„V Basileji jsem založil židovský stát,“ napsal Herzl. Na mapě se objevil až o půl století později

V neděli 29. srpna 1897 přicházeli do basilejského městského kasina muži ve fracích a bílých kravatách. Nechystali se na ples. Slavnostní oblečení nařídil Theodor Herzl, sedmatřicetiletý vídeňský novinář, spisovatel a muž s mimořádným smyslem pro politické divadlo.

Chtěl, aby shromáždění vypadalo důstojně, téměř státnicky. Žádný židovský stát přitom neexistoval a účastníci kongresu neměli ani území, ani vládu, ani armádu. Herzl však dobře rozuměl tomu, že politika nezačíná pouze zákony a hranicemi. Začíná také obrazem, jazykem a institucí, která dokáže vystupovat jménem určité skupiny.

Do Basileje přijelo přibližně dvě stě účastníků ze sedmnácti zemí. Jednalo se německy. Přítomny byly také ženy, hlasovací právo však získaly až na následujícím kongresu. Shromáždění mělo připomínat parlament národa, který dosud žádný parlament neměl.

Právě zde se však skrýval první rozpor. Kongres nebyl parlamentem všech Židů. Představoval pouze ty, kteří přijali sionistickou představu, že Židé nejsou jen náboženským společenstvím rozptýleným mezi jinými národy, ale také národem, který potřebuje vlastní politický domov.

Herzl chtěl kongres původně svolat do Mnichova. Proti jeho konání se ale postavili představitelé tamní židovské obce i někteří němečtí rabíni. Teprve potom byla vybrána Basilej.

Tato skutečnost nezapadá do pozdějšího vyprávění o sionismu jako o samozřejmém a jednotném hlasu židovského lidu. Na konci 19. století byl sionismus pouze jednou z několika odpovědí na otázku, jak mají Židé reagovat na modernizaci, nacionalismus a sílící antisemitismus.

Jedni věřili v občanskou emancipaci a postupné začlenění do evropských společností. Druzí hledali řešení v socialismu, další v náboženské tradici nebo v emigraci do Spojených států. Sionisté nabízeli jinou možnost: proměnit Židy z tolerované či pronásledované menšiny v politický národ.

Herzl proto nepřijel do Basileje pouze přesvědčovat Evropu. Nejdříve musel přesvědčit samotné Židy.

Rok před kongresem vydal Herzl spis Der Judenstaat, tedy Židovský stát. V Basilejském programu však slovo „stát“ chybělo.

Text přijatý 30. srpna 1897 prohlašoval, že sionismus usiluje o vytvoření „veřejnoprávně zajištěné domoviny pro židovský lid v Palestině“. Německé slovo Heimstätte označovalo domovinu či bezpečné místo, nikoli ještě výslovně suverénní stát.

Nebyla to náhoda. Palestina patřila Osmanské říši a otevřený požadavek na její odtržení by okamžitě vyvolal odpor sultána Abdülhamida II. i evropských velmocí. Herzl chtěl získat mezinárodní souhlas, nikoli vyhlásit válku říši, jejíž svolení potřeboval.

Záměr byl státotvorný, slovník však zůstával diplomaticky opatrný.

Basilejský program stanovil čtyři cesty: podporu židovského osidlování Palestiny zemědělci, řemeslníky a obchodníky, organizování Židů v jednotlivých zemích, posilování židovského národního vědomí a získání potřebných souhlasů vlád.

Kongres tedy stát nevyhlásil. Vytvořil však něco, bez čeho by pravděpodobně nikdy nevznikl: Sionistickou organizaci, jejímž prvním prezidentem se stal Herzl. V dalších letech následovaly finanční fondy, bankovní instituce, diplomatická zastoupení a mechanismy pro nákup půdy a podporu přistěhovalectví.

Basilej nepřinesla hranice. Přinesla aparát schopný jednou o hranice usilovat.

Herzl bývá označován za otce moderního politického sionismu. Nebyl však prvním člověkem, který spojil židovskou budoucnost se zemí Izraele.

