Článek
Předsudky mezi generacemi provázejí lidskou společnost doslova po celá tisíciletí. Jakmile se dostane skupina lidí narozená v podobném časovém období do procesu socializace, setká se ve většině případů s alespoň nějakou formou předsudků. Také současní mladiství mohou naplno pociťovat kritiku směřující od osob ze starších generací, například od mileniálů (narození v osmdesátých letech minulého století) nebo od generace X (do nichž se u nás řadí i tzv. Husákovy děti - tj. 1965 až 1980). Kritika na ně opět směřuje, podstatné skutečnosti navzdory - jsou teprve na prahu dospělosti a do chodu světa ještě plnou mírou nezasahují.
Rozhodně ale nejsou nynější dospívající jakousi výjimkou. Nápadně stejný vzorec negativního hodnocení se opakuje stále dokola, z letitějších generací na generace mladší.
Všichni mladí jsou rozhodně bezohlední
Souhlasíte s tímto tvrzením? Zkuste si nejprve sami pro sebe tipnout, z jakého roku tato věta pochází. Jedná se opravdu o kritiku současné mládeže?
Ne, nejedná.
Přesně tuto větu totiž použil už antický řecký básník a filosof Hésiodos 2 700 let nazpátek! Abych byl přesný, jeho výrok vám zde odcituji celý:
„Nevidím žádnou naději pro budoucnost našich lidí, pokud jsou závislí na dnešní frivolní mládeži, protože všichni mladí jsou rozhodně bezohlední… Když jsem byl mladý, učili jsme se být diskrétní a uctiví ke starším, ale současná mládež je nesmírně neuctivá a netrpělivá vůči zdrženlivosti.“
Už jenom na takovémto krásném příkladu jsme si ukázali, že kritika současné generace není ničím novým. Podobné věty pak zaznívají napříč celou érou vývoje lidské moderní společnosti.
Ještě na začátku prvního desetiletí 21. století (tedy 14 let zpátky) plnily stránky nejrůznějších časopisů a online webů úvahy na téma: „Proč jsou mileniálové nejhorší generací“. Sociologové dokonce předpovídali, jak nás čeká nevyhnutelný sociální a ekonomický úpadek, až se takzvaně chopí kormidla. Britský deník The Times je tehdy označil za „generaci já já já“, jelikož se mezi nimi v tomto věku měly projevovat silné narcistické sklony.
Paradox ale nastává v momentě, kdy si namátkově prohlédneme titulní stránky podobných deníků z let předchozích. Slovo narcista bylo totiž ve spojitosti s mladými použito i v roce 1968 či 1985.
Rostoucí trend narcismu u mladých generací je ale vcelku logický fenomén, přeci jenom mají lidé s nižším věkem větší cíle a sny. Připadají si neporazitelní a mají hlavu plnou nápadů, jak sami kupříkladu dokážou změnit svět.
Předsudky v každém z nás
I když se na počátku svého působení s předsudky setkaly snad všechny generace, tradiční scénář se přesto neustále opakuje. Čím jsme starší i my sami, tím více si taktéž začneme všímat chování nynějších adolescentů. Hledáme jejich nedostatky a zaměřujeme se na to, v čem jsme my byli rozhodně lepší. Zapomínáme při tom všem ale na úžasnou věc, jako je paměť.
Ta není bezchybná a některé naše uchované vzpomínky dokáže hezky zkreslit a přebarvit.
S narůstajícím věkem se nám naše mládí nezastavitelně vzdaluje. V souvislosti s tím pak dochází i k nezáměrnému předělávání starších paměťových vtisků, které se nám do mozku uložily pro budoucí vyvolání. Náš mozek v podstatě není schopen pojmout všechny informace staršího data, a tak si chybějící části zkrátka doplní zcela smyšlenými fakty.
Nejen tyto zkreslené údaje, velkou roli hrají i další faktory, následně mohou výborně posloužit jako podklad pro tvorbu zmíněných předsudků.
Každá generace by se tedy nejspíše měla zamyslet nad tím, zda byla opravdu tak bezchybná a perfektní, jak si její představitelé vybavují. Nejsme přeci jenom nakonec všichni stejní?
