Smysl života podle jednotlivých náboženství

Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje… Svět je pouze slzavé údolí… Těmito propagandistickými frázemi se živili naše prababičky a pradědečci, kteří byli ovlivněni všeobecně přijímaným katolickým náboženstvím. Jednotlivá náboženství však mají různá pojetí smyslu života a i v samotném katolictví se přístup k existenci a k posledním věcem člověka v průběhu staletí měnil.

Následující pojednání si klade za úkol vás seznámit pouze s minimem náboženského pohledu na smysl života, není účelem této krátké úvahy zde shrnout tisícileté náboženské tradice do pár vět. Přesto však můžete díky tomuto článku okusit alespoň některé pohledy na význam života, které jsou dodnes ve světě populární.

Oslava života coby útrpného, někdy do krajních mezí, vznikla až ve středověku. Do určité doby se Ježíš ani neukazoval jako trpící na kříži, naopak jako oslavený král. Takové životaschopné pojetí můžeme vidět především na Východě a dodnes je tam přítomné. Vyzdvihování utrpení jakožto nějaké hodnoty vlastně vznikla spontánně při násilných střetech křesťanů se Sasy, u nich se také traduje nejstarší dochovaná podoba Ježíše na kříži.

Pojetí života coby obtížného úkolu provázeného samými problémy je zčásti projev reality tehdejšího bytí a také otázkou křesťansko-pohanského narativu, kdy do sebe křesťanství vtáhlo různé kulty včetně keltských. Keltové věřili, že existuje velmi tenká hranice, pokud vůbec nějaká, mezi naším světem a říší záhrobní. V podstatě žili jednou nohou na druhém břehu. Tato keltská melancholie se vpila do křesťanství ihned, jakmile se s ní potkalo. Paradoxně je tedy křesťanská mystika do značné míry formovaná pohanskou Evropou. O základech naší civilizace se nedá přímo říci, že by byla judeo-křesťanská, spíše by se dala označit jako judeo-pohansko-křesťanská.

Když přišli reformátoři jako byl Viklef, Hus a Luther na scénu, tehdejší lidé se vnímali úplně jinak než ti dnešní. Každý byl s těmi ostatními na jedné lodi a i když se vnějškově rozlišovala povolání a postavení lidí, všichni cítili určitou propojenost mezi sebou. Smysl života středověkého člověka byl skupinový. Jeho identita byla masa.

Dodnes něco takového zůstalo v katolictví a proto psychoanalytik Carl Jung tvrdil, že měl jen jednoho či dva pacienty katolického vyznání, ovšem oproti tomu řadu protestantů. A jaká je zde souvislost s pocitem smyslu? Katolíci se cítili, a vnímají se tak i nadále, jako součást nějakého velkého celku, zatímco u protestantů se jednalo spíše o individuální zodpovědnost a vztah k Bohu.

Protestanté svůj smysl života staví úplně jinak než katolíci právě proto, že vycházejí z osobní náboženské zkušenosti. Vyplývají z toho pozoruhodné důsledky a zásadní dopady pro podobu fungování dnešního světa. Za celý kapitalismus a svobodné podnikání může právě protestantské vnímání života a zodpovědnosti. Sociolog Max Weber analyzoval vývoj kapitalismu v protestantských versus katolických zemích a došel k jednoznačnému historickému závěru. Protestantské země s kapitalismem začaly a také se ho dodnes drží. Amerika je výstavní síní protestantismu a také kapitalismu. Proč? Vraťme se k pojetí zakladatelů protestantského náboženství.

Luther zrušil představu, že jsou křesťané na jedné lodi. Podle něj se každý nachází ve své vlastní bárce. Viklef přišel s představou predestinace, ta má o lidech napovědět následující. Kdo žije zbožně, je vyvolen, kdo ne, je už dnes zatracen. Kalvín myšlenku ještě dopracoval, podle toho, jak se komu ekonomicky daří, je buď předurčen k nebi nebo Bohem zavržen. Kalvín začínal ve Švýcarsku a máme tu důvod, proč se tato zapadlá země mezi horami stala takovým hospodářským zázrakem.

