Ženy, které rozhodovaly o osudu světa. O věštění ve starověkých Delfách

Kdo by neznal paní Pýthii. Jenomže nebyla jen jedna. Celé to věštecké kolečko, které v Řecku probíhalo, bylo opravdu promyšlený a sofistikovaný byznys. Pýthia byla tedy nikoli jméno osoby, ale označení funkce, delfské věštkyně.

Delfy jsou umístěny ve středním Řecku. Po mykénském období (1600 až 1200 př. n. l.) se zde usazuje kult boha Apollóna, který podle všeho právě zde zabil hada Pýthóna. Jeho jméno má však s Pýthiemi jen lexikální souvislost. Název Delfy má společný slovní základ s delfíny. A také ten mýtický, protože podle starořeckých pověstí se v místě objevil Apollón v podobě delfína. Jak výraz delfín tak Delfy jsou odvozeny od řeckého slova pro dělohu - delfis. A už jsme u kultu bohyně matky země Gáji.

Největší slávu Delfy zažily v období nazývaném Velká řecká kolonizace, mezi 8. - 6. stoletím př. n. l. Malá domů se kolonistům hodila, aby totiž mohli nějakou novou řeckou osadu někde založit, bylo nadmíru vhodné si vyžádat přízeň bohů právě z delfské věštírny.

Někteří čtenáři však budou asi nejvíc znát věštecký výrok, který pronesla tehdejší Pýthia k lýdskému králi Kroisovi:

Tak nějak mu pozapomněla Pýthia říci, že se jednalo o říši jeho vlastní.

V Delfách se také konaly soutěže zvané Pýthijské hry. Sestávaly se ze zpěvu a hry na hudební nástroje. Později se k nim přidal i sportovní prvek. Atletické hry. O favoritovi klání nakonec rozhodovali delfští občané. Samozřejmě to byla místní honorace.

Pýthia měla poněkud exklusivní pozici. Někteří ji popisují jako kněžku, jiní jako věštkyni či prorokyni. Její role byla tedy poměrně široká. Pýthia nebyla obtěžována žádnou byrokracií a věnovala se pouze a jenom svému úkolu mluvit v pozici agenta boha Appolóna.

Ve starověkém Řecku bylo zvykem mít jako představitele bohů kněze a pro bohyně zase kněžky. Nicméně orákulum z Delf tvořilo výjimku. Proč? Souviselo to s původními duchovními obyvateli místa. Před Apollónem se ve Delfách uctívala bohyně země Gaia a bohyně Themis, která byla zasvěcena právu a pořádku. Tyto archaické bohyně své důležité místo zřejmě nehodlaly opustit a zůstaly zde v podobě prestižní pozice věštkyně Pýthie.

Etymologicky je slovo Pýthia odvozeno od puthein, což znamená rozkládat se. Je to narážka na to, že když Apollón složil hada Pýthóna, nechal jej na místě, aby jej nakonec pohltily paprsky slunce.

O skutečných ženách, které zastávaly roli Pýthie, víme velmi málo. Některé místní zdroje nám upřesňují, že by to měla být místní žena ve věku přes 50 let, která dosud vedla dobrý život. Měla být cudná a svou věšteckou pozici měla jistou až do konce svých dnů. Řecký národopisec Plútarchos nám sděluje, že Pýthia by měla pocházet z dobré rodiny, ne však nutně z místní smetánky. Podstatné byly její osobní kvality, které se rozhodně cenily více než její rodinný status.

Jak asi vypadal takový běžný den Pýthie? Nejspíše bydlela přímo v místě příslušném ke svatyni. Ráno se musela obřadně očistit v posvátných vodách, které byly součástí chrámového komplexu. Ve vlasech nosila smítko vavřínu. Jak se v Česku říká, neusni na vavřínech, tento strom byl tehdy symbolem prosperity a úspěchu a hlavně vítězství.

Před jakoukoliv konzultací bylo obětováno nějaké malé zvíře, jako třeba koza. Jeho vnitřnosti se pak zkoumaly jako znamení. Záleželo na jejich barvě. Pýthia se pak přesunula do Appolónova chrámu. Tento svatostánek byl mnohokrát zničen zemětřesením a znovu opakovaně vystaven. Trosky pocházející z období 4. stol. př. n. l. můžete vidět na ilustračním obrázku k článku.

