Článek
Konflikt Izraele se svými sousedy (nebo spíš konflikt sousedů s Izraelem) se od 7. října loňského roku rozhořel v plnohodnotný boj s terorismem. Izrael poté, co mu palestinští terorističtí „bratři“ zmasakrovali přes 790 civilistů a a 379 příslušníků bezpečnostních složek, vyhlásil zahájení vojenských operací v Pásmu Gazy. Slova kontroverzního izraelského premiéra Netanjahua, která rezonovala na začátku operací: „Ačkoliv Izrael tuto válku nezačal, dokončí ji“, výstižně popisují i aktuální dění.
Boj za bojem
Izraelská vláda od začátku moc dobře věděla, že invazí do severní části Pásma Gazy to neskončí. Svět tak nejprve sledoval, jak izraelské letectvo shazuje letáčky s výzvou k evakuaci na jih palestinským civilistům, následně titulky plnilo ovládnutí měst Jabalia a Gaza a než se mezinárodní společenství rozkoukalo, stály izraelské Merkavy i v Khan Yunisu. Přes značný povyk i obvykle tichých západních spojenců spustil Izrael vojenské operace v přelidněném Rafahu, kde se v tu dobu (mluvíme o přelomu května a června), tísnil milion civilistů. Katastrofické scénáře se ale nenaplnily a od této chvíle se konvenční válka změnila na válku guerillovou - partyzánskou.
Není už co „dobývat“, Hamás ve své loňské podobě prakticky neexistuje, a navíc se Izraelem line čím dál častěji volání o ukončení války. Lidé chtějí spíše než zničené budovy v Pásmu Gazy sledovat pozitivní videa se zachráněnými rukojmími.
My proti všem, všichni proti nám
Musíme ale sundat brýle naší západní společnosti a podívat se na konflikt Blízkého východu ze zcela odlišného úhlu pohledu. Pro nás a náš svět víceméně platí rovnice: všichni se odrazujme od střetnutí tvorbou aliancí či zbrojením, spolupracujme na ekonomické úrovni a snažme se hrát podle pravidel, které vznikly v návaznosti na naše přežití během dob nevídané destrukce (druhá světová válka).
Pro Blízký, respektive Střední východ tato pravidla neplatí. Arabské země spolu sice v omezené míře spolupracují, ale jejich půda je nasáklá krví z nekonečné éry internacionálních válek a bojů o hegemonii. Aby toho nebylo málo, doposud nedošlo ke skousnutí narušení statu quo - tedy omezení rozepří na sunnité X ší'ité (nezapočítávám marginální křesťanskou komunitu v Turecku), které bylo zapříčeněno vznikem Izraele v roce 1948. Pokusy o likvidaci tohoto, z jejich pohledu „západního koloniálního nádoru“, nebyly úspěšné a Izrael se vypracoval na silný suverénní stát, který kompenzuje svoji menší velikost obrovskou vojenskou silou a moderním zřízením.
Izrael tak i po 5 válkách, dvou intifádách, posledních 20 let plných raketových útoků Hamásu a nakonec i po masakru 7. října 2023 nesmí ukázat slabost. Jsou tu totiž další země čekající na bodnutí Izraele dýkou do zad. Libanonským teroristům Hizballáhu tak muselo být důrazně připomenuto, že jejich výstřely raket na sever Izraele během izraelských střetů s Hamásem nebyly zapomenuty a Izrael je nepřejde bez povšimnutí.
Bavit se o civilních ztrátách při detonacích těchto komunikačních prostředků je drsněji řečeno zcestné. Nejenže na životech civilistů nezáleží ani samotnému Hizbaláhu, který z nich stejně jako Hamás čerpá pouze politické body a podporu ve informační válce, ale kolaterální ztráty (úmrtí civilistů při útoku na legitimní cíl) byly při porovnání obrovského počtu zasažených teroristů skutečně nízké.
Přesto je hodno západní společnosti úmrtí každého civilisty důrazně odsoudit.
