Článek
Je bláhové si myslet, že si lásku lze koupit. Tolik peněz nikdo z vás nemá, ani ti nejbohatší z vás, aby si ji mohli jen tak pořídit. Často si lidé lásku pletou s pouhým tělesným kontaktem. A opravdu, běžným motivem pro muže, kteří chodí k prostitutkám, není sexuální akt samotný, ale hledání pocitu blízkosti. Po svém zaplaceném kontaktu však odcházejí stejně prázdní jako když k sexuální pracovnici přišli.
Sexuální kontakt není nezbytně projevem lásky. Láska je něco, co se nedá tak snadno získat. Přesvědčili se o tom mnozí rodiče, se kterými se jejich děti nebaví, a peníze v tom nemusí hrát žádnou roli. Prostě z nich jenom necítí vřelost a lásku, a tak nemají žádnou potřebu zůstávat v jejich blízkosti. Je to jako byste mluvili s plechovým hrncem. Taková je atmosféra bytí s člověkem, který je příliš obhroublý a neotesaný na to, aby uměl milovat.
Ano, láska není něco automatického, co by lidé měli zapsáno ve svém genetickém kódu. Ne každý ji umí projevovat, avšak každý ji pro svůj život nezbytně potřebuje. To je paradoxem lidského života. To, že se narodíte, znamená, že se na ní nevyhnutelně stanete závislými, to ovšem neznačí, že ji budete umět sami dát. Život či Bůh nebo snad příroda si s lidstvem zahráli opravdu ošklivou hru.
Čtyři podoby lásky
Každý ví, co znamená být zasažen Amorovým šípem. Se srdcem to však má jen pramálo společného
Řekové znali dokonce až čtyři typy lásky:
eros - lásku erotickou, storge - lásku příbuzenskou, filia - lásku přátelskou, a tu nejvyšší agapé - lásku založenou na zásadách.
Pokud prožíváte jen eros, pak se zpravidla cítíte jako vyšťavený citrón, zvlášť, když časem ztratíte tělesnou atraktivitu pro druhé. Storge bývá velmi vrtkavá a u některých lidí či rodin se o její přítomnosti ani nedá hovořit. Zatímco agapé a filia, to jsou ty nejvyšší formy lásky, o kterých hovoří moudří lidé od počátku věků.
Bez lásky se lidé neobejdou od samotného dětství
Mateřská láska nebo projevy lásky od kohokoliv jiného jsou nenahraditelné
Že se bez lásky nedá žít, potvrdily i vědecké výzkumy vycházející z pozorování reality. Tedy tvrdá data. Jedna zkušenost z nemocničního pokoje plném osiřelých nemluvňat dokazuje nenahraditelnost lásky a pozornosti.
Nemluvňata dostávala stejnou pečlivě odměřenou péči nemocničního personálu. Některá ochořela, druhá umírala, kromě jediného dítěte v poslední řadě, které se na tom zdálo být trvale nejlépe. Lékař nebyl schopen identifikovat příčinu, až jednou ho napadlo, že se schová a bude pokoj pečlivě pozorovat. O půlnoci dorazila uklízečka a pustila se do práce. Když skončila, vzala dítě do náruče, mluvila s ním, laskala jej a houpala v náručí. Pak je položila zpět a odešla. Lékař situaci pro jistotu pozoroval opakovaně, pokaždé se zachovala stejně.
V té souvislosti říká časopis Psychology Today, že „během formativního období růstu mozku vedou určité druhy smyslové deprivace — například nedostatek doteků a pohupování matkou — k neúplnému nebo narušenému vývinu neuronových systémů, jež mají pod kontrolou náklonnost“.
Toto pouto s matkou je opravdu zásadním vkladem do života. Kdo o něj přijde, může být značně ochuzen. Jak ale svědčí příběh z nemocnice, nemusí to být zrovna matka, stačí kdokoliv jiný, kdo vám odmalička věnuje pozornost. Jak bylo uvedeno na začátku, na lásku typu storge se totiž moc spoléhat nedá. Něco jiného je to s láskou agapé, která je založena na hlubokých duchovních zásadách.