Za ekonomiku, za specifický smysl života, který však ale vede i v mnoha případech k odlidštění a vyhrocenému sobectví, může protestantské vidění světa.

Pokud jde o východní chápání člověka a jeho životních dějů, je opravdu o něčem jiném. Každý pes jiná ves. Indové chápou čas jako cyklickou záležitost, nikoliv jako lineární historii. Stejně tak i individuální život člověka. Hinduismus se liší od buddhismu v jedné zásadní věci. Učí nezničitelnost Já, zatímco buddhisté by byli rádi, kdyby to Já někdy taky vyhaslo a přestalo existovat.

Jaké jsou psychologické důsledky tohoto vnímání pro smysl života lidí na Východě oproti Západu? Často tam Evropané jezdí, aby se uvolnili. A co nacházejí uprostřed špinavých ulic Kalkaty? Co tam může být tak relaxačního? Zřejmě bude příčinou hlavně duchovní odlišnost indického myšlení. Nikdo se nikam nežene, případně se vše dožene v příštím životě. A jaké jsou aplikace Indie na životní podmínky lidí na Západě? Působí zde řada guruů, má své žáky, ale přesto je v mnoha případech západní hlava naprosto odlišná, dovede tedy pochopit jen část takového učení.

Pro ty, kteří nechtějí moc přemýšlet a jít do hloubky, je k dispozici duchovní limonáda smíchaná zpravidla z východních a západních ingrediencí. A tak dochází k situaci, kdy se lidé učí tantru na obyčejných relaxačních masážích netušíc, že skutečná tantra je o dlouhodobém vztahu mezi žákem a mistrem. Učí se být vědomou ženou či vědomým mužem. Od koho? Od bizarních postaviček. Nebo dokonce zkoušejí různé drogy z Mexika či odjinud doufajíc, že překonají svou vlastní omezenost.

Všechny tyto věci mohou být chvilkově prospěšné i dlouhodobě škodlivé, ale často se stávají jen další nadstavbou pro něčí ego. Takový člověk se díky tomu, že zaplatil za seminář a dostal glejt o úspěšném absolvování, staví do role znajícího, který rozumí okolnímu světu. Často na semináře chodí lidé, kteří neví z které do které či se jen v životě nudí jako manželky různých zaneprázdněných podnikatelů. Je třeba chápat, že učitelé takových kurzů jsou zpravidla lidmi, kteří si sami nejsou příliš vědomi toho, co dělají.

Osobně mám zkušenost s mnohými skutečnými mistry své disciplíny jako jsou pověřenci tibetského Dalajlámy. Jeden z nich, který mne inicioval, se mi svěřil, že často trvá více než 10 let, než svému žákovi vůbec předá nějaké učení. Západní přístup, hop na krávu a je tele, opravdu v těchto hlubších duchovních rovinách neplatí. A někdy je dobré se složitějšími duchovními konstrukcemi raději nezabývat, riskujete, že se dostanete do větších potíží než v jakých jste byli. Třeba do sekty či pod vliv nějakého blázna.

V revolučním ruchu Francie jeden z jejích vůdců, Maximilien Robespierre, ustanovil kult Nejvyšší bytosti a tím se domníval, že se mu podařilo nahradit křesťanského Boha a autoritu církve. Další, především vědci jako ateista Auguste Comte, vytvořili dokonce náboženský kalendář svatých, ale nikoliv křesťanských, ale složený ze samých vědců a literátů! Myslíte si, že to všechno fungovalo? Naopak, lidé v takovém aktu nevnímali žádnou duchovní energii. Zde nacházíme důvod, proč se i skalní ateisté tolik zabývají náboženstvím, neboť v samotném materialismu a ateistickém vidění světa není žádná duchovní energie ani smysl života, který by mohl někoho uspokojit. Hlavně není o čem v takovém případě diskutovat, krom řečí o nesmrtelnosti chrousta.

A jaký je váš pohled na smysl života?

Další zdroje:

Max Weber. Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus. 1905. Germany.

Mac Manners. The Oxford History of Christianity. 2002. Oxford Publishing.