Sion a Jeruzalém byly po staletí součástí židovské modlitby, liturgie a historické paměti. V Palestině navíc nepřetržitě existovaly židovské obce. Náboženské očekávání návratu ovšem nebylo totéž jako moderní nacionalistický projekt.

Ještě před Herzlem psal Moses Hess o židovském národním obrození a lékař Leon Pinsker vydal roku 1882 spis Autoemancipace. Po pogromech v Ruském impériu vzniklo hnutí Chovevej Cijon, Milovníci Sionu, a první skupiny přistěhovalců začaly zakládat zemědělské osady.

Herzlův význam proto nespočíval v objevení zcela nové myšlenky. Dokázal roztříštěné touhy a malé spolky proměnit v mezinárodní politické hnutí. Náboženský symbol dostal program, členskou základnu, kongres a diplomacii.

Podle často opakovaného příběhu se Herzl stal sionistou během procesu s francouzským důstojníkem Alfredem Dreyfusem, který byl jako Žid neprávem odsouzen za vlastizradu. Herzl měl v pařížských ulicích slyšet antisemitské výkřiky a pochopit, že ani úplná asimilace Židy neochrání.

Dreyfusova aféra bezpochyby ukázala, jak vratké může být židovské občanství i v zemi hlásící se ke svobodě a rovnosti. Současní historikové, například Shlomo Avineri a Derek Penslar, však upozorňují, že Herzlovy deníky nepodporují představu jediného dramatického prozření.

Jeho cesta k sionismu byla postupnější. Formoval ji evropský antisemitismus, úspěch antisemitského politika Karla Luegera ve Vídni, krize liberálního příslibu emancipace i Herzlova osobní touha vstoupit do velkých dějin. Dreyfus se stal působivým symbolem, nikoli nutně jedinou příčinou.

Velká politická hnutí obvykle nevznikají během jednoho soudního procesu. A jejich zakladatelé někdy dodatečně vyprávějí vlastní život tak, aby působil osudověji.

Odpůrci sionismu netvořili jednotný tábor. Někdy je spojoval pouze nesouhlas s Herzlem.

Část ortodoxních rabínů namítala, že návrat židovského lidu a obnova jeho vlády patří do Božího plánu a mesiášské budoucnosti. Sekulární novinář podle nich nemohl vykoupení nahradit politickým kongresem. Neznamená to, že sionismus odmítali všichni ortodoxní Židé. Brzy vznikl také náboženský sionismus, který lidskou aktivitu chápal jako možnou součást Božího díla.

Liberální a reformní rabíni vycházeli z téměř opačného stanoviska. Židé podle nich nebyli politickým národem v exilu, ale například Němci či Francouzi židovského vyznání. Obávali se, že sionismus poskytne antisemitům argument, že Židé jsou v evropských státech cizinci a jejich skutečná vlast leží jinde.

Socialisté zase tvrdili, že antisemitismus nelze vyřešit odchodem do Palestiny, ale bojem za sociální a politická práva tam, kde Židé skutečně žijí. Několik týdnů po basilejském kongresu vznikl ve Vilniusu židovský dělnický Bund. Proti sionistickému odchodu postavil organizování židovských pracujících, jidiš kulturu a zápas za rovnost v diaspoře.

Otázka tedy nezněla pouze: kde mají Židé žít? Spor se vedl také o to, kým vlastně jsou – národem, náboženským společenstvím, kulturní menšinou, nebo sociální skupinou spojenou zkušeností pronásledování.

Jednotná odpověď neexistovala.

V basilejském sále chyběl ještě jeden hlas: hlas arabských obyvatel země, o jejíž budoucnosti se jednalo.

Palestina tehdy nebyla samostatným státem ani jednotnou osmanskou provincií. Jednotlivé části území spravovaly různé osmanské správní celky. Žila zde převážně arabsky mluvící muslimská a křesťanská společnost, vedle starých židovských komunit a novějších přistěhovalců.