Co se týče potřeby lásky u malých dětí, bylo v této oblasti učiněno velmi mnoho vědeckých studií. Třeba časopis Scientific American uvádí: „René Spitz z Newyorského psychoanalytického ústavu a jeho kolegyně Katherine Wolfová zapsali anamnézu 91 dětí z nalezinců na východě USA a v Kanadě. Zjistili, že nemluvňata stále jevila úzkost a smutek. Jejich tělesný vývin byl opožděn, nepřibývala normálně na váze nebo dokonce na váze ubývala. Období vleklé nespavosti se střídala s obdobími otupělosti. Podle zprávy Spitze a Wolfové z 91 dětí 34 zemřelo ‚i vzdor dobré výživě a svědomité lékařské péči ‘.“
Jeden americký psychiatr k tomu poznamenal: „Dítě, se kterým se nikdo nemazlí, může vyrůst v uzavřeného, nepřístupného člověka. Tělesný kontakt mezi rodičem a dítětem je pro výchovu dítěte tak podstatný, že v některých případech nepřežily děti, s nimiž se během jejich prvního roku nikdo nemazlil.“
Zpráva o zjištěních dr. Jamese Prescotta z amerického Ústavu pro národní zdraví říká: „od okamžiku narození jsou mnozí Američané připraveni o něco, co by mohlo zabránit, aby se z nich v dospělosti nestali zločinci, duševně nemocní nebo násilníci. To je dotek a tělesná náklonnost — jakési ‚smyslové potěšení ‘, které lidé potřebují stejně jako potravu.“
Dotek však může být také jen mechanický, někdo se s dítětem rád ňuchňá jen proto, že tak to má být, vyčetl si to v příručce, jinak ho jeho děťátko celkem citově nechává chladným. V tom případě dítě může poznat, že doteky jsou motivovány jen mechanickým jednáním a může to mít jen nepatrný pozitivní efekt na jeho dušičku. Nebo spíše dopad opačný, protože některá mimina dokáží rozpoznat i motivaci svého pečovatele. Jeden je prostě chytrý a vnímavý odmalička a ten druhý, však víte…
Nedostatek lásky může vést k nekontrolovanému násilí
Zajímavou informaci uveřejnil Journal of Lifetime Living: „Psychiatři nakonec došli ve svém těžkém boji s duševní nemocí k závěru, že kořenem duševních poruch je nedostatek lásky. Dětští psychologové, kteří se přou o krmení podle hodin nebo podle hladu a o to, zda tělesně trestat nebo ne, zjistili, že to nehraje velkou roli, pokud je dítě milováno. Sociologové našli v lásce odpověď na asociální chování, kriminologové v ní našli odpověď na zločinnost, političtí vědci v ní našli odpověď na válku.“
Odpověď je tedy nabíledni, ale v praxi se lásky jako léku na celospolečenské problémy zoufale nedostává. Kritéria pro přijetí pracovníků v oblasti duševního a sociálního zdraví jsou stále jen a jen technicistní a schopnost lásky mezi ně rozhodně nepatří.
Proto Dr. Claude A. Frazier varoval, že nezlidští-li se naše technická společnost láskou, „druhou možností, jak nyní jistě můžeme pochopit, je národ s městy proměněnými v džungli nenávisti, s rodinami rozervanými hořkým svárem, s mládeží, která hledá únik v drogách a ve smrti, a se světem připraveným kdykoli spáchat sebevraždu“.
Každý, kdo žije byť i na malé vesnici, může sám pozorovat, že drogové problémy, pokud nad nimi nezavíráte oči, jsou všudypřítomné. Že by se neblahé proroctví doktora Fraziera, vyřčené v roce 1971, naplnilo? Proč asi? A máte pocit, že vám tuto společnost pomůže zlepšit více AI a více jiných moderních technologií? Pokud si to myslíte, tak jste opravdu mimo.
Chybějící láska vede k vážným zdravotním problémům
Vaše fyzické srdce je závislé na duchovní lásce
Frazier pokračoval: „Jako lékař zjišťuji, že značný počet pacientů, kteří ke mně denně přicházejí, trpí nemocemi, jež jsou alespoň částečně ovlivněny tímto emocionálním hladověním… Nemoci, o nichž se v těchto souvislostech obvykle hovoří, jsou bolesti hlavy, potíže s páteří, vředy a srdeční choroby. Někteří pracovníci lékařského výzkumu rozšířili seznam o tak hrozné choroby jako je rakovina.“
Ano, našla se přímá souvislost mezi nedostatkem projevů lásky a takovými ošklivými nemocemi jako je rakovina. Rakovina je porucha buněčného bujení, něco, co by se nemělo šířit naopak čile roste, a to zdravé tomu nestačí. Tato zhoubná nemoc je symbolem doby vyprázdněné od zdravého emocionálního obsahu.
Je to jednoduchá logika. Vřelé lidské vztahy způsobují zdraví, zatímco toxické vztahy jej ničí. Nezáleží totiž tolik na tom, co konkrétně jíte, ale daleko víc na tom, s kým to jíte. Chápete to?
