Václav IV. asi nebyl synem Karla IV. a za své chování nenesl odpovědnost

Václav IV. je známý jako nešťastný panovník, který nepodpořil koho měl a podpořil, koho neměl. To se tak někdy stává. Zároveň vládl na českém trůnu mnoho let a po otci zdědil politickou situaci vpravdě nezáviděníhodnou. Ví se o něm hodně, ale některá data, která mnohým utkvěla v mysli dodnes, je třeba v historických učebnicích jednoznačně opravit.

Existuje pro toto závažné tvrzení nějaký důkaz? Ano, a je velmi přesvědčivý. Testy krevních skupin z kostí. Václav byl po smrti uložen v klášteře na Zbraslavi, kde jej zfanatizovaný dav husitů doslova vytáhl z hrobu, položil na oltář a lil na něj pivo plnými doušky. Jak si s námi pil zaživa, pij i teď, křičeli.

Nakonec alespoň část Václavovy kostry skončila ve chrámu Sv.Víta. Zde se jí po staletích věnoval antropolog Emanuel Vlček. Zjistil přitom nadmíru překvapivou věc. Václav podle testů krevních skupin nemohl být synem Karla IV. Matka Anna Svídnická z polsko-uherského rodu je jako matka jistá, pokud snad nedošlo k výměně kojenců po narození. I to se stává, ale ve Václavově případě pro takovou domněnku není žádný důvod. Ani tak by to ale nevylučovalo skutečnost, že Karel jednoduše jeho otcem být nemohl, ani kdyby se na hlavu postavil. Proč?

Nešťastný Václav IV. měl totiž krevní skupinu AB a Karel IV. skupinu 0. Nebudeme nyní zacházet do složitých genetických vysvětlení. Omezíme se na prosté konstatování, že je potvrzený vědecký fakt, že jedinec s krevní skupinou 0 nemůže mít dítě s krevní skupinou AB.

Karel IV. byl po matce Elišce Přemyslovec a po otci Lucemburk. Václav nemohl být ani jedno. Smiřte se s tím, Přemyslovci na trůně, i ti „poloviční či čtvrtinoví“ a po přeslici vymřeli ještě dřív, než předpokládají běžné učebnice dějepisu.

Pokud jde o kritiku Karla IV. a jeho zadlužení českých zemí, dochází k ní především v důsledku nedostatečné analýzy situace.

Za Karlova života se Praha zvětšila čtyřnásobně. Karel byl schopen do Prahy i přes celkem nepropustné české hranice přitáhnout zahraniční diplomaty a vůbec mezinárodní pozornost. Spolu s tím přišly i tisíce mladých lidí takzvaně za štěstím. Praha po Karlově smrti praskala ve švech. Ale jeho „syn“ Václav už neměl takové charisma jako otec. Na audienci s ním se čekalo měsíce. Kralování mu nesedělo. Praha začala hospodářsky chátrat, v lidech se městnala nenávist. Vůči komu? Vůči bohatým Němcům, kteří žili na Malé Straně a nechudli, poněvadž měli kontakty se svými soukmenovci v zahraničí, a také vůči Židům na Josefově.

Václav IV. si s takovými sociálními jevy nevěděl rady. Nemůžeme mu to ani vyčítat. Nebyl rozhodně hloupý. Zprávy vzdělanců, kteří se s ním potkali, svědčí o jeho kultivovaném projevu. Máme ostatně pod jeho dikcí vydaný překlad Bible v němčině, takzvanou biblí Václava IV. Ale zkrátka to, že se dobře učil a možná by dokonce v klasické škole byl i premiant, mu k pochopení souvislostí jeho doby nestačilo.

A tak se na něj slétali krkavci jako na mrtvolu.

Václavův otec Karel se mohl spoléhat na Arnošta z Pardubic či na servilního Očka z Vlašimi v pozici arcibiskupů. Jenomže Václav se musel spokojit jen s Janem z Jenštejna, který byl vše, jen ne normální. Zde se již dostáváme k jednomu z obvinění Václava IV. Drby se mají takto: Václav se naštval a ujelo mu to a nechal mučit, zabít a hodit tělo Jana Pomuka do Vltavy z mostu jeho otce.

Takže, abychom si v tématu udělali jasno. Jan z Jenštejna Jana z Pomuku Václavovi předhodil jako zástupnou oběť, aby se na něm panovník vyřádil místo něj. Nutno přiznat, že Jan z Pomuku byl taková naivka, že to Jenštejnovi spolkl i s navijákem.