Basilejský program hovořil o židovském osidlování, organizaci a získání souhlasu vlád. O politických právech či stanovisku arabského obyvatelstva však neřekl nic. Palestina vystupovala především jako odpověď na evropskou židovskou otázku, nikoli jako země s vlastní společností.

Tento problém nebyl neviditelný pro všechny sionisty. Myslitel Ašer Ginzberg, známý jako Achad ha-Am, už po své cestě do Palestiny roku 1891 varoval před představou, že země je neobydlená a čeká na kohokoli, kdo si ji převezme. Kritizoval také povýšené zacházení některých osadníků s Araby a předvídal, že místní obyvatelé nebudou své postavení bez odporu opouštět.

Achad ha-Am nebyl odpůrcem sionismu. Byl jeho vnitřním kritikem. Chtěl, aby v Palestině vzniklo především duchovní a kulturní centrum židovského života, nikoli stát vybudovaný rychlou diplomacií bez dostatečného ohledu na skutečné poměry v zemi.

Ani Herzlův postoj nelze zjednodušit na plán vyhnání arabského obyvatelstva. Ve svém pozdějším románu Altneuland si představoval společnost, v níž mají Arabové občanská práva a podílejí se na veřejném životě. Závažná však byla jeho víra, že oba zájmy bude možné snadno sladit hospodářským rozvojem.

Největší slabinou basilejského projektu nebyla otevřeně vyslovená nenávist. Byla jí politická slepota vůči druhé společnosti, která si na tutéž zemi rovněž činila nárok.

Několik dní po skončení kongresu, 3. září 1897, si Herzl do deníku zapsal:

„V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to dnes řekl nahlas, sklidil bych všeobecný smích.“

Dodával, že za pět let tomu lidé možná porozumějí a za padesát let to poznají všichni. Zápis uchovává Centrální sionistický archiv.

Načasování jeho odhadu působí téměř prorocky. Dne 29. listopadu 1947, přibližně padesát let po kongresu, přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 181, která navrhovala rozdělení britské mandátní Palestiny na židovský a arabský stát. Dne 14. května 1948 pak David Ben Gurion vyhlásil Stát Izrael.

Cesta z Basileje do Tel Avivu ale nebyla přímým uskutečňováním jednoho mužova plánu. Vedla přes Balfourovu deklaraci, britský mandát, přistěhovalectví, arabský odpor, dvě světové války a především šoa, která zničila velkou část evropského židovstva.

Pro mnoho Židů znamenal vznik Izraele možnost politického sebeurčení a bezpečí po staletích pronásledování. Pro Palestince byl rok 1948 zároveň Nakbou, katastrofou spojenou s válkou, ztrátou domovů a útěkem či vyhnáním statisíců lidí. Arabský stát předpokládaný rezolucí OSN tehdy nevznikl.

Jedna historická událost se tak stala naplněním naděje jednoho národa a počátkem katastrofy druhého. Vynechat jednu z těchto zkušeností by znamenalo nahradit dějiny propagandou.

Židovský stát v právním smyslu roku 1897 nevznikl. Herzl neměl svrchované území, občany ani mezinárodní uznání. Jeho deníkový zápis byl doslovně vzato nadsázkou.

Přesto vystihl něco podstatného. V Basileji vznikl politický subjekt, který dokázal svolávat kongresy, vybírat členské příspěvky, jednat s vládami, získávat prostředky a budovat instituce. Z náboženské a historické paměti Sionu se stal také program moderního nacionalismu.

Herzl současně nemluvil za všechny Židy a basilejský kongres nevyřešil vztah mezi židovským národním projektem a lidmi, kteří již v Palestině žili. Otázky, které tehdy zůstaly stranou, se později vrátily jako jeden z nejtragičtějších konfliktů moderních dějin.

Na tři dny se v basilejském koncertním sále sešli lidé bez státu. Odjížděli s větou, organizací a plánem. Dějiny ukázaly, že to někdy může být více než armáda.

Ukázaly však také, že žádný národní sen se neuskutečňuje na prázdném místě.