James J. Lynch ve své knize Zlomené srdce — lékařské následky osamělosti uvádí: „Cena, kterou platíme za to, že nechápeme svou biologickou potřebu lásky a lidské společnosti, může být nakonec vyžádána od našeho srdce a cév. V našem srdci se zrcadlí biologický základ naší potřeby láskyplných lidských vztahů, kterou neuspokojujeme jedině na vlastní nebezpečí.“
Je to doslova tak, jak to říká doktor Lynch, protože hladina cholesterolu v krevním séru není spojena pouze se skladbou stravy, ale také s emocionálním stresem. Ten totiž zvyšuje krevní tlak. Kardiovaskulární choroby jsou příčinou 55 procent všech úmrtí ve Spojených státech a těžší daň si vybírají od těch, kteří jsou sami. V Česku je to na 32 % úmrtí spojených se srdcem a cévami.
Lynch k tomu dodává: „Statistika úmrtnosti na srdeční choroby u dospělých Američanů, kteří nejsou v manželství, je zarážející — úmrtnost na srdeční choroby je dvakrát až pětkrát vyšší u osob mimo manželství, to jest rozvedených, ovdovělých a svobodných než u Američanů žijících v manželství.“ Vědecké studie potvrzují, že osamělost, takzvané žití single (až 40 % Čechů žije samo), může vážně poškodit imunitní systém těla a učinit je náchylnější k chorobám.
Ztratit možnost lidského laskavého kontaktu se dá přirovnat k izolaci ve tmě a jeho dopadu na vaše smysly. Ztratili byste tak duševní orientaci a někteří by se mohli i zbláznit. Něco takového využívají vězeňské systémy, když někoho vyčlení na samotku. Cílem je deprivovat jej a izolovat ho od společnosti. Řada vězňů to dlouho nevydrží a začnou mít divné stavy.
Pokud jste však dlouhodobě vystaveni pobytu s lidmi, kteří nejsou vnitřně laskaví a emocionálně se chovají jako sloni v porcelánu, také si tím moc nepomůžete. Pak je snad lepší být sám. V každém případě tím potřebě lásky neuniknete.
Péče o druhé je lidský závazek
Ze všeho nejhorší je, pokud někdo odveze svého příbuzného, který by rád dožil v domácím prostředí, do nemocnice či takzvané LDN a nechá ho tam ležet ladem bez pozornosti. Lidé v takové situaci často padají jako shnilé hrušky ze stromu. Netřeba k tomu vytvářet vědecké studie, abyste si to uvědomili. Viděl jsem v hospicu mnoho lidí, které nikdo nenavštěvoval, a to z důvodu, že se na ně prý v jejich utrpení nedalo dívat. Jejich příbuzní předstírali, že trpí víc než samotní hospicoví pacienti! To je opravdu obrovský nedostatek lásky a porozumění pro druhé a k tomu pořádná dávka vyhroceného sobectví. Kdo tu trpěl, byli především lidé v hospicu, a ne jejich příbuzní v teple svého domova.
Snaha odpojit se od utrpení druhých a od reality života je také „odměňována“ pocitem vyhoření a chladu, který vás nakonec může zabít. Před vaší „povinností“ být vřelý a laskavý prostě nemůžete utéct. Jste tak naprogramovaní a pokud se chováte jinak, než máte, vaše tělo a duše to nevyhnutelně odnese.
Láska však není definována jen tím, co navenek děláte. Dobře to vyjádřil biblický text o lásce, kde apoštol Pavel říká, že pokud by rozdal veškerý majetek chudým a neměl u toho lásku, nebyl by nic. Tak si počínají různí bezohlední podnikatelé, kteří zakládají ze svého špatného svědomí různé nadace na pomoc druhým, ale ve skutečnosti dbají jen o svou vlastní veřejnou pověst, nikoliv o své bližní. Zpětná vazba, kterou obdrží za své lidsky vyprázdněné aktivity, se podobá, jak říká apoštol Pavel, pouhému řinčení kovu. Laskavou lidskou odezvu můžete obdržet zase jen za laskavost. To je to pravé platidlo lásky.
Nejlépe bude tento článek zakončit Pavlovým vyjádřením tamtéž:
„Láska je shovívavá a laskavá. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se podráždit. Nevypočítává urážky. Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy… Láska nikdy neselhává.“
Zdroje:
James. J. Lynch. Language Of The Heart. 1985. Basic Books.
Claude A. Frazier. Should Doctors Play God? 1971. Broadman Press.
