Hitler se Stalinem si rozdělili Evropu. O padesát let později se dva miliony lidí chytily za ruce

Ve středu 23. srpna 1989 se na silnicích mezi Tallinnem, Rigou a Vilniusem odehrávalo něco, co zpočátku mohlo připomínat obrovské stěhování. Z měst vyjížděly autobusy, osobní auta i nákladní vozy. Lidé mířili také do míst, kde nebyla náměstí ani tribuny – na venkovské silnice, k polím, lesům a hraničním přechodům. Každý úsek musel být obsazen. Jediné větší prázdné místo mohlo přerušit řetěz, který měl projít třemi sovětskými republikami.

V 19 hodin se lidé chytili za ruce.

Živý řetěz začínal na úpatí vrchu Toompea v estonském Tallinnu, vedl přes lotyšskou Rigu a řeku Daugavu a končil u Gediminasovy věže ve Vilniusu. Řetěz dlouhý přes šest set kilometrů vytvořily přibližně dva miliony lidí. Stáli v něm rodiče s dětmi, dělníci, učitelé, někdejší političtí vězni i lidé, kteří se do té doby veřejné politiky báli. Vedle Estonců, Lotyšů a Litevců se podle dokumentace UNESCO zapojili také Rusové, Bělorusové, Poláci, Tataři a příslušníci dalších národností.

Neměli zbraně a nezaútočili na jedinou státní budovu. Jejich požadavek byl přesto pro Sovětský svaz nebezpečný: chtěli, aby Moskva přiznala historickou pravdu, na jejímž popření stála sovětská vláda nad Pobaltím.

Přesně o padesát let dříve, 23. srpna 1939, podepsali v Moskvě německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a jeho sovětský protějšek Vjačeslav Molotov smlouvu o neútočení. Za Ribbentropem a Molotovem stál při slavnostním přípitku Josif Stalin. Veřejná část dohody slibovala, že nacistické Německo a Sovětský svaz proti sobě nepovedou válku. Mnohem důležitější však byl krátký dodatek, který veřejnost vidět neměla.

Tajný protokol rozdělil východní Evropu do německé a sovětské sféry vlivu. Jeho autoři používali chladný úřední jazyk a psali o možnosti „územního a politického přeuspořádání“. Za touto formulací se skrývala otázka, které státy mohou přestat existovat a komu připadne jejich území.

Do sovětské sféry byla zařazena Finsko, Estonsko a Lotyšsko. V Polsku měla hranice mezi německými a sovětskými zájmy vést přibližně po řekách Narew, Visla a San. Moskva zároveň uplatnila svůj zájem o Besarábii, která tehdy patřila Rumunsku. Otázku, zda vůbec zůstane zachován nějaký samostatný polský stát, nechali autoři záměrně otevřenou – Berlín a Moskva o ní hodlaly rozhodnout později vzájemnou dohodou.

Původní ujednání obsahovalo méně známý detail: většina Litvy měla nejprve připadnout do německé sféry. Dne 28. září 1939, kdy už bylo Polsko poraženo, však Německo se Sovětským svazem své dělení upravily. Litva byla téměř celá přesunuta do sovětské sféry, zatímco Německo získalo Lublinsko a část Varšavska.

Jazyk protokolu je výmluvný. Mluví se v něm o územích, řekách, hranicích a zájmech mocností. Vůle obyvatel dotčených zemí nehraje žádnou roli. Státy s vlastními vládami, zákony a společnostmi se proměnily v položky při účtování mezi dvěma diktaturami.

Týden po podpisu, 1. září 1939, napadlo Německo Polsko. Dne 17. září vpadla z východu Rudá armáda. Veřejná smlouva slibovala neútočení mezi Berlínem a Moskvou; tajná dohoda uvolnila oběma režimům ruce k napadení někoho jiného.

Na podzim 1939 přinutil Sovětský svaz Estonsko, Lotyšsko a Litvu uzavřít smlouvy, které umožnily zřízení sovětských základen a přítomnost jednotek Rudé armády na jejich území. V červnu 1940, kdy se západní Evropa hroutila pod německou ofenzivou, předložila Moskva pobaltským vládám další ultimáta. Sovětská vojska obsadila všechny tři země, vznikly poslušné vlády a následovaly volby, v nichž skutečná opozice nesměla kandidovat.

Nově sestavené parlamenty poté požádaly o začlenění do Sovětského svazu. Moskva později používala tato hlasování jako důkaz, že Estonsko, Lotyšsko a Litva vstoupily do svazku dobrovolně. Celý proces se však odehrával v zemích obsazených cizí armádou a podle scénáře řízeného sovětským vedením.