Pýthia přijímala prosebníky v jedné konkrétní místnosti chrámu zvané adyton. Seděla na bronzové trojnožce a její pokoj byl provoněn spalovanými vavřínovými listy. Pýthií bylo vzhledem k poptávce na místě více, a tak mohly být uspokojeny požadavky rozličných zákazníků.

Konzultace byly dostupné pouze prvního dne každého měsíce, a to po devět měsíců v roce. Co si lidé počli mimo tato období, netuším. Třeba jakoukoliv závažnou aktivitu odkládali až do té doby nebo Pýthii kontaktovali načerno mimo běžnou pracovní dobu. Každopádně je jisté, že zákazníci měli jen devět příležitostí za rok se boha Appolóna prostřednictvím Pýthie na něco zeptat.

Klienti byli také řazeni podle jejich typu. Ti, kteří měli speciální spojení s místem, tedy i občané Delf, seděli nejblíže v první řadě. Pak následovali ostatní Řekové. Cizinci až nakonec. Věštění totiž probíhalo jako na divadle. Ženy byly zcela vyloučeny. Ironie místa, kde to byly právě výlučně členky něžnějšího pohlaví, na nichž celý věštecký byznys závisel.

Všichni zákazníci byli povinni za věštbu zaplatit. Výše ceny se odvíjela od jejich statusu. Kromě peněžního ohodnocení museli také nabídnout obětní koláč a uctít darem všechny bohy a také dokonce i obyvatele Delf před tím, než přišli na řadu.

Do Delf se jen hrnuli všichni možní návštěvníci od obchodníků počínaje po ambasadory, kteří reprezentovali celé státy, až po slavné Řeky jako byl Lykúrgos, zakladatel vojenského režimu ve Spartě, či athénský politik a otec řecké demokracie Solón. Pochopitelně také Alexandr Veliký a nešťastník Kroisos. Oba netřeba představovat, sdíleli vlastně podobný osud. Jeden vše vyhrál a na to zašel a druhý vše ztratil a na to zašel.

No a pak tu máme z těch mnohem pozdějších třeba římského císaře Nera, který navštívil Delfy někdy po roce 54 n. l., nějakých 10 let nato zapálil Řím, aspoň se to o něm povídá. Rozhodně se do té doby nedal psychicky dohromady. Skončil neslavně. Sláva Delf opravdu trvala celé věky, protože máme záznam i o římském císaři Hadriánovi, který navštívil Pýthii ještě v roce 125 n. l. Prý se jí vyptával na otázky ohledně epického básníka Homéra, který byl již v té době mnoho století po smrti. Necelých deset let potom Hadrianus spáchal za poměrně dramatických podmínek sebevraždu.

Ptám se tedy, komu ze známých osobností Pýthia kdy prospěla? Možná to byla spíše taková představitelka zapšklých žen, které měly ve svém vínku radost ze škození, co my víme. Raději rychle zapomeňte na předchozí úvahu, může být výrazně ovlivněná tím, že ji psal muž.

Velmi populární představou je to, že místo, kde Pýthie věštily bylo postižené halucinogenními výpary vyplývajícími ze zemských puklin. No, a to by vedlo k poněkud zvláštním stavům, které poznamenaly její věštecké seance. Nic z toho však například řecký historik Hérodotos nepotvrzuje.

V roce 1996 se na místě objevil tým geologů a toxikologů, aby tuto zkazku prověřil. Zjistil, že tam jsou určité pukliny, ze kterých opravdu vyvěrají halucinogenní plyny. Což by mohlo potvrdit běžnou představu o zfetované Pýthii, kterou šířili pozdější autoři, a také by to vysvětlovalo dvojznačnost jejích výroků. Vše se však na halucinace vinit nedá. Systém věšteb byl v mnohých případech produktem promyšleného náboženského a intuitivního systému. Halucinogenní plyny mohly mít ještě větší vliv na samotné návštěvníky než na orákulum, které na ně již bylo jistě zvyklé.

Hérodotos zmiňuje Pýthii ve svých spisech více než 40×. Na to, že byla tehdejší doba téměř výhradně dominovaná muži, byla Pýthia unikát, zosobnění asertivní ženy, která si mohla pořádat mocné muže své doby na dvě doby a ovlivňovat budoucnost jejich říší.

Možná tím také přispěla k síle rčení, za vším hledej ženu…

Zdroje:

Hérodotos. Dějiny. 1972. Odeon.

Michael Scott. Delfi. Il centro del mondo antico. 2014.