Psychologie českých mužů

Například známý neuropatolog a popularizátor vědy František Koukolík se dobrovolně zhostil mimořádně velkého úkolu zhodnotit psychologické rysy českého národa. Stojí za to si však položit otázku, zda je vůbec možné v tomto případě generalizovat?

Spisovatel Koukolík vzal české kulturní vzory a projektoval je na několik milionů Čechů. Má pravdu? Těžko říct, každopádně je to jediný možný hodnověrný přístup, jak můžeme identifikovat základní odlišnosti české psychiky od jiných národů.

A teď k českým mužům, lze pro ně udělat nějakou skupinovou psychologickou analýzu? Strčit je skoro všechny do jednoho pytle? Ano i ne. Prošla mi pod rukama řada českých mužů a většina z nich se opravdu projevovala shodnými kulturně-psychologickými rysy bez ohledu na jejich individuální povahu.

Co lze rozhodně hodnotit, jsou kulturně-psychologické vzory, které se v české společnosti s chronickou pravidelností prosazují. Můžeme je zpětně ilustrovat podle jejich hlavních představitelů.

V české historii existovala i řada jiných výjimek potvrzujících pravidla, talentovaných literátů, skladatelů a politiků, kteří však nebyli ochotni se zahodit veřejnému mínění o tom, jací by měli být, a tak o nich téměř nikdo neví. O těch, kteří zaprodali svou duši Česku jako pražský Faust, se ovšem ví hodně.

Podívejme se nyní na několik zásadních kulturních typů českých mužů. Ke každému z nich si pro lepší plasticitu myšlenek přiřaďme jednu z veřejně známých ikon, která se právě díky rysům daného typu v české společnosti prosadila.

Pro ilustraci českého bohémství uvádím pohádkovou postavu, protože tento typ je v Česku natolik „provařený“, že se s ním setkáte na každém rohu. Nemá tudíž žádného živého představitele výraznějšího než ostatní. Typ český Honza je tu zkrátka kdekdo, vzpomeňte si na pět libovolných známých českých mužů a nejméně dva z nich budou patřit do této kategorie.

Pro mezikulturní srovnání, třebas ruská literatura poskytuje obraz ruské mužské duše jakožto rozervance s hluboko zejícími ránami. Vzpomeňme třeba na bratry Karamazovy z Dostojevského. Projekce českého muže by vypadala trochu jinak. Velmi autenticky jej popisuje český „Dostojevskij“, Milan Kundera, ve svých románech.

Co lze vyvodit ze srovnání ruského a českého muže? Ten ruský se chlubí zejícími ranami, ba co víc, možná i kráterem ducha, zatímco ten český je obezřetnější. Je velmi choulostivý, všude vyhlíží pomoc pro své bolístky. Připomíná spíše křehké Karafiátovy broučky než osvalené ruské bohatýry.

Svými deklamovanými slabostmi jsou čeští muži značně podezřelí, to oni zřejmě vytvořili svými spojenými intelektuálními silami pověstného homunkula, jakéhosi malého českého človíčka, který by moc rád vzdoroval zlu, ale je na to příliš malý pán.

Stopy k němu vedou k českým obrozencům i daleko hlouběji do minulosti, ale i ke vzorům ze staročeských pohádek. Od prototypu českého Honzy nemůžete čekat kdoví jakou odvahu, naopak spoléhá se na své chytráctví. Nikoliv moudrost, ale jakýsi její patvar typu Pata či Mata. Vše dá dohromady, ale nakonec se to přeci jenom rozpadne.

Český muž připomíná pana Pompa z Arabely. Zalévá, netuše co, a pod rukama mu vyroste cokoli. Je však připraven to vždy zužitkovat pro sebe, i kdyby to byl kus uranové rudy. Klidně si ten blýštivý kamínek strčí do kapsy, aby o něco náhodou nepřišel. Nevěda, že tak může přijít nejen k bohatství, ale i k impotenci.

Karel Hynek Mácha je všude známý svým dílem, především Májem. Byl naprostým fanatikem do české země. Když provázel své čtenáře po českých luzích a hájích, prohlásil:

Země pro něj byla personifikací ženy. Byl naprosto pohlcen svými romantickými představami o ženách a vůbec o lidech kolem něj. Nakonec doplatil na své iluze svým zdravím. Neustále smrděl korunou, ale lidé ho četli a měli rádi. Romantickým typem naopak nebyl básník Vítězslav Nezval, který komponoval racionálně a zcela v duchu doby, kdy tvořil. Byl velkým komunistou, pak surrealistou a pak zase komunistou, jak se to hodilo. Rebelem byl jen na papíře. Jen jednou v životě se vzepřel státní moci, když zbil jakéhosi policajta a pak do konce života sekal latinu. Až na ty ženy.