Následovala likvidace politických a společenských elit, zatýkání, popravy, zabavování majetku a deportace. Jen během noci z 13. na 14. června 1941 bylo z Lotyšska odvlečeno 15 443 lidí, mezi nimi 3 741 dětí mladších šestnácti let. Z Estonska bylo v téže vlně deportováno více než deset tisíc obyvatel. Rodiny rozdělovali už na nádražích: muži často končili v táborech Gulagu, zatímco ženy, děti a staří lidé byli posíláni do vzdálených sibiřských osad.

V létě 1941 vystřídala sovětskou okupaci okupace nacistická, která přinesla Pobaltí holokaust a další masové zločiny. V roce 1944 se Rudá armáda vrátila a sovětská vláda trvala téměř další půlstoletí. Připomínání sovětských represí proto nijak nezmenšuje zločiny nacismu. Pobaltská historie ukazuje něco jiného: stejné národy se mohly v krátkém sledu stát oběťmi dvou odlišných totalitních systémů.

Podle oficiální sovětské verze se však žádná okupace nekonala. Pobaltské země údajně prodělaly socialistické revoluce a dobrovolně vstoupily do Sovětského svazu. Tajný protokol k paktu Molotov–Ribbentrop buď neexistoval, nebo byl označován za západní podvrh. Přiznání jeho pravosti by otevřelo otázku, na kterou Moskva nemohla bezpečně odpovědět: jestliže anexe vyplynula z tajné dohody Stalina s Hitlerem, jaké právní a morální oprávnění měl Sovětský svaz k další vládě nad Pobaltím?

Politika perestrojky a glasnosti Michaila Gorbačova nedala pobaltským národům svobodu, ale vytvořila trhlinu v informační blokádě. Otázky, o nichž se dříve mluvilo hlavně v rodinách, mezi exulanty nebo v disidentských kruzích, začaly zaznívat veřejně.

Dne 23. srpna 1987 demonstrovalo v Tallinnu, Rize a Vilniusu několik tisíc lidí požadujících zveřejnění tajných protokolů. V Rize a Vilniusu zasáhla policie a stovky účastníků byly zadrženy. O rok později se vzpomínkových shromáždění účastnily desítky tisíc lidí. Tabu se hroutilo rychleji, než je sovětské úřady dokázaly obnovovat.

Mezitím vznikla masová národní hnutí: estonská Lidová fronta Rahvarinne, lotyšská Tautas fronte a litevské reformní hnutí Sąjūdis. K jejich nejvýraznějším tvářím patřili Edgar Savisaar, Dainis Īvāns a Vytautas Landsbergis. Obranu národních jazyků a kultury spojovala tato hnutí s požadavky demokracie, svrchovanosti a pravdivého zhodnocení minulosti. Jejich argument nebyl pouze citový, ale také právní: pobaltské státy nezanikly svobodným rozhodnutím svých obyvatel, nýbrž v důsledku nátlaku, vojenské okupace a tajné dohody dvou cizích mocností.

Zástupci tří hnutí se 15. července 1989 v Pärnu dohodli, že společnou akci uspořádají. Další komuniké přijali 12. srpna v lotyšském městě Cēsis. Do uskutečnění jedné z organizačně nejnáročnějších pokojných demonstrací moderních evropských dějin zbývalo pouhých jedenáct dní.

Organizátoři rozdělili trasu mezi jednotlivá města a okresy. Účastníci dostali pokyny, kde přesně mají stát. Do řídce osídlených oblastí vypravili autobusy a zvláštní rozhlasové relace koordinovaly dopravu i začátek akce. Mapy, telefony, faxy, místní výbory a tisíce dobrovolníků musely nahradit všechno, co by dnes zajistily sociální sítě a navigační aplikace.

Plán se přesto málem zhroutil pod vahou vlastního úspěchu. Mezi Kaunasem a Vilniusem vznikla kolona, která podle dobových zpráv dosahovala přibližně sta kilometrů. Mnozí lidé se na přidělený úsek včas nedostali, a tak se k řetězu připojili tam, kde právě byli. Na poslední chvíli bylo znemožněno odvysílat v lotyšském rozhlase projev předsedy lotyšské Lidové fronty Dainise Īvānse. Organizátoři však s podobným zásahem počítali: předem nahraný projev pustili na jiných frekvencích.

Přesně v 19 hodin daly přenosné rozhlasové přijímače znamení. Na přibližně patnáct minut se třemi zeměmi, které oficiálně neexistovaly jako samostatné státy, vinula řada spojených rukou. Lidé rozvinuli národní vlajky, jejichž veřejné užívání bylo ještě nedávno potlačováno, připínali si černé smuteční stuhy, zapalovali svíčky a zpívali hymny i lidové písně. Na lotyšsko-estonské hranici se shromáždily desetitisíce lidí; jinde stálo u silnice mezi poli jen několik rodin. Každá skupina byla stejně potřebná.

