Článek
Česká vláda s premiérem Petrem Fialou tento týden pozastavila mezivládní konzultace se Slovenskem. Učinila tak kvůli nadmíru příznivým vztahům a postojům slovenských představitelů k Ruské federaci.
Podle vyjádření šéfa české diplomacie, ministra zahraničních věcí ČR, Jana Lipavského, měl český kabinet s východnějším směřováním a čím dál častějším přejímáním proruské rétoriky Slovenské republiky problém dlouhodobě, nyní už ale „pohár trpělivosti přetekl“.
Česká strana jako záminku k přerušení společných zasedání obou vlád zmínila například schůzku slovenského ministra zahraničí se svým ruským protějškem - Lavrovem.
Slovenská kontroverzní mezinárodní politika
To, že se Slovensko začalo od „západních demokratických hodnot“ poměrně viditelně distancovat a vzdalovat, je ale skutečnost, kterou nelze popřít. Na rozdíl od většiny evropských zemí, vyjma Orbánova Maďarska, už ostře nekritizuje rétoriku zločinného Putinova režimu a nevymezuje se proti ruské agresivní válce.
Vím, tyto pojmy už v lidech vyvolávají spíše pocit jakéhosi klišé. Mám ovšem za to, že je podstatné pravdu neustále připomínat a nazývat věci pravými jmény. A to bez neopodstatněně zlehčujících dodatků nebo pseudonymů.
Premiér Slovenska Robert Fico se za proruského politika rozhodně neoznačuje a současné ubírání svého státu považuje za „osvobozující suverénní politiku“.
Historická paralela?
Je až nechutné, jak současné události na „Starém kontinentu“, u nás doma v Evropě, a dokonce i přímo na Slovensku, začínají připomínat momenty z let před nejstrašnějším období v celém vývoji naší moderní společnosti. Před obdobím, v lidském populačním vývoji doslova zanedbatelné délky, v němž se lidský druh sám likvidoval a ničil, pouze kvůli nesmyslným zájmům jednotlivců. Samozřejmě je řeč o druhé světové válce a ušlapávání cestiček pro její uskutečnění. Čemu se zajisté dalo vyhnout.
Když bylo Československo v září 1938 zrazeno spojenci Mnichovskou dohodou, lidé pociťovali hlubokou vlnu rozčarování. Toho využili populisté a extremisté, kteří pod záminkou lepších poměrů, získali pro Slovensko autonomii. A pak už to šlo z kopce. Nastolení autoritativního režimu, porušování občanských práv, a tak dále. Když se na konci března 1939 setkal Tiso se samotným Hitlerem, nikoho už to nemohlo překvapit.
Novodobá slovenská vláda také pomalu, ale jistě přejímá stanoviska nebezpečného diktátorského režimu. Začíná dělat první kontroverzní rozhodnutí a samozřejmě se tím odklání od ostatních spojenců.
Rozhodnutí české vlády se tak stává logickým vyvozením důsledků konání Ficova kabinetu. Připomínat to může snahu nespadnout do propasti, nyní v podobě ruské sféry vlivu.