Co byl za problém mezi Jenštejnem a Václavem? Jenštejn sice netrpěl žádnou fyzickou nemocí, ale zato, podobně jako řada Čechů, oplýval zálibou v ošklivých stránkách života. Těmi se chlubil a všem je ukazoval podobně, jako se dnes vytahují a předvádějí lidé svými ohavnými zlovolnými řečmi v běžném životě i na internetu, čímž oslavují své milované „božstvo“, ošklivost vlastního života. Jenštejn byl takový zapálený hejtr na stou, pokud si to dokážete představit.

Jeden příklad za všechny. Jenštejn jednou prohlásil, že měl apokalyptické vidění, v němž bude Václav IV. zabit a nahrazen jiným panovníkem, protože on sám spálil celou Prahu a povraždil všechny členy církve. Aby tomu nasadil korunu, nechal si vidění namalovat v arcibiskupském paláci v místě audiencí. Václav k němu díky tomu přestal chodit. Nedělalo mu to totiž dobře na nervy a těžko se mu divit.

Udělat někomu, s kým má někdo coby s panovníkem spolupracovat jako hlavní představitel církve, takovou ohavnost, to vyžadovalo opravdu velkou lásku k morální nechutnosti. A ta jak známo plodí mezilidskou chorobnost a chronické vztahové problémy. Místo toho, aby byl Jenštejn konstruktivní a řešil potíže Prahy, alespoň ty duchovní, hrál si se šeredností a myslel si, že je to legrace. Vtipné to ale rozhodně nebylo, zato zcela tmářsky neprozíravé. Jeho konání stálo hodně životů a zčásti zapříčinilo i vzniklé husitské bouře.

Před tím, co natropil, nakonec bláznivý Jenštejn utekl do Říma.

Nyní se dostáváme k další polehčující okolnosti Václava image. Václav je obviňován, že byl těžký alkoholik. Prý se při pití vína sblížil i s Janem Husem, jehož kázání chodila jeho manželka poslouchat do Betlémské kaple. Jenomže Václav nepil jen tak z rozkoše.

Trpěl jednak dnou, která byla příznačným onemocněním králů. Horší pro něj ale bylo, že jej trápila revmatoidní artritida. Ano, i to se všechno dá zjistil z kostí stovky let starých. Tato choroba je chronické autoimunitní onemocnění, které způsobuje zánět kloubů, jejich bolestivost, ztuhlost a postupnou destrukci. Každý člověk, který někdy trpěl chronickou bolestí, může potvrdit, že mu zrovna není do zpěvu. U této nemoci nikdy nevíte, jak vám bude zítra či příští hodinu. Možná to právě bylo důvodem, proč Václav tak odkládal audience. Byl v podstatě lazar, na panování neměl fyzické možnosti.

K tomu všemu měl ještě navrch Václav dost starostí s tím, zajistit své příbuzné. A že jich bylo. Musel některé poslat do jiných zemí a propojit se zdejšími V.I.P. a také nechat provdat svou sestru Annu. Té našel anglického krále Richarda. Co čert nechtěl, Anna byla jako na potvoru vzdělaná. Uměla číst a psát ve třech jazycích. A tak se dostala k učenci Janu Viklefovi (anglicky Johnu Wycliffovi), který býval slovutným profesorem na britském Oxfordu.

S sebou vzala i skupinu českých učenců, kteří, když se vrátili, dovezli Janu Husovi Viklefovy spisy. A on se do nich zamiloval. Vzpomeňme, že souručenství s Viklefem patřilo mezi nejožehavější témata Husova soudního sporu na kostnickém koncilu. Václavův „bratr“ Zikmund Husa žádal, ať si přeci dá pokoj, že i on by v zájmu církevní a politické shody odvolal. Jenomže Hus nebyl ohýbavá guma z pouti. On si nedal pokoj. Tak vlastně Václav nepřímo mohl za Husovu pokořující smrt.

Václavovi se toho dá přišít opravdu hodně. Až by se dalo říci, že se stal zástupnou obětí a středobodem českých frustrací a neschopnosti vzájemně spolupracovat a vytvářet funkční mezinárodní vztahy. Soudit ho ale není tak jednoduché, obzvlášť pokud nejste fanoušky nepřístojností a milovníky ošklivých stránek života.

Václav IV. za svou dobu ani za své možnosti nemohl. Chyběly mu opěrné body mezi spolupracovníky, trpěl nemocemi a ani lucemburskou dominanci nezdědil, protože nebylo po kom. Jak vládl, vládnout musel. Jinak to nešlo.

Zdroje:

Antonín Polách. Odvrácená tvář moci. Zločiny českých králů. 2008. Rybka. Informaci o krevních skupinách Václava IV. , Karla IV. a Anny Svídnické dle odkazu na antropologa Vlčka najdete na stranách 194-195.

Emanuel Vlček. Jak zemřeli. 1993. Academia.

Jiří Kuthan. Václav IV. Římský a český král - Doba, duchovní proudy a dění v předhusitských Čechách. 2025. Karolinum.