Romantický typ českého muže je sice žádaný, ale nezíská zde mnoho vavřínů slávy. Chybí mu jakási niterná vlezlost, trpí jistým odstupem k těsným lidským vztahům, vztahuje se spíše k ideálům a tato vnitřní odtažitost se zde netoleruje. Mácha byl pro lidi přitažlivý, ale zároveň nedostupný. Ergo nechtěli a neuměli jej veřejně ocenit. Daný typ muže je plachý a vyskytuje se především v profesích, které se vyhýbají širšímu zájmu. Rozhodně ho nenajdete mezi politiky či veřejně známými estrádními umělci, mezi které patří třeba Michal David či Felix Slováček. Oba mají do citlivé romantické povahy opravdu daleko.

Pak jsou živočišné druhy mužů, které umí přitvrdit, ale vždy je to zde v rámci jakýchsi pomyslných mentálních hranic. V podstatě můžeme říci, že kulturní typy mužů, které se projevují otevřenou odvahou a otevřeností, nejsou v české společnosti žádaní. Není po nich společenská poptávka, zatímco tady převažuje určitý obdiv pro citovou a myšlenkovou infantilitu.

Jako příklad lze uvést mnohé komentáře na internetu, které jsou čistě českou pánskou specialitou. Stěží naleznete dětinštějšího francouzského či britského muže než českého. Navíc je v české společnosti nedospělost otevřeně oceňována. To jsou ty komentáře, kde oba muži spolu zápasí, asi jako ve stínovém boji. Každý se exhibuje zvlášt a zkoumá své beďary a utržené bolístky před vlastním zrcadlem. Kořeny této duševní slabosti u „silnějšího“ pohlaví je třeba hledat o mnoho staletí nazad.

Podívejme se na jednu takovou slovní přestřelku, která byla trochu ostrá, možná i víc, než jsou ty dnes. Odehrála se mezi slavným skladatelem Bedřichem Smetanou a jeho myšlenkovým sokem Pivodou. Pivoda měl na Smetanu pifku, a tak v časopise Pokrok píše:

Z řádků očividně kape jed a jistá primární slabošskost a zadní alpinismus. Tak má Smetanu Pivoda rád nebo ne? Chystá si otevřená vrátka na později?

Smetana odpovídá:

Smetana, dá se říci lidově, měl koule. Přesto si však neodpustil jistou vstřícnost. Měl pocit, že nemohl Pivodu jen tak zamést pod koberec. Česko je malá země, a jak říká Jiří Voskovec: od Šumavy k Tatrám (v jeho době patřilo do něj i Slovensko) je hodně krátká vzdálenost a to vede k zápecnictví.

Na Smetanu bylo Česko těsné, a tak těžil ze svých zahraničních pobytů. Česku se odvděčil ikonickou operou Prodaná Nevěsta, která zobrazuje jeden český rys: snahu o to, vidět ve všem sprostý handl. Vyhandlovat lze podle Čechů vše, včetně mezilidských vztahů.

Psychologicky na vás vaši bližní neustále útočí svými pěstičkami, ale k reálnému osobnímu kontaktu nedochází. Jedná se výhradně o stínový box. Když je provozován pro tréning, abyste neusnuli na vavřínech, dá se pochopit. Ovšem jako neustálá excitace nervového a imunitního systému je očividně k nepotřebě a neurotoxický. Stokrát nic umořilo osla, znáte?

V české duchovní topografii se Masaryk vyjímá jako hlavní postava novodobé české státnosti. Byl obezřetný a uvážlivý typ. Za doby Rakouska-Uherska se o samostatnosti Československa nikdy veřejně nezmínil. To až když mělo Rakousko-Uhersko na kahánku, začal žhavit linky. V tehdejším říšském parlamentu však leštil všechny kliky, které mohl, a zároveň podoben některým dnešním politikům vedl velmi dlouhé a útočné rozpravy.

Pochopil, že když nezaujme něčí pozornost, ztratí se v propadlišti dějin. Zde je vidět další kulturní rys českého muže. Většina českých mužů obsesivně bojuje o neustálou pozornost ostatních. Jsou podobni malým škvrňatům, která na sebe chtějí za každou cenu strhnout zájem. Nežádoucím efektem tohoto vyšinutého dětinského rysu je, že ti, kteří si pozornost nepochybně zaslouží bez toho, že by se stala smyslem jejich života, žijí na okraji společenského zájmu.

Ti druzí pak za to mají jen své sebepředváděče, kteří společnosti nakonec nemají co nabídnout: jen šaškování. Když se jedná o herce, je to pochopitelné, ale vezměte v úvahu jiné profese, vědce, lékaře, filozofy, ekonomy a politiky, to už přestává veškerá legrace.

