Suez před 70 lety změnil svět. Dnes se o jeho vody hraje znovu

Na mapě vypadá Suezský průplav téměř bezvýznamně. Úzký pruh vody proříznutý pouští, několik přístavů a lodě postupující v dlouhých rozestupech mezi Středozemním a Rudým mořem. Ve skutečnosti je to jedno z míst, na nichž stojí moderní svět.

Když je cesta bezpečná, kontejnery, ropa a spotřební zboží plynou mezi Asií a Evropou téměř nepozorovaně. Když se ale objeví válka, rakety nebo hrozba blokády, vzdálenosti se náhle prodlužují o tisíce kilometrů, ceny dopravy rostou a stará geografie znovu ukazuje svou moc.

Přesně před sedmdesáti lety, 26. července 1956, pronesl egyptský prezident Gamál Abd an-Násir v Alexandrii projev, který tuto geografii proměnil v politickou nálož. Oznámil znárodnění společnosti spravující Suezský průplav.

Byla to věta, po níž se otřásla impéria.

Suezský průplav byl otevřen roku 1869 a vytvořil zásadní námořní spojení mezi Evropou a Asií. Lodě už nemusely obeplouvat celý africký kontinent kolem mysu Dobré naděje. Průplav se rychle stal nejen obchodní cestou, ale také strategickým nástrojem evropské moci.

Ležel na egyptském území, avšak společnost, která jej provozovala, byla spojena především s francouzskými a britskými zájmy. Británie navíc průplav chápala jako životně důležitou cestu k Indii, asijským državám a ropným oblastem Blízkého východu.

Formálně šlo o společnost. Ve skutečnosti šlo o moc.

Egypt byl sice od roku 1922 oficiálně nezávislým státem, britský vliv však nezmizel. Přítomnost cizích jednotek, kontrola důležitých hospodářských struktur a evropské zasahování do egyptské politiky připomínaly, že státní suverenita může existovat na papíře, aniž by byla plně vykonávána.

Násir, který se stal prezidentem v červnu 1956, chtěl tuto závislost ukončit. Usiloval také o vybudování Asuánské přehrady, která měla přinést elektřinu, regulaci Nilu a modernizaci země. Když Spojené státy a Británie stáhly nabídku na financování projektu, egyptský prezident odpověděl krokem, který byl současně ekonomický, politický i symbolický.

Znárodnil Suezský průplav.

Dekret převedl majetek, práva a závazky společnosti na egyptský stát. Současně počítal s odškodněním akcionářů podle hodnoty jejich podílů na pařížské burze. Nebyla to tedy prostá konfiskace bez náhrady, jak bývá někdy znárodnění Suezu zjednodušeně popisováno. Pro Londýn a Paříž však byla nepřijatelná už samotná představa, že o průplavu bude rozhodovat Káhira.

Násir svůj krok oznámil před davem v Alexandrii. Během dlouhého projevu vyslovil opakovaně jméno Ferdinanda de Lessepse, francouzského diplomata spojeného s výstavbou průplavu. Jméno mělo podle historických popisů sloužit jako předem dohodnutý signál pro egyptské jednotky, aby obsadily sídla společnosti a převzaly její provoz.

Znárodnění tak neprobíhalo jako pomalý administrativní proces. Byla to pečlivě připravená politická operace.

Pro mnoho Egypťanů představoval průplav stavbu zaplacenou nejen penězi, ale také prací a životy místního obyvatelstva. Výnosy přitom dlouho směřovaly k zahraničním akcionářům. Násir proto dokázal znárodnění představit jako návrat něčeho, co bylo Egyptu historicky odňato.

Jeho rozhodnutí mělo silný ohlas i daleko za egyptskými hranicemi. V arabském světě a v zemích, které se zbavovaly koloniální nadvlády, se Násir stal symbolem odporu. Ukazoval, že bývalá kolonie nemusí pouze vyjednávat o lepších podmínkách uvnitř systému vytvořeného Evropou. Může samotný systém odmítnout.

Právě tím byl nebezpečný.

Britská a francouzská vláda se obávaly hospodářských ztrát, omezení svého vlivu i toho, že Násirův příklad povzbudí další státy. Francie mu navíc vyčítala podporu alžírského protikoloniálního povstání. Izrael zase vnímal Egypt jako vojenskou hrozbu a čelil omezení plavby v oblasti Tiranské úžiny.

Na podzim roku 1956 proto vznikl tajný plán.

Izrael měl napadnout Egypt a postupovat přes Sinajský poloostrov. Británie a Francie poté vyzvou obě strany, aby se stáhly od průplavu. Protože Egypt takové ultimátum podle předpokladu odmítne, evropské mocnosti zasáhnou údajně proto, aby oddělily bojující strany a ochránily mezinárodní dopravu.

Ve skutečnosti se na konfliktu samy předem dohodly.

Izraelská armáda zaútočila 29. října 1956. Británie a Francie následně předložily ultimátum a zahájily vojenskou operaci. Jejich jednotky přistály v prostoru průplavu a z čistě vojenského hlediska postupovaly úspěšně.

Politicky však válku prohrály téměř okamžitě.

Spojené státy nebyly ochotny podpořit koloniálně působící operaci svých evropských spojenců. Prezident Dwight Eisenhower se navíc obával, že konflikt posílí Sovětský svaz a zatlačí arabské země do jeho náruče. Washington proto vyvinul na Londýn a Paříž tvrdý tlak, aby přijaly příměří.

