni z jeho nejbližších rádců. A v podstatě svými machinacemi položili základ k pozdější občanské válce zdánlivě vyvolané pouze náboženskými názory Jana Husa a jiných. Ostatně Jana Žižku „stvořili“ oni tím, že mu dlužili peníze, které mu odmítali zaplatit. Takže za husitské války můžete poděkovat i Rožmberkům. Byli totiž zemskými narušiteli, narušili ekvilibrium u člověka, kterého neměli dráždit. Otevřeli tak Pandořinu skříňku a sami utekli a čekali, až to za ně vyřeší někdo jiný. Je vám to povědomé?
O jednom z jejich členů, Oldřichovi II. (1403-1462), který se stačil překabátit ze sympatizanta protestantsví na militantního katolíka a vytěžit z bitvy u Lipan, historik Jaroslav Pánek říká toto:
,,V neklidných poměrech se tento velmož pokusil násilím, politickým nátlakem i lstí ovládnout celé jižní Čechy na úkor oslabené královské moci, katolické církve a nižší šlechty. Nepodařilo se mu to bezezbytku, neboť královské město České Budějovice , menší šlechtické statky a zčásti též zeměpanský klášter Zlatá koruna si udržely nezávislost.“
A tohoto pána jeho současníci nazývali sloupem království. Je vidět, na čem je to celé Česko historicky postaveno. Na hamounství a hrabičství. Ale zvolili byste si takového pána za přítele? Vždyť na něj nemůžete vsadit ani pětibábu.
Rožmberci vsadili na investice, nakupování nemovitostí a morální hodnoty typu želé. Výsledkem jim byl jejich osobní krach, morální zmar a definitivní ukončení jejich rodové kontinuity. Takže se vlastně dost přepočítali, nemyslíte? Skutečné přátele nikdy neměli, protože o nich bylo známo, že se na ně rozhodně spolehnout nedá, tak k čemu jim to všechno bylo?
Náhled do způsobu panování Rožmberků
Rybník zvaný Rožmberk je největší v Čechách
Když koupil jeden z nejvýznamnějších Rožmberků Vilém z Rožmberka v roce 1561 hrad Rábí , nastal teror místního obyvatelstva. Zakázal všem svým poddaným myslivost, ale to mu nestačilo. Vesničané museli odevzdat všechny své zbraně do dvou týdnů a bez náhrady. Pokud tak někdo neučinil, byl tvrdě pokutován. S tím se však ještě Vilém nespokojil. Vydal pokyn, aby jeho noví poddaní zmrzačili své psy tím, že každému z nich useknou část nohy. Aby mu náhodou psi nepytlačili v revíru a nemohli donést kořist. Takový to byl vydřiduch, ten Vilém. Byl však z rodu, kde byl jeden za 18 a druhý bez dvou za 20.
Petr Vok z Rožmberka se zabýval rozvojem rybniční soustavy, a zde se dostáváme k reálnému způsobu jeho jednání v oblasti pracovního práva a obchodu. Je třeba předtím říci, že žít v českých zemích nebyl nikdy pro vzletného mobilního člověka žádný med. Vždyť až do konce 80. let 20. století platilo v Čechách omezení cestování do zahraničí. Začalo již dávno ve středověku, kdy například rybníkáři museli mít platnou listinu, že mohou přejít do jiného panství, pokračovalo Rakousko-uherskem, kde se člověk sotva mohl bez úředního povolení pohnout, a končilo fanatickým hlídáním hranic českými soudruhy.
Proč tento úvod? Protože vnímání člověka na české půdě bylo vždy spojeno s tím, že vás druzí považovali za svou nemovitost, slovensky nehnutelnost, tedy majetek, na který mají nárok a který mohou držet tak dlouho, jak se jim zlíbí. A proto ti, kteří byli svobodomyslní, byli zde považováni za zločince. A dodnes se v této oblasti změnilo mnohem méně, než by se slušelo. Takový byl i případ rybníkářů, lidí, kteří se z povahy svého zaměstnání pohybovali nerušeně po celých zemích českých.
Když si je najal Petr Vok, tak si také najal manažera, který je týral a povýšeně jim rozkazoval. A nejen to, dokonce jednoho z nich podřízený Voka nechal zabít na popravišti. Důvodem bylo to, že oni odstranili jednoho z jeho správců, který z nich dřel kůži. Narozdíl od Rožmberků, kteří svůj rod postavili na zákulisních manipulacích a lžích, byli rybníkáři lid transparentní. Veřejně mu prohlásili krevní mstu proto, že „utratil jejich dobré tovaryše“.