Václav Havel, někdejší český prezident, pocházel z velmi dobře situovaných poměrů. Měl tedy na růžích ustláno, ne však po celý svůj život, protože značnou část z něj vyplňovala šikana ze strany státního aparátu. Havel jí unikal právě díky svému neustálému přehodnocování situace. Nebránil se tomu býti vnitřním oportunistou a neváhal to dávat najevo. Zvlášť ve vztahu k ženám se takto projevoval na plné čáře. Z dochovaných dopisů Jitce Vodňanské, jedné ze svých „přítelkyň“, můžeme číst:

Od Havla je snadné přejít k jinému literátovi, Milanu Kunderovi, který se v Čechách naopak těší kontroverzní pověsti. Byl donašečem StB nebo nebyl? Byl bezpáteřní nebo je to jen ošklivá pomluva? Někteří autoři se snažili o jeho charakteristiku v dlouhých svazcích, jako je ten od Jana Nováka, Kundera český život a doba. Zde se nachází podivuhodná pasáž nebo spíše zpráva z jeho sledování pořízená StB:

Sonda do praktických schopností Kundery je zřejmá. Řada českých mužů s nadšením sobě vlastním předstírá, že čeho se dotknou, to pokazí, aby tak mohli slabošsky přehodit zodpovědnost za svůj život na své drahé polovičky. Kundera nebyl žádnou výjimkou, spíše pravidlem.

Tím narůstá zátež českých žen, kterou si však mají potřebu nějak kompenzovat. A ten zpětný ráz, to jsou ty „urážky“ mužů, jejich ponižování a ironizace. V podstatě si to takoví předstíraní nepraktové docela zaslouží. Ne však ti, kteří tuto špinavou hru nehrají. Těch je ovšem žalostně málo. A zpravidla na ně všichni naloží své viny jako na obětní kozly a pošlou je do pustiny. V českém případě do háje.

Další chronický typ, který doposud těžil z efektu českého školometského školství, je typ Václav Klaus. Ve škole byli učiteli vždy oceňováni žáci typu Krhounka (Škola základ života), či Hujera (Marečku, podejte mi pero). Šprti či dolézači. A Klaus rozhodně patřil mezi ně. Je v tom jakýsi komplex všeználkovství, který postihuje některé české muže, kteří se cítí být vyvoleni k tomu, druhým kázat jako v Betlémské kapli.

Takoví muži zaplňují a dusí český veřejný prostor. Ten za to platí vysokou cenu myšlenkové vyprázdněnosti a neoriginality. Ty stejné a otřepané myšlenkové okruhy se v českém mediálním prostoru perou jako v pračce. Situace v českých médiích připomíná jednu velkou veřejnou samoobslužnou prádelnu. Tam lidé přinesou své špinavé prádlo a stráví hodiny zíráním na to, jak se jejich vlastní prádlo pere před jejich očima. Pak zas a znova. Nic nového do společenského úzu tento jev nepřináší, jen další nudu a šeď.

Když se politického „šprta“ Václava Klause ptali na to, jaké chyby byly za jeho éru učiněny, zcela nepřekvapivě odpověděl:

Muži, kteří mají patent na pravdu, jsou v české společnosti velmi populární, ne však ti, kteří ji opravdu mají. To vytváří velkou zející společenskou propast, kde končí ty nejlepší myšlenky, zatímco lži se noří na povrch a jsou vydávány za pravdu. A vlastně v té jedné velké české pračce jsou nakonec smíchány dohromady. Špinavé s čistým. Bílá s černým. Už pak není zřetelné, co vlastně byla pravda a co bylo lživé. Lze říci, že česká společnost lítá nahoru a dolů jako na horské dráze a klepe z posledního právě kvůli její nestabilní mužské složce.

Co lze na konec o českých mužích říci? Jaký by byl recept na českého muže? Do základu dej velkého dětinu s výraznou měrou osobnostní flexibility až bezpáteřnosti, přimíchej stínovou bojovnost Smetany, dej tam trochu zaříkávače hadů Masaryka s jeho dlouhými filozofickými úvahami, hodně váhavosti střelce Václava Havla, praktické ztracenosti Milana Kundery a řádnou porci všeználkovství Václava Klause. Protřep a zamíchej. Vař hodně dlouho a servíruj za studena.

Dobrou chuť!

Zdroje:

Amber Hague. Psychology of Personality. 2022. Association of Isl. psychology.

Jan Novák. Kundera : český život a doba. 2020. Argo.

Miroslav Ivanov. Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. 2010. XYZ.

Václav Klaus. Obhajoba zapomenutých myšlenek. 1997. Academia.

Milena Štráfeldová. Friedrich řečený Bedřich. 2024. Ikar.

Jitka Vodňanská - voda, která hoří. 2018. Torst.

Krystyna Wanatowiczová. Nezval: Básník a jeho syn. 2024. Kodudek.