Situaci ještě více komplikovalo načasování. Ve stejné době sovětská vojska krvavě potlačovala maďarské povstání. Západ těžko mohl věrohodně odsuzovat sovětský zásah v Budapešti a současně obhajovat britsko-francouzskou invazi do Egypta.

Boje byly zastaveny a Organizace spojených národů vytvořila první ozbrojené mírové jednotky svého druhu. Britské a francouzské síly opustily oblast průplavu do konce prosince 1956, izraelský odchod byl dokončen v březnu následujícího roku.

Suezská krize ukázala rozdíl mezi schopností dobýt území a schopností prosadit politický výsledek.

Británie a Francie stále disponovaly armádami, loďstvem i rozsáhlými zahraničními zájmy. Už ale nedokázaly vést velkou operaci proti vůli Spojených států. Představa, že mohou samostatně rozhodovat o uspořádání Blízkého východu, se během několika týdnů zhroutila.

Britský premiér Anthony Eden, který do operace vložil svou autoritu, v lednu 1957 rezignoval. Británie po Suezu stále zůstala významnou zemí, ale její postavení světového impéria už nebylo možné udržet ani předstírat. Francie si z krize odnesla poněkud jiné poučení: pokud chce jednat nezávisle na Washingtonu, potřebuje vlastní vojenskou sílu, pevnější evropskou spolupráci a později také vlastní jaderné odstrašení.

Násir naopak vyšel z konfliktu jako politický vítěz. Egypt utrpěl vojenské ztráty a průplav byl dočasně vyřazen z provozu, prezident však přežil a znárodnění nebylo odvoláno. V očích velké části arabského světa se stal mužem, který se postavil dvěma evropským mocnostem a donutil je ustoupit.

Jeho vítězství však mělo také temnější stránku. Násirův režim byl autoritářský, potlačoval opozici a spojoval modernizační ambice se stále silnější kontrolou společnosti. Antikolonialismus automaticky neznamenal demokracii. Národní suverenita mohla osvobodit stát od cizí moci a současně posílit moc domácího vládce.

Právě proto nelze Suezskou krizi redukovat na jednoduchý příběh dobrého Egypta a zlých impérií. Byla střetem koloniálních zájmů, nacionalismu, studené války, izraelsko-arabského konfliktu i osobních ambicí státníků.

Její základní poselství však zůstává jasné: evropská dominance nad světem se blížila ke konci.

Dnes už se spor nevede o to, kdo vlastní společnost spravující průplav. Suez je pod egyptskou kontrolou a jeho význam nikdo vážně nezpochybňuje. Změnil se však způsob, jakým může být tato obchodní tepna ohrožena.

Nebezpečí leží především jižněji, v Rudém moři a u průlivu Báb al-Mandab. Pokud se lodě nemohou bezpečně dostat k jižnímu vstupu do Rudého moře, samotný Suezský průplav jim nepomůže. Průplav a Báb al-Mandab proto ve skutečnosti tvoří jeden strategický systém: sevření na jednom konci může ochromit celou trasu.

Události posledních dnů tuto zranitelnost znovu ukázaly. Po výhrůžkách jemenských Hútíů změnilo několik tankerů kurz a část z nich zamířila na sever k Suezskému průplavu místo plavby kolem jemenského pobřeží. Evropská námořní mise Aspides současně upozornila na zvýšené riziko útoků proti lodím spojeným se Saúdskou Arábií, Izraelem nebo Spojenými státy.

Obchodní mapa se v takové chvíli mění v absurdní bludiště. Tanker vyplouvající ze saúdskoarabského přístavu Janbú může při nebezpečné cestě na jih zamířit nejprve na sever přes Suez, proplout Středozemním mořem, obeplout západní pobřeží Afriky a teprve potom pokračovat k asijským odběratelům.

Plavba, která přes Báb al-Mandab trvá přibližně devatenáct dní, se může protáhnout na osmačtyřicet. Jen náklady na palivo se podle propočtu agentury Reuters mohou více než zdvojnásobit a samotný průjezd Suezským průplavem může stát přibližně milion dolarů za plavidlo.

To nejsou abstraktní náklady lodních společností. Postupně se mohou promítnout do cen energie, dopravy, pojištění i zboží. Válka vzdálená tisíce kilometrů se tak může objevit v ceně paliva, výrobku nebo zásilky v Evropě.

Moderní svět o sobě rád vypráví, že překonal vzdálenost. Peníze se převádějí během sekund, informace obíhají planetu téměř okamžitě a výroba je rozdělena mezi kontinenty.

Fyzické zboží však stále musí cestovat.

Musí projít přístavem, průlivem nebo kanálem. Musí se vejít do úzkého koridoru a musí být chráněno před válkou, sabotáží i politickým vydíráním. Čím je svět propojenější, tím více závisí na několika místech, která nelze snadno nahradit.

Suezský průplav je jedním z nich.

Před sedmdesáti lety ukázal, že stát považovaný evropskými mocnostmi za objekt jejich politiky může začít jednat jako její subjekt. Británie a Francie sice dokázaly vyslat vojáky, ale nedokázaly vrátit čas ani obnovit svět, v němž o Egyptě rozhodovaly bez Egypta.

Dnes Suez připomíná jinou nepříjemnou pravdu. Technologie sice svět zrychlila, ale nezrušila jeho geografii. Několik raket, dronů nebo výhrůžek v Rudém moři může znovu prodloužit cestu kolem celého kontinentu.

Rok 1956 byl zápasem o to, komu průplav patří.

Rok 2026 ukazuje, že ještě důležitější může být otázka, zda se k němu lodě vůbec bezpečně dostanou.