Článek
To, že ruští agenti sporadicky působí na evropské půdě, je známým faktem. Nyní ovšem poprvé přichází varování od státních zpravodajských služeb, před možným zintenzivněním útoků ruských agentů a jejich spolupracovníků na infrastrukturu zemí našeho „starého kontinentu“.
Moskva, podle deníku Financial Times, začala připravovat sabotážní operace s jediným cílem - způsobit co největší škody. Rusko při tom zároveň odmítne brát ohled na oběti mezi civilním obyvatelstvem.
Hybridní válka přímo před očima
To, že taková závažná varování jednou přistanou evropským státníkům na stole, se ale dalo vcelku dobře očekávat. Stačí nebýt přehnaně naivní a podívat se pravdě, souhlasím, že někdy až moc kruté, do očí.
Ruský režim již nejméně 10 let bojuje proti Evropě. Nejen za reálného použití síly (tj. Ukrajina 2014, Ukrajina 2022 nebo například české Vrbětice roku 2014), ale i s využitím prostředků takzvané hybridní války. Propaganda Kremlu jede dlouhé roky na plné obrátky, zvláště pak na sociálních sítích (jen do konce roku 2017 zhlédlo přes 126 milionů Američanů na Facebooku nějaký ruský dezinformační obsah).
Největší zvrat avšak přišel až poté, co ruská invazní armáda v plném rozsahu napadla Ukrajinu. Rusko najednou začalo také rušit signál GPS nad evropskými zeměmi. Spustilo tak jasnou elektronickou válku, ve které drtivě vyhrává.
Jen během dvou dní, v březnu letošního roku (24. - 26.), bylo ruským rušením GPS, pravděpodobně z Kaliningradu, zasaženo na 1614 letadel v polském, německém, dánském, švédském, lotyšském a litevském vzdušném prostoru.
Rušení signálu Ruskou federací nad územím východní Evropy 19. ledna 2024.
Co na to Evropa?
Nechali jsme si líbit několikaměsíční rušení GPS. Víceméně celou dekádu nijak nezasahujeme do ruských systematických dezinformačních kampaní. Necháme Rusko bezmezně vyhrožovat jadernými útoky na hlavní evropské metropole. Jen sledujeme, jak Rusko masově vraždí civilisty na Ukrajině.
Co si ještě necháme líbit?
Je zbytečné ptát se kdy, kde a zdali vůbec nějaké ruské sabotážní útoky přijdou. Kriticky důležité je spíše konečně pochopit, že aktuálně již Rusku čelíme. A prohráváme. Bohužel, hned na dvou frontách.
První fronta je ta reálná, fyzická. Vede napříč Ukrajinou a každým dnem na ní krvácí další a další Ukrajinci. Lidé, kteří ještě před dvěma lety žili stejně všední životy jako my.
Druhá fronta se pak nachází v tom informačním a obecně elektronickém prostoru. Zde sice nikdo (zatím) neumírá, ale za to jsou odhalovány slabiny prostředků, které nás nejen měly chránit, ale měly nám poskytovat i pohodlí, vzdělanost či uspokojovat naše základní lidské potřeby.
Třetí fronta se nyní může naplno otevřít v blízké budoucnosti.
Jak si obstojíme při její obraně, závisí už jen na lhostejnosti a duchapřítomnosti nás samotných a těch, co nás reprezentují.