Rožmberkové byli také zbabělci, a tak ihned vyvolali velkou policejní akci, jejíž koncem byla poprava řady rybníkářů. Něco takového neudělal Vok poprvé. Za odmítnutí roboty Petr Vok vyslal na Novohradecko ozbrojence a v březnu roku 1597 dal dva povstalce usmrtit vpletením do kola a další uvěznit. Jestlipak jste někdy slyšeli o této nehezké stránce slavného Petra Voka?
Tady je ještě dobré připomenout, že dnešní český trestní řád se od toho středověkého v principu moc neliší. Již v 15. století bylo trestně postihováno takzvané opovědnictví, když někdo někomu vyhrožoval smrtí, byť jen v nadsázce aniž by to tak myslel, byl okamžitě zatčen a držen po dobu, kdy hrozilo nebezpečí, případně rovnou potrestán. České země tedy vždy měly takové to právo, které spíše nadržovalo nespravedlnosti než férovému jednání.
Srovnáním statistiky zločinů z doby mezi 15. - 18. stoletím (ve 40. letech 18. století došlo ke změnám kvůli navázanosti na dění v Rakousku-uhersku) se z jejich skladby a motivů můžeme dozvědět mnohé. Historik Josef Janáček napsal, že naši předkové pili nepochybně mnohem více, než jim bylo zdrávo, veselili se častěji a bujařeji, utráceli za své požitky mnohem více než vydělali…
A to byl přesně epitom pro české šlechtice, žili si nad poměry a pak museli logicky vykrádat českou zemi a její poddané. Výrazným příkladem tohoto životního stylu byli právě Rožmberci a především jejich poslední představitel Petr Vok.
Fraucimor impotentního Petra Voka
Petr Vok měl zapadlé pichlavé nepříjemné oči stejně jako jeho bratr Vilém. Oči hamounů, kteří jdou přes mrtvoly
V pamětních knihách na zámku Bechyně se dochovaly zápisky opileckých kumpánů Petra Voka, ten byl proslulý večírky a společností mnoha dam. Sám však žádného potomka nikdy neměl, tak je logické uvažovat o jeho fyzické nedostatečnosti, respektive impotenci, která mu bránila v tom, počít potomstvo. Dobové knihy nic nesdělují, ale skutečnosti jsou jasné. Petr Vok neměl ani nemanželské dítě. Jedno jestli dceru nebo syna. Prostě nikoho.
Je dokonce možné, že jeho zdánlivě hýřivý styl života byl spíše takovým PR, které ho chránilo před dotěrnými otázkami a pověstmi o jeho případné nechuti k ženskému živlu.
Po smrti Petra Voka, posledního příslušníka rodu, získali rožmberský majetek Švamberkové. Ti si jej však moc neužili, ztratili jej ve prospěch císaře.
Dnes ten naivní prostý lid tak vytěžovaný svými mocipány jezdí obdivovat domy a baráky, které tito pánové získali ne zrovna poctivě a hezky, a velebí je pro jejich přínosy v oblasti správy majetku. Jediné, do čeho totiž tito šlechtici investovali, byly nemovitosti. O lidských ctnostech v souvislosti s tímto rodem toho je známo naprosté minimum. A co potřebovali pro svá četná sídla? Dostatek krve a potu obyčejných lidí, kterými pohrdali.
Nakonec, co měli sami z toho všeho svého hamounství? Jen bolení hlavy a v důsledku toho neodvratně zmizeli v propadlišti českých dějin i se všemi svými fanfárami, poctami a fraucimorem.
V dobrém na ně nikdo normální vzpomínati nemůže. Jsou spíše předobrazem dnešních českých podnikatelů, kteří se objevují v žebříčku těch nejhamtavějších.
Taky po nich po jejich smrti ani pes neštěkne.
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/historie-pokus-o-vrazdu-petra-voka-aneb-rozzureni-rybnikari-40333054
Jaroslav Pánek. Poslední Rožmberk. 1996. Brána.
Milena Hajná. Rožmberkové. Cestovní průvodce. 2011. Národní památkový ústav.
Jindřich Francek. Dějiny loupežnictva. Zloději, loupežníci, lupiči, pytláci a žháři v českých dějinách. 2002. Rybka.
