Den, kdy Americe zastřelili poslední naději

Bylo krátce po půlnoci 5. června 1968. Robert Francis Kennedy právě oslavil vítězství v kalifornských demokratických primárkách. V hotelu Ambassador v Los Angeles mluvil k nadšeným příznivcům, kteří věřili, že po vraždě Johna F. Kennedyho, válce ve Vietnamu a rasových bouřích může do Bílého domu znovu vstoupit někdo, kdo dokáže Americe vrátit morální směr. Krátce poté prošel kuchyňskou chodbou hotelu. Tam na něj vystřelil Sirhan Sirhan. Kennedy zemřel následující den, 6. června 1968.

Nebyl to jen atentát na jednoho prezidentského kandidáta. Byla to další rána do země, která už krvácela. Amerika roku 1968 nebyla sebevědomou velmocí z poválečných plakátů. Byla to země rozpolcená Vietnamem, policejním násilím, rasovou nerovností, generační vzpourou a ztrátou důvěry v instituce. Prezident Lyndon B. Johnson 31. března 1968 oznámil, že nebude znovu kandidovat; válka ve Vietnamu ho politicky zlomila.

Robert Kennedy do této atmosféry vstoupil jako zvláštní kandidát: nebyl čistým outsiderem, ale ani pokračovatelem establishmentu. Byl bratrem zavražděného prezidenta, bývalým ministrem spravedlnosti a senátorem za New York. Měl v sobě tvrdost moci i pozdní citlivost člověka, který po smrti bratra a po setkáních s chudobou začal mluvit jiným jazykem než většina politiků. V roce 1968 se ucházel o Bílý dům s programem, který spojoval odpor k válce, boj proti chudobě a snahu mluvit s těmi, které americká prosperita nechala stranou.

Jeho politická síla nebyla v dokonalosti. Kennedy nebyl světec. Byl ambiciózní, tvrdý, někdy nelítostný. Právě proto ale jeho proměna působila přesvědčivěji. Nebyl to kazatel stojící mimo dějiny, nýbrž politik, který dobře znal cenu moci — a přesto začal říkat, že politika nemá být jen správou růstu, zbraní a statistik. Ve slavném projevu na Kansaské univerzitě kritizoval americkou posedlost ekonomickými ukazateli a připomínal, že společnost nelze měřit jen produkcí, ale také spravedlností, kvalitou života a důstojností.

O dva měsíce dříve, 4. dubna 1968, byl zavražděn Martin Luther King. Kennedy tehdy v Indianapolisu vystoupil před převážně afroamerickým publikem a oznámil lidem zprávu, kterou mnozí ještě nevěděli: King je mrtvý. V zemi, kde po vraždě Kinga vypukaly nepokoje, Kennedy nemluvil jazykem pomsty. Mluvil o bolesti, smíření a odpovědnosti. Právě v tom byla jeho výjimečnost: dokázal pojmenovat hněv, aniž by ho politicky vykořisťoval.

Atentát v Los Angeles proto zasáhl víc než jednu kampaň. Zasáhl představu, že Amerika může ze svého násilí ještě vyjít jinou cestou než cestou strachu. Kennedyho smrt přišla v okamžiku, kdy jeho kandidatura začínala reálně ohrožovat dosavadní rozložení sil v Demokratické straně. Po vítězství v Kalifornii mohl pokračovat do boje o nominaci proti Hubertu Humphreymu a Eugenu McCarthymu. Jisté není, zda by nominaci skutečně získal. Ještě méně jisté je, zda by porazil Richarda Nixona. Ale politický význam jeho smrti neleží jen v otázce, co by bylo, kdyby. Leží v tom, co zmizelo z veřejného prostoru.

Zmizel hlas, který se pokoušel spojit bílou dělnickou Ameriku, Afroameričany, Latinos, studenty, chudé a odpůrce války. Zmizela možnost politiky, která nepopírá konflikt, ale nechce z něj udělat trvalý nástroj vlády. Nixonova éra potom postavila značnou část své síly na heslech pořádku, tiché většiny a odporu k chaosu. Kennedy nabízel něco obtížnějšího: ne pořádek bez spravedlnosti, ale spravedlnost jako podmínku skutečného pořádku.

Právě proto jeho smrt stále působí jako symbol. Ne proto, že by jeden člověk mohl zachránit celou zemi. To je romantická iluze. Ale protože někdy politická osobnost ztělesní možnost, kterou dějiny ještě nevyzkoušely. Robert F. Kennedy v roce 1968 představoval možnost, že Amerika nemusí odpovědět na násilí pouze represí, na chudobu moralizováním a na válku dalším cynismem.

Sirhan Sirhan byl za vraždu odsouzen za vraždu prvního stupně; původní trest smrti byl po zrušení kalifornského trestu smrti změněn na doživotí. Podle AP si trest odpykává i dnes; v roce 2025 byly zveřejněny další tisíce stran dokumentů k atentátu.

Kennedyho poslední večer je proto víc než kapitola amerických dějin. Je to varování před tím, jak křehká je demokratická naděje v době, kdy se společnost naučí žít v nenávisti. Výstřely v hotelové kuchyni nezabily jen prezidentského kandidáta. Zabily jednu z posledních velkých představ 60. let: že politika může být ještě cestou k obnově důvěry, nikoli jen technikou vítězství.

A právě v tom je 5. červen 1968 tak silným výročím. Připomíná chvíli, kdy Amerika nestála pouze nad tělem Roberta Kennedyho. Stála nad otázkou, zda ještě dokáže věřit sama sobě.