Přesný počet účastníků už nelze určit. Dobové odhady agentury Reuters hovořily zhruba o 700 tisících lidí v Estonsku, 500 tisících v Lotyšsku a jednom milionu v Litvě. Sovětská agentura TASS uváděla výrazně nižší čísla a počet účastníků z Lotyšska neuvedla vůbec. Letecké záběry však ukázaly to podstatné: řetěz byl téměř souvislý.

Síla demonstrace spočívala v jednoduchosti jejího gesta. Memorandum bylo možné schovat do úředního šuplíku a rozhlasový projev zablokovat. Lidský řetěz procházející třemi zeměmi byl ale srozumitelný v každém jazyce. Spor o tajné diplomatické dokumenty proměnil v obraz, který mohly spatřit televizní obrazovky po celém světě.

Sovětské vedení pochopilo, že nejde jen o vzpomínkové shromáždění. Baltská cesta fyzicky obnovila společný prostor Estonska, Lotyšska a Litvy mimo symbolickou geografii Sovětského svazu. Ukázala, že skutečná autorita národních hnutí začíná soupeřit s mocí komunistické strany.

Dne 26. srpna vydal ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu ostré prohlášení. Pobaltská národní hnutí obvinil z nacionalismu a varoval, že jejich představitelé ženou své národy k propasti a možným katastrofálním následkům. Formulace dokonce naznačovala, že by mohla být ohrožena samotná existence pobaltských národů.

Varování nebylo možné chápat jako prázdnou rétoriku. V živé paměti zůstávaly sovětské zásahy v Maďarsku roku 1956 a v Československu roku 1968. Organizátoři se obrátili na generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllara a žádali mezinárodní pozornost. Americký prezident George H. W. Bush a západoněmecký kancléř Helmut Kohl vyzvali Moskvu ke zdrženlivosti.

Tentokrát tanky nepřijely. Kreml svou rétoriku postupně zmírnil a 24. prosince 1989 Sjezd lidových poslanců Sovětského svazu uznal existenci tajných protokolů a prohlásil je za právně neplatné od okamžiku podpisu. Ještě to neznamenalo uznání pobaltské nezávislosti. Zhroutil se však jeden ze základů sovětského výkladu: Moskva už nemohla věrohodně tvrdit, že pakt je pouhým podvrhem.

Baltská cesta sama Estonsko, Lotyšsko ani Litvu neosvobodila. Další zápas přinesl politický nátlak, hospodářskou blokádu i sovětské násilí ve Vilniusu a Rize v lednu 1991. Lidský řetěz však změnil postavení, z něhož pobaltské národy svůj boj vedly. Požadavek nezávislosti už nebylo možné vydávat za rozmar hrstky disidentů. Svět spatřil jeho skutečný společenský rozsah.

Dne 11. března 1990 vyhlásila Litva obnovení svého nezávislého státu – jako první z republik Sovětského svazu. Estonsko obnovilo nezávislost 20. srpna 1991 a Lotyšsko o den později. V září 1991 jejich státnost uznal také Sovětský svaz.

Dokumenty vztahující se k přípravě a průběhu Baltské cesty byly roku 2009 zapsány do registru Paměť světa UNESCO. Ve stejném roce Evropský parlament určil 23. srpen za Evropský den památky obětí všech totalitních a autoritářských režimů.

Společné připomínání nemusí znamenat tvrzení, že nacismus a stalinismus byly totožné systémy, ani zastírání jedinečnosti holokaustu. Znamená odmítnout představu, že oběti jedné diktatury lze vymazat nebo omluvit poukazem na zločiny druhé. Tajný protokol ze srpna 1939 vznikl právě díky ochotě dvou režimů zacházet navzdory ideologickým rozdílům s menšími národy jako s předměty bez vlastní vůle.

Baltská cesta zůstává varováním před podobným uvažováním. Po zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 znovu bolestně vystoupila otázka, která za ní stála: může silný stát rozhodnout, že jeho menší soused nemá právo na vlastní hranice, paměť a politické směřování?

V roce 1939 vedla čára přes mapu a rozdělovala celé národy. V roce 1989 procházela téměř stejnou částí Evropy jiná čára – tvořená lidmi, kteří se odmítli nechat dál rozdělovat. První byla tajná a rozhodovala bez nich. Druhá byla viditelná z letadel a konečně promluvila jejich jménem.

Pakt a tajné rozdělení Evropy

Baltská cesta

Obnovení nezávislosti